Zářivý zoufalec Johnny Thunders: Amerického zpěváka milovali ho pro křehkost, zničil ho heroin a kokain
Johnny Thunders. Nic? New York Dolls? To už asi ano. Včil… Johnny Thunders byl americký zpěvák a muzikant se sicilskými kořeny, kterého lidi milovali pro okouzlující směs křehkosti a divoké energie. Tu vyzařoval na pódiu i mimo ně a nakonec ho spálila (se značnou pomocí heroinu, kokainu a dalších substancí).
Jeho život byl krátký a plný pádů – prosvištěl mezi lety 1952 a 1991. Ale právě nedokonalost a její otevřené sdílení z něj udělaly postavu, v níž se mnozí viděli. Písničky s názvy jako Born to Lose nebo Blame It on Mom bez nějakých záhad a metafor říkaly ano, jsem poněkud ztracená duše, ale chci vám o tom něco zazpívat. A jak! Jako kytarista nebyl virtuos, hlasově to nebyl talent století, ale zato dokázal strhnout, nadchnout a taky otevřít nové kreativní dveře slavnějším následovníkům. Co to bylo za člověka?
Na svět přišel v newyorské čtvrti Queens jako John Anthony Genzale, Jr., uprostřed neobvykle horkého léta roku 1952. Poválečná Amerika ekonomicky prosperovala i přes to, že ještě neskončila korejská válka a velkým strašákem stále zůstávala obrna. Newyorský život ale bujel, chodilo se do kina a na večírky.
Jeho rodiče byli oba původem ze Sicílie, otec se v jeho životě přestal záhy vyskytovat a moc toho o něm nevíme. Dospívající Johnny žil s matkou a sestrou v suterénním newyorském bytě a v patnácti se začal poprvé pouštět do hudby. Jeho starší sestra Mariann (1946 až 2009) mu na to udělala účes, jaký nosil jeho hrdina Keith Richards (1943–5035).
Pankáči od panenek
Zpočátku si říkal Johnny Volume a chvilku hrál s nevýznamnou kapelou Reign a pak se skupinou Johnny and the Jaywalkers. Později se přidal (původně jako baskytarista, ale brzy se začal učit na kytaru) ke kapele The New York Dolls, pojmenované podle opravny panenek New York Doll Hospital, poblíž které pracoval kytarista Sylvain Sylvain v obchodě s pánským oblečením. Paradoxně, i když hráli rock a proslavili se jako jedna z nejzásadnějších punkových skupin hudební historie, byl jejich prvním vystoupením záskok na vánoční party roku 1971 v hotelu Endicott, kde celou noc hráli covery R&B a soulových skladeb.
A tak nějak divně, paradoxně, ale s leskem a určitým až zjemnělým půvabem se vyvíjela celá kariéra jedinečného, divného, magického a citlivého zoufalce Johnnyho Thunderse.
Drzý hlas
Než se stačili New York Dolls trochu proslavit, změnili několikrát sestavu a prošli různými střety, s dobrými i zlými výsledky. Thunders byl jiný a okouzlující a i na kreativní chlápky z The New York Dolls byl zvláštní a trochu záhadný.
Baskytarista Arthur „Killer“ Kane o prvním setkání s Thundersem ve zkušebně, kam za ním a za ostatními dorazil k jakémusi úvodnímu jamu, prohlásil: „Slyšel jsem někoho hrát kytarový riff, který bych já zahrát neuměl. Byl drzý, špinavý, drsný, syrový, nezkrocený. Připadalo mi, že tohle je fakt inspirativní. Ten zvuk byl plný, hutný a krásný, jako hlas.“
O dvojakosti Johnnyho Thunderse svědčí i fakt, že měl být původně frontmanem, ale přes povzbuzování okolí a nepopiratelný talent se rozhodl, že bude raději jen hráčem – tedy pravý opak toho, co dělala, dělá a dělat bude spousta rockerů.
Kariéra v asymetrickém tílku
To, čím Thunders okouzlil – nedokonalost, jímavost, emotivnost projevu a hraní jinak, než bylo zvykem –, se záhy stalo poznávacím znamením celé skupiny. Punk tehdy ještě neměl jméno, ale to, co dělal Thunders se svou partou, už nebyl rock’n’roll. Navíc od počátku dbali i na vizuální stránku, která je dále odlišila: rozcuchy, divoce vázané šátky, upnuté lesklé kalhoty. Boty na platformách, divoké barvy, extrémně upnuté střihy, spousta make-upu. A taky věci, jež byly spojovány s ženským šatníkem: elastické materiály, upnuté kousky, které byly spíš ženskými blůzičkami než pánskými košilemi. Boa. Tílka na jedno rameno, tygrované potisky, paruky, šaty, páté přes deváté, jako kdyby parta zfetovaných motorkářů vlítla do second handu pro dámy pochybné pověsti, pustila muziku pořádně nahlas a všechno tam ukradla, včetně rtěnky, kterou měla v kabelce trans prodavačka.
Pomoc budoucího Sira
Kapela poměrně brzy vzbudila zájem lidí z hudební branže. Krátce po prvním vystoupení se o nich začalo mluvit.
Klíčový moment v rozvíjející se kariéře kreativních pankáčů měl na svědomí jistý slavný Brit: Rod Stewart. Vytušil v originálně znějící i originálně vypadající partě mládenců budoucí hvězdy a napadlo ho, že budou skvělými předskokany na koncertě jeho skupiny Faces v Londýně a pak na následném britském turné plánovaném na rok 1972.
Správný odhad, sire. Měli na to. New York Dolls byli zvyklí na malé laciné kluby a najednou stáli před padesátitisícihlavým davem ve Wembley. A zvládli to. Přeskok do nové dimenze se jim podařil skvěle, měli našlápnuto… jenže přišla další rána, nikoli poslední. Ještě během pobytu v Londýně bubeník Billy Murcia vyrazil na party, kde se předávkoval drogami, jež navíc zkombinoval s alkoholem: přes snahu okolí, které nechtělo hned volat sanitku a pokoušelo se ho amatérsky probrat pomocí studené vody ve vaně, zemřel ještě na večírku.
Zdrcená kapela okamžitě zrušila plánované koncerty a vrátila se do Ameriky. O Billym později vznikla písnička Billy Boy, kterou v polovině 80. let zařadil Johnny Thunders na jedno ze svých sólových alb Que Sera Sera, ale ještě o mnoho dříve o něm zpíval David Bowie: ten bezprostředně po Billyho smrti napsal až brechtovskou skladbu Time, kde kromě jiného figuruje postava jménem Billy Dolls, a otevřel jí své album Aladdin Sane. To vydal na jaře 1973, tedy ještě dřív, než cokoli vydali The New York Dolls. Bowie byl prostě vždycky napřed.
Nejlepší i nejhorší kapela zároveň
Kdo se má proslavit, ten se proslaví, a The New York Dolls i přes kapelní tragédii pokračovali vzhůru. Záhy měli manažera – byl jím Marty Thau, známý úspěšný podnikatel v americké hudební branži, koproducent Suicide a zaměstnanec několika hudebních vydavatelství: podílel se i na vydání alba Vintage Violence od Johna Calea, pracoval pro Ramones, sestavil několik hudebních kompilací – ale právě New York Dolls byli to, co nejvíc udělal a co nejvíc udělalo jeho. Bohužel už zemřel, a tak nikdy nedopsal své memoáry, kde měl psát o jejich divokých mejdanech i dalších zákulisních aktivitách.
Kromě managementu hudebníci záhy získali i nahrávací smlouvu a v červenci vydali album nazvané prostě jen New York Dolls. Jak už to tak chodí, s odstupem ho všichni opěvují jako první punkovou desku v dějinách, ale v době vydání někteří recenzenti psali, že kytary znějí jak sekačky na trávu, a album si moc lidí nekupovalo.
O skupině se nicméně mluvilo; ve výroční anketě časopisu Creem byli zvoleni jak nejlepší, tak nejhorší novou kapelou. Deska s obalem pyšnícím se fotkou kapely oblečené jak pětice transvestitů po flámu si postupně získávala pozornost. Newyorské publikum chtivé nových požitků začalo zjišťovat, že lehce nejednoznačné texty o emocích městské mládeže a nevyumělkované hraní, které představovalo značný kontrast k tehdy módnímu prog rocku, mají něco do sebe. Atraktivitu celého cirku podtrhovala i stále opečovávaná image. Novinář Ed McCormack v časopise Rolling Stone napsal s jistým respektem, že jako si některé kapely před vstupem na pódium podávají jointa, New York Dolls si podávají rtěnku.
Problém byl, že mimo otevřený a bujný New York se nový hudební a vizuální jazyk nedařilo prosadit. Kapela se pokusila zabodovat ještě jednou a natočila druhou desku, nazvanou Too Much Too Soon – záměrně zvolili jiného producenta, doufajíce v lepší zítřky. Shadow Morton, proslavený skvělou produkcí dívčích kapel, byl v té době znechucen hudebním průmyslem a celým světem, ale práce s mladou divokou kapelou, která sršela kreativitou a energií, mu vlila do žil novou energii.
Bohužel, kapela si souběžně do žil vlévala omamné látky a spory mezi členy se vyostřovaly – nepomohlo tomu, že ani druhá deska si nevedla skvěle a po vydání hráli New York Dolls spíše v ještě menších klubech než dřív. Manažer od nich odešel. A kde se vzal, tu se vzal, britský punkový svengali Malcolm McLaren, který jezdil do New Yorku za inspirací, převzal tu a tam nějaký jeho úkol, až se stal manažerem skomírající kapely docela. „New York Dolls byli dobrodružství, které jsem chtěl zažít a skrze které jsem chtěl vidět svět,“ řekl. „Byl to pro mě způsob, jak cestovat.“
Rozhodl se, že jejich kariéru nakopne tím, že je přiměje ještě více šokovat. Červené kožené bundy na holé tělo, rudé závěsy s až komunistickou symbolikou, křiklavost i na poměry Dolls… to by snad mohlo být k užitku, ale v době, kdy se ke kymácejícím se muzikantům přifařil, už bylo pozdě. New York Dolls byli příliš zfetovaní, příliš vypití, příliš rozhádaní. Tři nejvíc sjeté a zpité členy sice dokopal na odvykačku, ale zabralo to jen na chvilku. Na jednom nepříliš úspěšném miniturné se bubeník Jerry Nolan po koncertě zvedl a prohlásil, že z kapely odchází, a impulsívní Thunders hned, že jde taky. To byl konec a přes několik kratičkých reunionů a přes to, že muzikanti i publikum záhy zjistili, jak skvělá kapela to byla, už se nepovedlo skupinu vzkřísit (a nepovede, v době psaní toho článku už nežije ani jediný člen).
Co bylo dál
Hudební kariéra heroinového prince Johnnyho Thunderse ale měla mít ještě řadu vzletů. S Jerrym Nolanem nejen odešli z jedné kapely a nejen fetovali, ale založili The Heartbreakers (neměla nic společného se stejnojmennou skupinou Toma Pettyho) a stali se jednou ze zásadních kapel z okruhu kolem klubu CBGB. A opět se jim podařilo předběhnout dobu: jejich deska L.A.M.F. (1977) sice není nijak skvěle zahraná ani nahraná, ale stala se kultovním albem vyprávějícím o světě v nejlepších časech punku. Koncertovali s Clash, Sex Pistols i řadou dalších anglických kapel, ale nikdy se jim nepodařilo doopravdy prorazit. Zanechali nám však nemálo opojných písniček, a kdo je potkal, ten na to vzpomíná dodnes.
Thunders je možná vůbec nejvíc Thundersem až později: poté, co se rozpadla i tahle skupina. Sólová deska So Alone (1978) neukazuje jen punkově ježatého Johnnyho: skladba You Can’t Put Your Arms Around a Memory, jeho možná nejslavnější věc, již mimochodem napsal ještě před érou New York Dolls, je poetická, melancholická balada. Není jasné, jestli smutně vzpomíná na dívku, nebo na drogy, a možná pro tu nejednoznačnost ji tolik lidí miluje: je snadné dosadit si tam své milé a nýt. Primal Scream ji citovali, Guns N’ Roses i Billie Joe Armstrong z Green Day ji převzali a vsadím svoje nejlepší boty, že bude inspirativní ještě léta.
Ještě křehčí je pomalá, až úpěnlivá písnička So Alone (Tak sám) – původně ji z desky toho jména vyřadili, snad proto, že byla až příliš jemná, ale na reedicích už je a vypráví bez jakýchkoliv metafor příběh věčného outsidera: „Kdykoli se snažím někoho milovat, je to vždycky to samé: Snažím se tak moc, dám do toho všechno, ale nakonec zůstanu opuštěný. Jsem tak sám.“ Je to až odzbrojující: Johnny Thunders se nesnaží o umění, nejsou tu žádné náznaky, jen nám potřebuje říct, jak strašná je samota.
Na dalších deskách v 80. letech zůstává přímý. Akustická písnička z roku 1983 I’m a Boy, I’m a Girl je další příklad výpovědi, která je punkově rovná, ale bez drsnosti, spíš baladická. „Jsem tak osamělý. Myslím, že se zblázním. Nevím, kým chci být (...) Jsem kluk, jsem holka – co mám na sobě?“ V písničkách z téhle éry jde přitom zvukově spíš dozadu než dopředu: jako by opustil dobyté punkové kóty a spíš se cítil líp jako písničkář, který si bez příkras stěžuje na své vnitřní zmatky a drnká jako lidi patnáct dvacet let před ním. A kdyby člověk neznal jeho minulost a nějak slyšel jenom jeho poslední písničky, vlastně by si asi ani nemyslel, že ten člověk byl v jedné z průkopnických punkových kapel: lovesongy, občas trochu kabaretní stylizace, poprock. Přitom ale nejspíš nešlo o kalkul; působí to jako zcela upřímná hudba někoho, kdo prošel peklem, akorát že na něm toho pekla trochu ulpělo a on neví, jak z toho.
Všechno se tříští
Poslední roky Johnnyho Thunderse jsou ve znamení nedodělků, stěhování ze země do země, pokusů o reuniony a natáčení základů desek, jež nikdy nevznikly. Na internetu najdete různá dema, covery a živé nahrávky z klubů. Londýn, New York, Detroit, Paříž. A švédské období, kdy bydleli se ženou a dcerou ve Stockholmu a Johnny točil covery písní z 50. a 60. let. Působí to rozháraně, ale celé to dává smysl: obracet se k hudbě svého dětství, když je člověku všelijak, je přece tak přirozené.
Akustická turné se starými známými, už jen malé kluby, už jen malé ambice. Když narazíme na občasné záznamy vystoupení těch dob, je ale Thunders i ve svých nejhlubších propadech pořád přesvědčivý, pořád to nejsou špatné koncerty. Závislost na heroinu ale hrála prim a nemohlo to asi dopadnout jinak než špatně.
Johnnyho Thunderse našli 24. dubna 1991 mrtvého v hotelu v New Orleansu. Zemřel na „dvojité předávkování“ – podle pitvy měl v sobě spousty metadonu
i kokainu. Jako u každé celebrity se záhy vyrojily spekulace, zda v tom neměl prsty ještě někdo další, ale pravděpodobněji se jeví varianta, že o zásah zvenčí nešlo. Podle knížky Rock Bottom: Dark Moments in Music Babylon navíc měl k tomu všemu dosti pokročilou leukémii – není jasné, zda o ní vůbec věděl.
Konec dosti děsný, o to hůře, že po sobě zanechal čtyři děti. Kdo ví, zda je pro ně nějakou útěchou, že se jejich otec stal obdivovaným jak mezi muzikanty (nejen Sid Vicious, ale i spousta dalších pankáčů ho měla téměř za idol, napodobovali jeho styl i pohyby), tak mezi publikem, jež obdivovalo jeho opravdovost a šarm. Snad…
Sestřenice z branže
Angela Nicoletti McCoyová, nyní jedenašedesátiletá americká herečka a bývalá přítelkyně hudebníka Izzyho Stradlina, je Thundersova sestřenice. I ona si prošla závislostí, ale přežila ji. Byla vdaná za Fina Andyho McCoye, který účinkoval v kapele Hanoi Rocks, ale zahrál si i s Iggym Popem, o jejich příběhu vyprávěla i show The McCoys Show na stanici MTV3. Natočeno bylo 18 dílů a pořad sledovalo přibližně 500 000 diváků na epizodu. Angela Nicoletti hrála v řadě hudebních videoklipů, mimo jiné v California Girls a Just a Gigolo / I Ain’t Got Nobody Davida Leeho Rotha, Sweet Child O’Mine od Guns N’Roses, Dance skupiny Ratt a ve videoklipu Andyho McCoye Live Ammo – Strung Out.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
