Friedrich Dürrenmatt: Švýcarský dramatik a spisovatel, který podporoval české disidenty
„Příběh je tedy domyšlen do konce, nastane-li v něm obrat k nejhoršímu.“ Této své chmurné myšlenky se švýcarský dramatik a spisovatel Friedrich Dürrenmatt (5. ledna 1921 – 14. prosince 1990), od jehož narození uplynulo v lednu 105 let, držel celý život. A tak jako kdysi Henrik Ibsen nenáviděl život v rodném Norsku, dovedl si i Dürrenmatt své krajany jaksepatří znepřátelit. Ve slavném projevu u příležitosti udělení ceny Václavu Havlovi v roce 1990 přirovnal Švýcarsko k vězení.
Ti, kdo Friedricha Dürrenmatta znali, na něj vzpomínali jako na skvělého společníka a vypravěče, jenž neustále přetvářel a znovuobjevoval svoje vlastní příběhy. Byl také znalcem dobrého vína, miloval bordeaux a měl působivou sbírku archívních ročníků. Rád se obklopoval bezpočtem přátel, především z řad umělců a speciálně herců, pro něž uměl psát tak plastické a mnohovrstevnaté role jako málokterý z jeho současníků. Zdaleka ne každý věděl, že jeden z největších, ne-li vůbec nejvýznamnější dramatik přelomu padesátých a šedesátých let 20. století podporuje finančními dary řadu svých méně šťastných kolegů spisovatelů. Ale tím výčet jeho aktivit rozhodně nekončil.
Syn faráře ze švýcarské vísky Konolfingen se totiž kromě literatury, divadla a filozofie zajímal také o astronomii a ostatní přírodní vědy. Uprostřed noci sledoval hvězdy teleskopem. Vždycky chtěl vidět trochu dál a mířit trochu výš než ty zpohodlnělé, zlhostejnělé, všeho (a zároveň ničeho) schopné typy, jimž se věnoval ve svých zábavně mrazivých textech. „Člověk si zvykne i na to, čím pohrdá,“ napsal. „Ale pak je nejvyšší čas zemřít.“ Na vražednou laxnost – ať už průměru, či elit – si Friedrich Dürrenmatt věru nikdy nezvykl.
Dav se vždycky mýlí
Chuť provokovat měl odjakživa. Už jako malý se netajil obdivem ke svému dědečkovi, politikovi Ulrichu Dürrenmattovi, jenž si údajně odseděl deset dní ve vězení za skládání satirických básní. Tak nějak tušíme, že Friedrich nebyl dobrý student. V Bernu, kam se rodina přestěhovala, odmaturoval s odřenýma ušima. Školu nesnášel, s učiteli se hádal. Přesto mu touha po vědění nedávala spát. Na univerzitě v Curychu chvíli studoval německou literaturu a po prvním semestru přestoupil na bernskou univerzitu, kde si ke studiu germanistiky přibral přírodovědecké obory.
Kromě schopnosti psát měl Dürrenmatt i výtvarný talent. V mládí pomaloval zdi svého podkrovního pokoje (a tyto nástěnné obrazy, časem překryté jinými vrstvami, byly k překvapení historiků znovu odhaleny v devadesátých letech). Také si nakreslil výpravu k vlastním, zatím neuváděným hrám a ilustroval rukopisy knih, jež jednou uveřejní. Nikdy nedokončenou disertaci chtěl věnovat dánskému filozofovi Sørenu Kierkegaardovi. To je ten myslitel, jenž řekl: „Dav se vždycky mýlí.“
Dürrenmattův první dramatický kus vznikl po válce. Nesl název Psáno jest. Premiéra se konala roku 1947 a obsah hry vyvolal poprask. Ve městě za stavu obležení spolu zápasí křesťanská pokora s fanatickým náboženstvím, symbolizovaným devadesátiletým katolickým biskupem, jenž bere každý řádek v bibli doslova... Hra bývá označována za komedii, ale stejně jako u Čechova nevíme ani u Dürrenmattových sociálních dramat, kdy přesně se přestat smát a kdy bychom se měli začít bát.
Soudce a stará dáma
V téže době, kdy se příznivci a odpůrci hry Psáno jest v hledišti curyšského Schauspielhausu fackovali do krve, se Dürrenmatt oženil s herečkou Lotti Geislerovou. Novomanželé přesídlili do města Ligertze, které nadějnému autorovi poskytlo kulisy pro jedno z jeho nejznámějších děl: podivuhodný detektivní román Soudce a jeho kat. Na počátku příběhu stojí čtyřicet let trvající záležitost mezi komisařem Bärlachem a jeho někdejším přítelem Gastmannem, jenž jednoho krásného dne provedl přímo před Bärlachovýma očima dokonalý zločin – jen proto, aby dokázal, že může. Zde se Friedrich Dürrenmatt inspiroval Stevensonovým Klubem sebevrahů, včetně shození náhodného kolemjdoucího z mostu. Ale dál už rozvíjí vlastní zápletku: nelze-li viníka usvědčit ze zločinu, jejž spáchal, smí mu jeho samozvaný soudce na oplátku přišít jinou vraždu?
Téma osobní zodpovědnosti a viny přerůstající ve vinu a zodpovědnost kolektivní (vždyť přece co je to za společnost, která umožní vrahovi, aby se vyšvihl, a policii, aby se mstila) Friedrich Dürrenmatt v románu z roku 1950 pouze naťukl. Naplno ho využil až o šest let později ve hře Návštěva staré dámy. V českém překladu se tato tragikomedie stala sólovým koncertem hned několika výrazných hereček: Jiřiny Jiráskové (výtečná inscenace Divadla na Vinohradech), Jiřiny Bohdalové (televizní úprava) a Blanky Bohdanové (rozhlasová verze). Na hollywoodské zpracování z roku 1963 s Ingrid Bergmanovou se prý spisovatel odmítl jít podívat.
Návštěva staré dámy patří podobně jako Ibsenovy společenské sondy k modelovým zkouškám lidskosti, jež si žádný národ ani oblastní komunita nedá za rámeček. Multimiliardářka Claire Zachanassianová přijíždí po mnoha a mnoha letech do městečka Güllen, v němž vyrůstala a jehož název v němčině – jak je pro Dürrenmatta příznačné – páchne hnojem. To, co se pro zchudlý zapadákov zprvu jeví být požehnáním, proměňuje neslýchaná nabídka v otázku života a smrti. Claire v Güllenu kdysi otěhotněla s Alfrédem Illem; ten následně otcovství popřel a s pomocí falešných svědků vyhrál soudní proces. Stará dáma teď přichází s jednoduchým návrhem: je ochotna darovat městu rovnou miliardu, pokud Illa někdo z místních odpraví.
Člověk je paradox
Zákeřnost Dürrenmattova umění tkví v tom, že nebožákům sedícím v publiku anebo čtoucím jeho knížky rozmetá v mžiku představy, které o sobě měli. Tisíciletá kultivace lidského druhu byla k ničemu, protože když dojde na lámání chleba, jsme všichni – bez výjimky – schopni neuvěřitelných věcí. „Působením člověka se všechno stává paradoxním,“ vzkazuje tvůrce, svými krajany patřičně osočovaný. „Smysluplnost se mění v nesmyslnost, spravedlnost v nespravedlnost, svoboda v nesvobodu, protože člověk sám je paradoxem, iracionální racionalitou.“
Jistěže město Alfréda Illa zavraždí. Nevidíme jednotlivce: Güllenští vytvoří ze svých těl uličku, předem odsouzený spoluobčan do ní vejde, dav ho obklopí. A když se zase rozestoupí, Alfréd je mrtev. Claire si jeho tělo odveze v rakvi, starosta obdrží šek. V tu chvíli se každý z diváků v duchu ptá, kam se poděla celá naše civilizace. Podobně vyznívá sžíravá rozhlasová hra Proces o oslí stín, v níž nechal Dürrenmatt vykvést do obludných rozměrů zdánlivě směšný spor dávných Abdéřanů. „A já myslela, že civilizace se říká tomu novému účesu, co se nosí v Řecku,“ diví se jedna z těch prostých obyvatelek starověkého města v Thrákii.
V jiné Dürrenmattově satiře na antické téma, aktovce Udatný Sókratés o nedorozumění stran filozofovy odvahy, se při debatě o vojenské taktice říká: „Plán má tedy vaši plnou skepsi.“ V pracích klasika absurdního divadla zkrátka nic není tím, čím bychom to chtěli mít. Ve Fyzicích, detektivce z psychiatrické léčebny, vraždí agenti vydávající se za blázny. Jeden z nich tvrdí, že je Einstein, druhý si hraje na Isaaka Newtona. Ti dva zlikvidují každého, kdo přijde na to, že blázni nejsou. Načež se rozhodnou za zdmi psychiatrie zůstat.
V Česku Fyziky slavně inscenoval režisér Ladislav Vymětal v Městských divadlech pražských s herci Václavem Voskou a Felixem le Breux. Ba dokonce za autorovy účasti. „Dürrenmatt přijel, poseděli jsme v klubu Komorního divadla, nálada byla povznášející,“ vzpomínal šéf MDP Ota Ornest.
Vylhaný svět
Po srpnu 1968 odsoudil neohrožený buřič okupaci Československa a v další dekádě podpořil Chartu 77. V roce 1990 u příležitosti udělení Ceny Gottlieba Duttweilera Václavu Havlovi pronesl Dürrenmatt projev se všeříkajícím názvem Švýcarsko jako vězení. Svou domovinu, jež by si podle něj z nově vzniklé demokracie měla vzít příklad, v proslovu přirovnal k luxusnímu kriminálu. „Protože mimo vězení se každý vrhá na každého a protože jenom ve vězení existuje jistota, že nebudou napadeni, cítí se Švýcaři svobodnější než všichni ostatní, svobodní jako zajatci ve vězení své neutrality,“ prohlásil. Přítomní zástupci jeho země mu potom ani nepodali ruku.
Dürrenmatt však neřekl nic jiného, než co prosvítá skrze všechna jeho díla. Komisař Bärlach v románu Soudce a jeho kat (v roce 1975 ho zfilmoval rakouský režisér a herec Maximilian Schell v západoněmecko-italské koprodukci s Jonem Voightem, Jacqueline Bissetovou, Martinem Rittem a Robertem Shawem v hlavních rolích; pozn. red.) přirovnává Bern ke zlatému hrobu. A ve volném pokračování téhle netradiční kriminálky, v novele Podezření z roku 1951, prská postava jménem Fortschig: „Ale Bern byl takový vždycky, bezútěšné hnízdo policajtů, odjakživa v tomhle městě hnízdila bohapustá diktatura. Už Lessing chtěl napsat o Bernu tragédii, škoda přeškoda, že ji nenapsal! Žiju v tomhle hnízdě, které si říká hlavní město, přes padesát let, a radši pomlčím o tom, co to pro slovopisce (píšu slova, a ne litery jako literáti) znamená živořit a hladovět v tomhle ospalém, vypaseném městě (kde se nedostane nic než jeden ubohý literární týdeník). Hrůza, učiněná hrůza!“
Scénář k filmu Stalo se za bílého dne přepracoval Dürrenmatt v padesátém osmém na detektivní novelu Slib. (Na motivech z téhož příběhu po letech založil Sean Penn snímek Přísaha s Jackem Nicholsonem v hlavní roli.) Postavu bývalého komisaře curyšské policie Matthäie zde nechal zešílet. „Skutečnost lze uchopit jen částečně,“ polemizuje s předpokládaným vývojem děje v knize, která více než o zločinu vypovídá o roli nevypočitatelných vedlejších faktorů. „Vy spisovatelé odjakživa házíte pravdu do chřtánu dramaturgickým pravidlům. Pošlete tahle pravidla konečně jednou k čertu. To, co se děje, nemůže vyjít jako nějaký početní příklad... Nesnažíte se utkat s realitou, která vám pořád a pořád uniká, ale skládáte si svět, který lze zvládnout. Ten svět je snad dokonalý, možná, ale je lživý.“
