Jean-Louis Trintignant: Slavného francouzského herce postihlo mnoho neštěstí a tížil ho pocit viny
„Zemřel jsem 1. srpna 2003,“ opakoval legendární francouzský herec Jean-Louis Trintignant (11. 12. 1930 až 17. 6. 2022). V ten den přišla o život jeho milovaná dcera. Utloukl ji její přítel. Trintignant si nepřestal vyčítat, že tomu nedokázal zabránit, že ji neochránil. Nebylo to první neštěstí, které ho postihlo. Smutek mu šel v patách a od dětství ho tížil pocit viny.
„Jak jsi to mohl dopustit?!“ Nebyla to řečnická otázka. Byla to nespravedlivá výčitka a čtrnáctiletý Jean-Louis nevěděl, jak se má hájit. Jeho otec Raoul Trintignant, průmyslník a starosta v jihofrancouzském městě Pont-Saint-Esprit se v srpnu 1944 vrátil z vězení v Les Baumettes – a doma ho čekala potupa. Manželka ostříhaná dohola. Raoula zatkli v květnu 1944, byl významnou postavou místního odbojového hnutí. Jenže jeho žena Claire našla za války rozptýlení v náruči německého důstojníka. Na malém městě se nic neutají…
Po osvobození v létě 1944 ji za milostné pletky s Němcem potrestala ulice. Stejně jako jiné Francouzky, které se takto provinily. A nebylo jich málo. Claire na korbě náklaďáku – aby byla všem na očích – ostříhali vlasy. S holou hlavou, v rozervaných šatech musela projít uličkou hanby. Sousedé na ni pokřikovali, plivali. Raoul Trintignant se za ni postavil. Trintignantovi byli odjakživa vážená rodina. Raoulův otec byl majitelem rozsáhlých vinic, jeho bratři sklízeli slávu coby automobiloví závodníci, on sám byl respektovaný muž, patriot, bojoval za svobodu Francie a Claire pocházela z bohaté rodiny Tourtinů v městě Bollene. A ji teď bude soudit lůza? Svoji zlost si vylil na synovi. Zatížil ho svou bezmocí a ponížením. „Jak jsi to mohl dopustit?“ rozzlobil se Raoul Trintignant na čtrnáctiletého kluka. „Tato otcova slova mě pronásledovala celý život,“ připustil Jean-Louis.
Důležitý je režisér
„Mohl jsem být notářem, mít pohodlný život, ale stal jsem se hercem, abych mohl oslovit druhé,“ řekl Jean-Louis Trintignant před pěti lety v rozhovoru pro Le Journal du Dimanche. Během dospívání se zamiloval do poezie. Jacques Prévert, Guillaume Apollinaire a prokletí básníci ho nepřestanou doprovázet. Už jako velmi slavný herec na začátku sedmdesátých let bude Jean-Louis hodiny namlouvat na magnetofonové pásky Baudelairovy básně nebo Rimbaudův Opilý koráb a zase bude záznam mazat, protože nebyl dost dobrý. Snaží se, „aby po něm zůstalo něco krásného“. Takže znovu – a lépe. Je na sebe přísný. Nepovažuje se za hvězdu a o svém herectví nemá přehnané mínění. „Když mi bylo šestnáct, přál jsem si být sochařem, to mě lákalo ze všeho nejvíc. Taky jsem si představoval, že budu malíř nebo muzikant, jenomže mi chybělo hudební a výtvarné nadání. Stát se hercem bylo jednodušší,“ vzpomínal v roce 1971 a překvapivě dodal: „Nevybírám si filmy podle role. Nezajímá mě, koho budu hrát, zajímá mě, kdo je režisér a jaké je téma. To je pro mě důležité. Nezáleží mi na tom, jestli dostanu kladnou, nebo zápornou postavu. Dlouho jsem byl špatný herec, nic jsem neuměl.“
V roce 1949 se devatenáctiletý Jean-Louis zapsal na právnickou fakultu v Aix-en-Provence. Rodičovské plány, že z něj bude vážený notář, však zkřížila návštěva divadla. Molièrův Lakomec v režii Charlese Dullina studenta práv uhranul. A když Jean-Louis viděl Shakespearova Julia Caesara, bylo rozhodnuto. Zanechal studia a v Paříži začal chodit na lekce herectví k Dullinovi a později Táně Balachovové. Od svých dvaceti vystupoval s divadelní společností Raymonda Hermantiera.
V roce 1954 se oženil s herečkou Stéphane Audranovou. Na filmovém plátně se objevil o rok později ve snímku známého režiséra Christiana-Jaqua Kdyby všichni chlapi světa. (Christian-Jaque v roce 1952 natočil Fanfána Tulipána). Roger Vadim si pak Jeana-Louise vybral do kultovního filmu … a Bůh stvořil ženu. Měl ztvárnit mladíka zamilovaného do krásné Juliette, kterou představovala Vadimova manželka, okouzlující Brigitte Bardotová. První setkání s Jeanem-Louisem popisovala později různě: „Byl mi neskutečně protivný. Neuměla jsem si představit, že spolu budeme hrát.“ Po čase vzpomínala: „Byl tak roztomile plachý, nesmělý…“ Vadim si přál, aby k sobě hlavní protagonisté našli cestu. Jeho přání se mu bohužel vyplnilo. Jean-Louis se osmělil. Jeho románek s vdanou herečkou korunoval pohoršení, které film vyvolal. Dvě manželství skončila rozvodem. Herec si však novou lásku ani úspěch dlouho neužil. Musel na vojnu. „Byl jsem tehdy velký levičák. Nechtěl jsem do Alžírska, zkoušel jsem všechno, abych se vojně vyhnul. Doufal jsem, že to vyjde,“ popisoval Trintignant. Nevyšlo to. O válce v Alžírsku nemluvil. „Můj otec bojoval v první světové válce. Jako kluk jsem ho kolikrát přemlouval, aby mi o ní vyprávěl. Nikdy nechtěl. Některé věci je lepší vymazat z paměti… Jeho mlčení jsem porozuměl až později.“
Po tříleté vojenské službě se Jean-Louis vrátil do Paříže i na filmové plátno. Velkorysý Roger Vadim mu nabídl roli ve snímku Nebezpečné známosti s Gérardem Philipem a Jeanne Moreauovou. Jean-Louisovo místo v srdci a ložnici Bardotové už mezitím zabral zpěvák Gilbert Bécaud, zamilovaná dvojice spolu účinkovala i v několika hudebních klipech. Po návratu z vojny se seznámil s redaktorkou, budoucí scenáristkou a režisérkou Nadine Marquandovou. V lednu 1962 se manželům Trintignantovým narodí Marie, v roce 1969 Pauline a za další čtyři roky Vincent.
Pauline a Marie…
V roce 1969 se italský režisér Bernardo Bertolucci rozhodl zfilmovat román Alberta Moravii Konformista. Hlavní roli svěřil Trintignantovi: „S Nadine jsme si po dobu natáčení, na dva měsíce, pronajali byt v Římě. Ráno jsem odcházel natáčet a šel dát pusu Pauline. Ležela v postýlce. Byla mrtvá. Nikdo neví, proč zemřela, co se stalo,“ řekl k neštěstí Jean-Louis. Desetiměsíční Pauline podle všeho zemřela na syndrom náhlého úmrtí kojence. „Pověděl jsem Nadine: Buď si vezmeme život, nebo budeme žít pro Marii.“
Trintignantovi pochopitelně zvolili druhou možnost. Zahrnuli Marii láskou a péčí. „Život je tak křehký…“ Sedmiletá holčička po smrti mladší sestry na čas přestala mluvit. Jean-Louis, který svoje dcery odmala hýčkal, s Marií trávil veškerý čas. Předčítal jí, chodili na procházky s kokršpanělem. Záleželo mu na tom, aby byla zase šťastná, považoval za svou povinnost ji před vším uchránit. Kvůli Marii například odmítl hrát v Bertolucciho Posledním tangu v Paříži. Nechtěl, aby před ní spolužáci probírali obsah sexuálních scén.
Nadine se s náhlou ztrátou Pauline pokoušela vyrovnat ve scénáři Tohle se stává jen druhým, jejž napsala i režírovala. Do role rodičů, kteří tragicky přijdou o dítě, obsadila Catherine Deneuveovou a Marcella Mastroianniho. Drobnou úlohu ve filmu dostala i malá Marie.
Ta toužila být veterinářkou, nakonec se vydala v rodinných šlépějích a byla z ní úspěšná herečka. Často spolupracovala se svými rodiči. Na jaře 2003 přednášela se svým otcem Apollinairovy Básně pro Lou. „Milostné básně, které Apollinaire adresoval Louise de Coligny-Châtillon, patří k těm nejkrásnějším, jaké kdy byly napsány. Je v nich krása i záhuba, číhající smrt. Oslnivý příběh začíná vznešeně, štěstí se však rychle propadá do zoufalství,“ řekla Marie Trintignantová v květnu 2003. V létě odjela do Vilniusu, kde její matka Nadine natáčela televizní film Colette. V noci z 26. na 27. července 2003 ji její partner, rockový zpěvák Bertrand Cantat, frontman skupiny Noir Désir, v žárlivé hádce prokazatelně dvacetkrát udeřil pěstí do hlavy. Marie upadne do bezvědomí. Cantat odnese její bezvládné tělo do postele v hotelovém pokoji a až za několik hodin zatelefonuje jejímu bratru Vincentovi. Teprve on volá záchranku. Marie je v kómatu, má edém mozku. Litevští lékaři se ji snaží zachránit. V beznadějném stavu je 31. července převezena do Paříže a následující den umírá.
„Zemřel jsem 1. srpna 2003, v den kdy zemřela Marie,“ řekl pak Jean-Louis Trintignant. „Měl jsem za ní jet. Nebyl jsem u ní. Kdybych přijel, možná by nezemřela. Určitě by se to nestalo. Asi je to moje chyba. Ta vina mě tíží,“ vyčítal si.
Bertrand Cantat si odseděl čtyři roky za ublížení na zdraví s následkem smrti. Jeho bývalá manželka, překladatelka a ředitelka Maďarského kulturního institutu v Paříži, Krisztina Rádyová, s níž se rozešel kvůli Marii, stála při procesu při Bertrandovi. Zdůrazňovala, že na ni během jejich manželství ruku nevztáhl. Po propuštění se Cantat k bývalé manželce vrátil. V roce 2010 se Krisztina oběsila, zatímco Cantat spal. Soud po několika letech konstatoval, že nelze prokázat, že by ji k sebevraždě dohnal.
Na festival v Avignonu v roce 2011 pozvali jako hosta Jeana-Louise Trintignanta, ale i Bertranda Cantata… „Když jsem ho poznal, byl mi sympatický, ale to už je dávno. Zabil ženu, zabil mou dceru… A teď sem má přijet. Nemám slov,“ prohlásil Trintignant. Nadine byla také v šoku. Dávno už spolu s Jeanem-Louisem nežili, hercovo vzplanutí k Romy Schneiderové jejich vztah narušilo, zůstali ale přáteli – a navždy i rodiči…
Svůj smutek nad ztrátou dcery Trintignant utápí v práci. V roce 2005 mimo jiné vystoupí na divadelním festivalu v Avignonu s Apollinairovými básněmi a představením, jež je poctou Marii, exceluje v pařížském divadle Hébertot ve hře Minus 2. V dubnu 2009 navštívil Prahu jako host Týdne současného francouzského divadla a přednesl básně Jacquesa Préverta.
Muž a žena
Jean-Louis Trintignant hrál ve sto třiceti filmech, spolupracoval s význačnými režiséry své doby, s bravurou vysochal kladné hrdiny i padouchy, chladnokrevné vrahy. Nezapomenutelný je v mnoha rolích. Jednou Jean-Louis také propůjčil výjimečně svůj hlas jinému herci – nadaboval Jacka Nicholsona ve filmu Osvícení.
Mezinárodní slávu mu v roce 1966 přinesla postava ovdovělého automobilového závodníka Jeana-Louise Duroka ve filmu Clauda Lelouche Muž a žena. Na festivalu v Cannes byl snímek oceněn Zlatou palmou a ve Spojených státech získal Oscara za Nejlepší zahraniční film a Nejlepší původní scénář. Pokračování z roku 1986 Muž a žena po 20 letech už takové přijetí u kritiky a diváků nemělo. Příběh Jeana-Louise Duroka a Anne Gauthierové, kterou hrála Anouk Aimée, Lelouche uzavřel v roce 2019 ve snímku Nejlepší léta jednoho života. Jedná se současně o poslední Trintignantův film.
Jeanu-Louisovi se přitom už v devětaosmdesáti před kameru nechtělo. Domníval se, že svou filmografii ukončí v roce 2012 Hanekeovou Láskou. Citlivý film o stáří, umírání a lásce měl velký ohlas a z festivalů si odnesl hlavní ceny, včetně Oscara a Césara. Pak ale o pět let později natočil s Michaelem Hanekem Happy End. K roli Jeana-Louise Duroka se vrátil z úcty k Anouk Aimée. A není také tajemstvím, že měl odmala k závodním vozům blízko. Jeho tři strýcové, bratři Raoula Trintignanta – Louis, Henri, a především Maurice, pilot formule 1 – byli slavní automobiloví závodníci.
Jean-Louis Trintignant sám aktivně závodil, účastnil se mimo jiné slavného vytrvalostního závodu 24 hodin Le Mans. Jeho třetí manželkou se stala automobilová závodnice Marianne Hoepfnerová.
Už se nebojím
Na konci osmdesátých let Jean-Louis Trintignant prohlásil, že s filmováním končí, že je starý a unavený. Na odpočinku ve svém domě nedaleko Avignonu vydržel dva roky. Vrátil se k hraní a v polovině devadesátých let si po vzoru svého dědy pořídil na břehu Rhôny vinice a založil vinařství Domaine Rouge Garance. Opeřence na etiketu nakreslil známý komiksový tvůrce a režisér Enki Bilal.
Věk na něj – jako na každého – ale dolehl. „Stárnutí je série problémů,“ řekl před pěti lety. Dodal, že oplakal už padesát svých přátel a myslí na sebevraždu. „Až mi dojdou peníze, zabalím to. Smýšlím levicově, utrácím jako pravičák.“
Kvůli obavám o zdraví už dávno skoncoval s cigaretami, ale před pěti lety začal znovu kouřit. „Už se rakoviny nebojím, už ji mám,“ prohlásil tehdy skoro zvesela. „Měl jsem pořád z rakoviny strach, můj starší bratr na ni zemřel v jedenačtyřiceti.“ Před třemi roky oznámil, že přestal s léčbou: „Nechal jsem to plavat, v mém věku už nemoc postupuje pomalu.“
Jean-Louis Trintignant zemřel 17. června 2022 ve svém domě v Colliasu.
