Zpěvačka Nina Hagen dokázala svou divokostí dráždit lidi i v bývalém Československu
„Mir ist egal, was die Leutе sagen. Ich will so sein wie Nina Hagеn.“ Tedy: „Je mi jedno, co si řeknou lidi, já chci být jako Nina Hagen.“ To zpívá Tobias Bamborschke z kapely Isolation Berlin. „Snažil jsem se textově i pěvecky přiblížit jejímu stylu ze 70. a 80. let,“ vysvětluje. A ve videu k celkem úspěšnému songu se v ni postupně proměňuje. Včetně make-upu. „Jako Nina Hagen“ chtělo být za poslední dekády mnohem víc lidí, a to i v Česku. Jaká ale chce být tahle jedinečná zpěvačka? A proč dokáže tak dráždit?
Nina Hagen se narodila jako Catharina Hagen v roce 1955 ve východním Berlíně. Kolem dvaceti už byla zpěvačkou – ale zdaleka ne tou divou divou, která se proslavila. Pamětníci si možná ještě vybaví východoněmecký šlágr Du hast den Farbfilm vergessen z roku 1974, kde Nina už sice trošku vystrkuje růžky s imagí, ale pořád je to zvukově východoněmecký, těžký pop. Co se týče textu, byla tady ale druhá vrstva. V dobách pozdějšího komunismu v zemích jako NDR ne neobvyklá.
Zdánlivě se sice zpívá o tom, že mladík zapomene vzít na dovolenou barevný film, a tak jsou fotky z pobytu jen černobílé, což Ninu zlobí, ale to není celé sdělení. Podtextem je podle zpěvaččiny autobiografie Bekenntnisse (2010) jednak neuspokojivé východoněmecké hospodářství (tedy nedostupnost některého zboží), jednak obecný ironický komentář k šedé každodennosti NDR. Písnička podle interpretky „odráží bezútěšnost pracovních světů mezi úkolovou mzdou a postáváním u rozbitých strojů. Odehrává se v prostředí šílené touhy uniknout z této černobílé reality směrem k místům plným barev a světla. Jsou tu malé útěky do přírody, k moři, na nekonečné písčité pláže Baltského moře (Rujána, Usedom, Hiddensee), útěky do soukromého štěstí, do trochy erotické svobody, která se stane kukátkem do ráje. Ale ten ráj je pokaždé dostižen banální zkušeností každodennosti ve státě, který produkuje rachotící, zapáchající plastová auta, pitomé plavky a rok co rok příliš málo barevných filmů,“ vysvětlila později. Dodejme, že jelikož celek celkem přesvědčivě vypadal jako nevýznamná písnička o privátní roztržce, prošlo to i v dé dé er.
Píseň si dále žila a dodneška žije vlastním životem – pro svůj rozlučkový ceremoniál ve funkci spolkové kancléřky si ji jako jednu ze tří skladeb vybrala Angela Merkelová, což Ninu udivilo, a původně to dokonce považovala za „fake news“. „Je to píseň s textem od Kurta Demmlera. A že byl Kurt Demmler státním básníkem NDR se zvláštními privilegii a později sexuálním delikventem odsouzeným za systematické zneužívání dětí, který ve vězení spáchal sebevraždu, by jí snad mělo být známo,“ napsala. Zároveň však zdůraznila, že to nemá být kritika kancléřky a že se od písně nechce distancovat, pouze „moje publikum může a má znát všechny souvislosti“.
Nina Hagen byla v normalizovaných 70. letech poněkud příliš mladá, a především divoká na to, aby se spokojila s jemnými narážkami: emigrace do svobodnější země byla zřejmě nevyhnutelnou. Než k ní došlo, stihla se zpěvačka k radosti československého publika mihnout i v naší televizní show. „Tak a teď už je nejvyšší čas na to, abych uvedl svého zahraničního hosta,“ prohlásil Karel Gott roku 1975 v divadle ve Slaném. „Tentokrát je to mladá zajímavá zpěvačka z Německé demokratické republiky.“ Po drobné anekdotě o tom, jak těžké je, když má zpěvačka rýmu, na pódium vkráčí Nina v ofince a fialovém háčkovaném ponču, s kapesníčkem přehraje tu cringe legrandu a za doprovodu kapely čítající i Felixe Slováčka provede dvě písně, přičemž její divokost si postupně klestí cestu a děsí publikum. Stojí to za to a doporučuji si klip najít na YouTube (stačí hledat výraz: Karel Gott uvádí Ninu Hagen v divadle ve Slaném).
Schválený zadeček
Jak na ty doby vzpomíná sama zpěvačka? Ostře. „Sladká, malá bytost směla otevírat svou sladkou pusinku, vrtět svým státem schváleným sladkým zadečkem a během přestávek na fádních továrních večírcích, dokonce i na ponurých akcích chrlit intelektuální bláboly, které se od ní požadovaly. Co to mělo společného se mnou? S mými ideály? S mou hudbou? Nic,“ konstatuje ve zmíněných memoárech. „Nemyslím si, že si něčeho všimli. Jak mohli jen tušit, že v mysli tohoto rozkošného výtvoru zábavních studií se nacházely jen dvě myšlenky: Jak vám, blbcům, uniknu? Kde je nejbližší východ na Západ?“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
