Kdo chce zabít Jessii? Nezapomenutelná Olga Schoberová před 60 lety pobláznila přes milion diváků

S „Jessií“ to dopadlo trochu jako kdysi s Fričovou Pytlákovou schovankou (1949). Ta měla být parodií na sentimentální ženské romány, jenže skoro čtyři a půl miliónu diváků na ni přišlo spíš jako na nostalgickou vzpomínku na to, co jim totalita sebrala. Ostatně o spojitosti nízkého a vysokého v umění věděli ti prozíravější už dávno své, jak svědčí třeba to, co mi kdysi řekl Josef Škvorecký v rozhovoru Za co soudruzi…? (Film a doba č. 10/1990): „V 50. letech, když jsem se snažil být spravedlivý ke komunismu, jsem přemýšlel, co udělali komunisti dobrého. Bylo to velice těžké. A jednou jsme šli se Zdeňkem Urbánkem po Václaváku a já mu říkám: ,No, víš, aspoň jedna věc se jim musí přiznat, že už nevycházejí takový ty kýče, Večery pod lampou a tak dále.‘ A on říká: ,To nevychází, ale ony budou jiný kýče, to se neboj. A mimo to, v tom je taková zákonitost: když nemáš tyhle ­úplně komerční blbosti, tak nemáš ani toho Joyce. Já nevím proč, ale nějak to spolu souvisí.“

Sny zpod pantofle

Manželé Beránkovi – Růženka (Dana Medřická) a Jindřich (Jiří Sovák) – tvoří vědecký pár. Ona bádá v oblasti somniologie, tedy výzkumu snů, on pracuje jako konstruktér jeřábů a je zjevně pod pantoflem. Zatímco Růženka předvádí na mezinárodním sympoziu, jak dovede snímačem nahlédnout do útrpných představ pokusné krávy a pak je ovlivnit speciálním sérem, Jindřich málem přijde o život při pádu uvolněného dílu jeřábu. Obojí má fatální následky.

Sérum sny zhmotňuje, takže laboratoř je vzápětí zamořena ovády, kteří krávě snižovali dojivost, a když je později vyzkoušeno i na spícím pivařském zřízenci Kolbabovi (Vladimír Menšík), je ten po probuzení obklopen lahvemi piva. Otřesený Beránek objeví časopis Technický svět a na jeho zadní straně komiksový seriál Kdo chce zabít Jessii?, jehož vnadná hrdinka čelí úkladům Supermana a Pistolníka za pomoci antigravitačních rukavic. To by bylo terno! zdá se pak Jindřichovi v noci poté, co si na něm úspěchem rozjařená manželka vynutí každotýdenní čtvrteční milostnou povinnost, a on teď prožívá své vlastní dobrodružství s Jessií…

Komedie z hladu

Už vznik Vorlíčkovy a Macourkovy první spolupráce je také spojen se Zlínem neboli tehdejším Gottwaldovem. První ročník festivalu pro děti a mládež se tam konal v roce 1961 a z Prahy na něj byl vypraven pro pozvané hosty zvláštní vagón. Ve vlaku však nebyl jídelní vůz, „a kdo neměl s sebou jídlo, měl hlad. Poblíž kupé, ve kterém jsem seděl, stál na chodbičce muž a jedl. Moje pohledy byly asi natolik žalostné, že sáhl do aktovky a nabídl mi. Tak jsme se s Macourkem seznámili,“ čte se v publikaci Filmový smích Václava Vorlíčka (2005).