Jana Brejchová se svým talentem mohla dobýt svět. Herectví nikdy nestudovala i tak z ní byla filmová hvězda
Kdyby JANA BREJCHOVÁ (20. ledna 1940–6. února 2026) žila v jiné zemi (nebo jiném režimu), mohla při svém talentu a kráse vystoupat na roveň svých vrstevnic Claudie Cardinalové, Brigitte Bardotové či Catherine Deneuvové. Takhle však byla z velké části odkázaná na milost a nemilost znárodněné kinematografie. Přesto se jí podařilo během šesti dekád aktivní herecké kariéry vytvořit výjimečné herecké dílo, mimo jiné i díky opakované spolupráci s režiséry Jiřím Krejčíkem a Evaldem Schormem. Zároveň patřila mezi nejpopulárnější herečky několika poválečných generací – a také mezi ty nejsledovanější médii, v dobrém i ve zlém. Opravdová „socialistická filmová hvězda“.
„Mezitím Jana natočila Vlčí jámu, film, který měl obrovský úspěch, hlavně poté, co dostal cenu na benátském festivalu. Janu tam pozvali na tiskovou konferenci, kde z ní novináři tahali podrobnosti o jejím soukromém životě. Chtěli vědět všechno o tomhle půvabném paradoxu: socialistické filmové hvězdě. Máte služebnou? Kolik místností je ve vaší vile? Jaké máte nejraději květiny na jídelním stole? ‚Orchideje,‘ řekla jim Jana suše.“
Tak vzpomíná Miloš Forman ve své knižní autobiografii Co já vím?, sepsané s Janem Novákem, na období v 50. letech, kdy Jana Brejchová zažila bleskový nástup ke slávě, která však kvůli politickým poměrům musela zůstat pouze lokální. Anekdota spočívala v tom, že herečka obletovaná žurnalisty na jednom z nejprestižnějších filmových festivalů na světě v té době bydlela po podivných podnájmech, kam za ní Forman musel například lézt oknem – a když se s ní hned po jejích osmnáctých narozeninách oženil, terorizovala je v jejich pokoji bytná pološílená žalem.
Bytové problémy jako by si Forman s Brejchovou přivolali sami. Jednou z hereččiných prvních výrazných rolí byla kamarádka hlavní hrdinky v komedii Iva Nováka Štěňata (1957), jejíž scénář budoucí slavný filmař napsal a na níž získával i režijní zkušenosti. Brejchová debutovala už jako třináctiletá coby Píďalka v agitce Olověný chléb (1953), pro niž ji objevil v kobyliské základní škole asistent režie Ladislav Helge. Přestože před Štěňaty odehrála jen několik dalších postav, už se díky své nepřehlédnutelné kráse stávala známou. Takhle ji poznal i Forman, když na ni narazil u vchodu do kavárny Slavia. Byla z toho role v právě vznikajícím filmu a čtyřleté manželství.
Maturantka Marie ve Štěňatech patřila do série rolí, jimiž Brejchová hned na úvod kariéry prokázala schopnost pohybovat se napříč žánry a zároveň se jimi vyhranila od převládajícího hereckého projevu starších generací směrem k civilismu, charakteristickému pro tehdy se vzdouvající nové vlny západních kinematografií. Herectví přitom nikdy nestudovala. Po základní škole pracovala jako písařka v mlékárenském podniku Laktos, později povýšila na sekretářku a od osmnácti už natáčela v takovém tempu, že si herecké ani jiné vzdělání nikdy nestihla doplnit.
Velkou školou Brejchové byly zkušenější kolegyně. Ve zmiňované Vlčí jámě měla zahrát scénu, kdy běží padnout do náruče svému milovanému pěstounovi. Ani na několik jetí se jí part nepodařilo zahrát věrohodně, až jí o generaci starší Jiřina Šejbalová, která hrála její pěstounku, citlivě nabídla, že jí to zkusí předvést – a přesně zahrála pocity sedmnáctileté dívky.
Díky Vlčí jámě Brejchová zazářila jako největší herecký talent českého filmu konce 50. let. Roli siroty Jany v psychologickém dramatu Jiřího Weisse získala prakticky ze dne na den: těsně před začátkem natáčení totiž spáchala sebevraždu původně obsazená Jana Rybářová. Brejchová se tehdy vzepjala k jednomu z nejlepších výkonů své kariéry. Jako citlivá dospívající Jana, nedobrovolně uvízlá v kleštích nerovného vztahu svých náhradních rodičů a v bludišti vlastních protichůdných emocí, herecky perfektně obstála právě zejména vedle záměrně děsivé Jiřiny Šejbalové. Některé scény filmu – to šlapání zelí! – mají až hororovou atmosféru, která s dívčím půvabem Brejchové a rozechvělostí její Jany vytvářela působivý kontrast. Jeden ze scenáristů, Jiří Brdečka, navíc pod dojmem z herečky posunul oproti knižní předloze Jarmily Glazarové závěr a zdůraznil Janinu potřebu nezávislosti a vnitřní svobody. Dusivá Vlčí jáma byla na MFF v Benátkách uvedena v hlavní soutěži a získala tam cenu FIPRESCI.
Řemeslo, kázeň a úcta
Zásadní formativní i edukační roli pro kariéru Brejchové měl dále režisér Jiří Krejčík. Dával mladé herečce natolik typově výrazné role jako naivku Melu v adaptaci divadelní hry Morálka paní Dulské (1958) nebo „padlou drsňačku“ Jitku v sociálně kritickém dramatu Probuzení (1959). „Měl tu odvahu, že mi svěřil celou škálu postav. Jsem mu za to moc vděčná; u Krejčíka jsem získala veškeré základy herectví, včetně kázně, skromnosti a úcty k práci jiných,“ vzpomínala Brejchová. Učila se za pochodu. Když měl Krejčík obavy, zda dívka dokáže věrohodně ztvárnit roli členky party chuligánů, nechal ji strávit tři dny v pasťáku, kde mohla pozorovat nejnižší vrstvy tehdejší mládeže – což byl mimochodem přesně ten druh herecké průpravy, jenž se praktikoval v nových vlnách, vedených vůlí oprostit se od stylizace, kašírování a studiové nepřirozenosti. Mezinárodní úspěchy slavil další Krejčíkův film Vyšší princip (1960), odehrávající se během heydrichiády. Za vypjaté ztvárnění studentky (opět) Jany byla Brejchová oceněna například na MFF v Locarnu.
Manželství s Formanem se rozpadlo po necelých čtyřech letech v roce 1962 ještě dříve, než pár dosáhl na aspoň trochu důstojné bydlení. Režisér se zahleděl, přesněji řečeno rukama zahladil, jak vzpomíná v Co já vím?, do jedné z tanečnic v Laterně magice, kde tehdy pracoval, a zhrzená herečka se z trucu narychlo provdala za německého herce Ulricha Theina. Brzo nato otěhotněla, dítě však porodila v sedmém měsíci mrtvé. Později si to kladla za vinu – brala smrt dítěte jako trest za pýchu a sňatek bez lásky.
Thein se jí nicméně pokusil připravit kariéru v Německu. Brejchová například hrála spolu s Radovanem Lukavským či Waldemarem Matuškou v tamním televizním snímku Ten vedle tebe (1963), jejž její manžel režíroval, nebo po boku „Vinnetoua“ Pierra Brice a budoucího Terence Hilla v krimi Výstřely v tříčtvrtečním taktu (1965). Měla hlavní ženskou roli krásné sekretářky v romantické komedii Kurta Hoffmanna Zámek Gripsholm (1963), pojednávající shodou okolností o milostném trojúhelníku. V německých produkcích Brejchovou nicméně čekala zejména právě červená knihovna. Herečka údajně dostala od mnichovských ateliérů Bavaria Film nabídku na sedmiletou smlouvu, která by ji finančně zajistila na celý život. Odrazovala ji však plytkost scénářů, a navíc ji to táhlo domů, kde se formovala československá nová vlna.
Sexy i v kostele
Z režisérů nejslavnější éry tuzemské kinematografie si pracovně nejvíc padla do oka s Evaldem Schormem. S Formanem totiž nikdy žádný film nenatočila. Zato její mladší sestra Hana ztvárnila hlavní roli naivky Anduly ve Formanově tragikomedii Lásky jedné plavovlásky (1965), což zřejmě bylo jednou z příčin narušeného pozdějšího vztahu obou Brejchových. Pod Schormovým vedením a po boku Jana Kačera hrála v komplikovaných, mravně vypjatých, a proto režimem zakazovaných psychologických dramatech Každý den odvahu (1964) a Návrat ztraceného syna (1965) a v podobenství Farářův konec (1968). To se točilo mimo jiné ve skutečném kostele sv. Jana Křtitele v Počepicích na Příbramsku. O sex-appealu Brejchové, považované spolu s Olgou Schoberovou za nejatraktivnější ženy české kinematografie, svědčí, že kostel musel skutečný farář nechat po natáčení znovu vysvětit kvůli tomu, jak intenzívně v něm pomocní členové štábu konverzovali o hereččiných minisukních.
V Schormových filmech Brejchová hrála už se svým třetím manželem, hercem Vlastimilem Brodským, který je s režisérem seznámil. Brodský ji původně zaujal coby divačku ve Vinohradském divadle, už jako sezdaný pár spolu stáli před kamerou třeba ve slavném muzikálu Kdyby tisíc klarinetů (1964), v němž Brejchová hrála režisérku televizního štábu. Později spolu vystupovali v řadě diváckých hitů, často dokonce coby manželé jako v historickém muzikálu Noc na Karlštejně (1973), kde ztvárnili Karla IV. a Elišku Pomořanskou, nebo v normalizační komedii Hodíme se k sobě, miláčku...? (1974), v níž byli za obyčejné bodré Čechy.
Ze vztahu s Brodským se narodila dcera Tereza, rovněž herečka, ale rodiče, tehdy jedni z nejpopulárnějších tuzemských herců, se jí kvůli pracovnímu vytížení neměli čas věnovat. Terezu proto od šesti měsíců do šesti let vychovávala Janina starší sestra Blanka, dětská zdravotní sestra, a matka s dcerou k sobě v dalších letech těžko hledaly cestu. Jako by se tím opakovaly rodinné vzorce. Brejchová se narodila jako druhé z osmi dětí (dospělosti se dožilo šest), rodiče si přáli kluka. Otec v jejím dětství do značné míry chyběl, vyrůstala v nedostatku a často hladová, musela se starat o sourozence i finančně přispívat do rodinného rozpočtu. Když se jí rozhodla v počátcích herecké kariéry pomoct asistentka režie Věra Ženíšková, matka šestnáctileté Janě zabalila kufry, zamkla před ní dveře a ponechala ji bez prostředků i střechy nad hlavou. „Když jsem ji po letech potkala na ulici a řekla: Ahoj, mami, přešla bez odpovědi na druhou stranu,“ vzpomíná herečka v knize své dcery Moje máma Jana Brejchová.
Brejchová s Brodskou hrály matku a dceru s komplikovaným vzájemným vztahem minimálně dvakrát. Při výrobě psychologického dramatu Citlivá místa (1987) přiměla Brodská režiséra Vladimíra Drhu zásadní scénu konfrontace obou žen přetočit, protože její postava měla matce vytýkat způsobené křivdy daleko palčivěji. Brejchová prý po dotočení zraňující scény skončila v slzách. Nevyrovnaný, leč pozoruhodný snímek Vlastně se nic nestalo (1988) pak Brejchovou opět svedl dohromady se Schormem a Kačerem. Herečka v něm ztvárnila matku traumatizovanou tím, že kdysi náhodou způsobila popáleniny své malé dceři. Scénář napsala lékařka a politička Jaroslava Moserová-Davidová, která působila na klinice popálenin 3. lékařské fakulty UK. Po konci vztahu s Brodským, urychleným natáčením Noci na Karlštejně, Brejchová strávila dvanáct let po boku kolegy Jaromíra Hanzlíka, poté byla patnáct let – až do jeho smrti – provdaná za Jiřího Zahajského, rovněž herce.
Vrcholy v osmdesátkách
Herecky dokázala Brejchová vyniknout i během normalizace, pro niž byly typické spíše únikové komedie, pohádky a televizní dramata. Svou komediální polohu nejsilněji rozvinula asi ve sci-fi Oldřicha Lipského Zabil jsem Einsteina, pánové... (1969). Až netypicky laskavá byla jako maminka malého Tomáše Holého v trilogii Pod Jezevčí skálou, Na pytlácké stezce a Za trnkovým keřem (1978–1980), coby dobrá i zlá královna působila důstojně v televizním seriálu Arabela (1980). Naopak mrazivě tvrdou kreaci předvedla ve skvělém (po)válečném thrilleru Jiřího Svobody Zánik samoty Berhof (1983), který ještě povýšila svou rolí nelítostné německé jeptišky Salome. Jeden z nejlepších československých snímků 80. let, natočený podle knihy Vladimíra Körnera, se odehrává na usedlosti na česko-polsko-německém pomezí, již v létě 1945 obsadí skupinka vérvolfů odhodlaných probít se přes hranice stůj co stůj. V 80. letech se Brejchová definitivně přehrála do velkých charakterních postav středního věku a předvedla některé ze svých nejlepších výkonů: se Svobodou natočila i drama z lékařského prostředí Skalpel, prosím (1985), v témže roce zazářila v komorním snímku Dušana Hanáka Tichá radosť...
V porevoluční době už se tak výrazných příležitostí nedočkala; jedním z výraznějších počinů byl pokus o comeback Vojtěcha Jasného Návrat ztraceného ráje (1999). „Sedíš doma a čekáš na telefon. Jedinou cestou je hledat si role sám. Čím méně hraješ, tím méně si věříš. Bylo to velké zklamání,“ vzpomínala. Přestože se jako jedna z mála domácích hereček celý život věnovala téměř výhradně filmové a televizní práci, vyzkoušela počínaje 90. lety ve větší míře i divadlo, v čemž jí poskytla oporu její letitá přítelkyně Jiřina Jirásková. Čím víc se kolem ní v souvislosti se vztahem s její sestrou Hanou nebo později kvůli její nervové chorobě točil bulvár, tím míň Brejchová s médii komunikovala a rozhovory téměř neposkytovala.
O svém herectví celý život spíše pochybovala. „Nemyslím ani, že je dobré spoléhat na fyzickou přitažlivost. Kolik krásných žen a mužů diváci obdivovali, pak to pominulo a dnes obdivují zase jiné,“ řekla žena často považovaná za nejkrásnější českou herečku všech dob. Brejchová, která na vrcholu slávy točila i šest titulů ročně, získala v roce 2006 Českého lva za svou poslední filmovou postavu – náročnou vedlejší roli, ženu na konci sil, v Hřebejkově Krásce v nesnázích, kde ztvárnila matku Aně Geislerové. O tři roky později se dočkala čestného Českého lva za dlouholetý umělecký přínos českému filmu. „Byla nejen jednou z nejobsazovanějších hereček. Byla skutečně – dá se říct – až evropská hvězda,“ rozloučil se s ní Jan Hřebejk před několika dny na Radiožurnálu.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
