Connery, Sean Connery: Dvě české vzpomínky na charismatického herce, který miloval uherák, Skotsko a golf
Před pěti lety zemřel herec Sean Connery. Byl prvním Bondem – a to není málo. Pouze v „jeho“ době mávaly bondovky populární kulturou stejně jako beatlemanie nebo minisukně. Že je dodnes Bondem nejmilovanějším, dokazoval Sean Connery (25. srpna 1930 – 31. října 2020) ostatně sám – tím, že ho neměl příliš v lásce. Prý cítil, že lidé spíš než jeho herectví obdivují postavu, kterou hraje. Agent 007 byl v tomhle ohledu zvlášť tvrdý soupeř. Connery však bondovskou výzvu překonal: vzpomínky, o které se s Reflexem podělili jeho blízcí spolupracovníci, dokazují, jak frajersky uměl stárnout.
Britský tajný agent 007 s povolením zabíjet, symbol kvality a loajality ostrovanů, přišel na svět jako literární postava v prvotině námořního důstojníka Iana Fleminga v roce 1952. Bond měl být posledním hrdinou Britského impéria, které přestává existovat už v roce 1945; v první polovině 50. let je jídlo v Británii ještě na lístky a země (a následně i celý svět) přijímá bondovskou kulturní vzpruhu s nadšením.
Do filmového průmyslu pak Bond v podání Seana Conneryho vpadne přesně o dekádu později, v roce 1962. Je mladší, chladnokrevnější a celkově méně uhlazený než jeho literární předobraz. Na bedrech Skota, který posléze otevřeně propaguje skotskou nezávislost, pak paradoxně spočívá celý svět, stejně jako kdysi spočíval na silné a jednotné Británii.
Filmový Bond, sloužící Jejímu Veličenstvu, se ale celebritou a archetypem mužství stává z jiného důvodu. Neokoukaný, mladý Connery s neodolatelným, trochu šišlavým akcentem vystřihne špióna, světáka, gentlemana a svůdce s takovým nadhledem a bravurou, že z poněkud škrobené, snobsky romantizující předlohy Iana Fleminga vznikne nesmrtelná postava.
Bond „classic“
Neznámý herec zaujal producenta Alberta R. Broccoliho už v roce 1959 v jakémsi rodinném filmu ze studia Walta Disneyho, ale o tom, jak se ještě ne třicetiletý Connery k Bondovi nakonec dostal, koluje hned několik historek. Dá se předpokládat, že jsou pravdivé jen trochu. Například že o jeho obsazení nakonec rozhodla Broccoliho manželka Barbara, která svého muže přesvědčila o Conneryho nepopsatelném sex-appealu.
Connery má v té době za sebou už několik úspěšných kariér i životních zlomů: narozen v chudinské čtvrti skotského Edinburghu je v deseti letech málem odeslán na výchovu do Austrálie – jako dítě ohrožené 2. světovou válkou. Loď ale nakonec neodpluje a on dál vyrůstá ve Skotsku: už od třinácti pracuje jako mlékař, zedník, leštič rakví, tři roky jako námořník (právě u britského Královského námořnictva si na jednu paži vytetuje „Skotsko navždy“ a na druhou „máma & táta“). Je velice dobrým fotbalistou (málem ho nadraftuje Manchester United), v roce 1950 získává bronzovou medaili v kulturistické soutěži Mr. Universe, uplatní se trochu i jako model. Baví ho televizní a filmové natáčení, sebevzdělává se, čte klasiky, seznámí se se Stanislavského hereckou metodou. Zatím ho ale nikdo nezná.
A to je zřejmě hlavní důvod, proč v roce 1962 získává roli Jamese Bonda v prvním filmu Dr. No. Producenti mu dali přednost mimo jiné před Carym Grantem, Richardem Burtonem i Rogerem Moorem. Je s přehledem nejlevnější a také, což je zásadní, nemá za sebou žádnou výraznou postavu, která by Bondovu image narušovala.
„Věřím, že herectví stojí z osmdesáti procent na pohybu a že fyzický prvek byl ve filmu dlouho podceňován,“ odráží po fenomenálním úspěchu první bondovky Dr. No Sean Connery všechny kritiky, kteří vzdychají, že by se jim v roli romantického špióna líbil někdo jemnější. Conneryho 007 je jistě macho, ale vzbuzuje respekt a je jasné, že si svůj výlučný agentský post zasloužil. Doba od Flemingovy knihy ideálně poskočila, píšou se blahobytná, bohémská léta šedesátá a fanoušci přijímají Bondovu bezstarostnost i sebevědomí s otevřenou náručí.
Dodnes nejvíc milují první tři originální bondovky, vzniklé mezi lety 1962 až 1964: Dr. No, Srdečné pozdravy z Ruska a Goldfinger. Pak se Connery k agentovi 007 vrací ještě třikrát – ve filmech Thunderball (1965), Žiješ jen dvakrát (1967) a Diamanty jsou věčné (1971). V roce 1983 natočí poslední, vlastně „nepravou“ bondovku, která nepatří do Broccoliho produkční stáje: Nikdy neříkej nikdy.
Vzpomínka první: Před Harrisonem Fordem v trenkách
Právě při poslední bondovce se třiapadesátiletý Sean Connery poprvé pracovně potkává s Ilonou Herman, jednou z nejslavnějších hollywoodských maskérek a vizážistek. Stane se letitou přítelkyní celé jeho rodiny. Původem Češka žije a pracuje v USA od roku 1968, zpráva o Conneryho smrti ji zastihla výjimečně během pracovní (koronavirové) pauzy na chalupě v Krkonoších.
„Mám ráda všechny herce, se kterými pracuji, ale Sean měl pro mě jednoznačně největší charisma. Nemusel totiž nic předstírat. Nic hrát,“ začíná své vzpomínání žena, k jejímž osobním klientům patří kromě Conneryho i Uma Thurmanová (už 30 let), Robert De Niro (16 let) nebo Nicolas Cage. S Connerym spolupracovala od roku 1982 na několika filmech.
„Při Nikdy neříkej nikdy už bylo jasné, že Sean má Bonda akorát tak dost. Film navíc vznikal ve stejné době, kdy už jeho nástupce, Roger Moore, natáčel v Londýně další originální bondovku, Chobotničku. Sean s Rogerem Moorem byli dobří přátelé, tak si během natáčení posílali vzkazy a špičkovali se, kdo z nich že bude lepší.“
Ilona Herman popisuje styl Conneryho herectví na základě letité osobní zkušenosti – vždyť maskéři musejí být na placu nonstop. „Hrál jednoduše a zdravě. Byl nesmírně pravdivý. Nikdy nepřišel nepřipravený, i když měl přirozený talent,“ popisuje. „Navíc obří auru, kterou jste cítili, i když jste k němu stáli zády. Herecké řemeslo znal tak dokonale, že když se filmovalo, zopakoval jeden záběr maximálně třikrát. Když jej po něm chtěl režisér počtvrté, jen se s ledovým klidem zeptal, jestli řeší nějaký technický problém.“
Paní Ilona si pamatuje Conneryho filmy z 80. let a zdůrazňuje, že je spojuje především obrovská autentičnost. „I když dostal roli, která se mu nečetla dobře, dokázal z ní vytvořit uvěřitelnou, živou postavu,“ vysvětluje a zmiňuje závěrečný díl Spielbergovy populární trilogie Indiana Jones a Poslední křížová výprava (1989), kde hrál Connery otce Harrisona Forda. Část filmu vznikala ve skalním městě Petra v Jordánsku, ve čtyřicetistupňových vedrech. „Harrison Ford se tehdy veřejně vyjádřil, jak moc se obává prvního natáčecího dne se Seanem, protože si ho moc váží. Ovšem když mělo dojít k jejich první společné scéně, najednou vidím, že Sean má jenom trencle. A tak mu říkám, aby se dooblékl, že jde na plac. On na to: ,Kalhoty si neberu, byl by mně v nich strašnej hic. Sedim tam stejně furt za stolem…‘ Když Harrison uviděl svůj idol v trenkách, rozesmál se na celé kolo, ledy povolily a mohlo se v uvolněné atmosféře začít pracovat. A Sean to dal i v těch trenkách, no co, byla to komedie.“
Ilona Herman byla také svědkem zásadního zářezu v Conneryho filmografii, kterým byla hlavní role františkánského mnicha Viléma z Baskervillu v dnes ikonickém filmu Jméno růže (1986). Vznikal v klášteře v německém městečku Ederbach nedaleko Frankfurtu a Connery se setkal i s autorem předlohy Umbertem Ecem, z čehož měl obrovskou radost. „Jenže byla příšerná zima a Sean musel nosit dřeváky. A tak mi jednoho dne řekl: ,Vyřiď jim, že já žádný dřeváky nosit nebudu. Víš, proč ty mniši umírali ve třiceti? Právě proto, že v takovýhle zimě chodili bez bot. A tak až znovu uvidíte Jméno růže, bude vám jasné, proč ho zabírají zásadně jen od kotníků nahoru,“ směje se umělecká maskérka.
Za nejtěžší práci s Connerym považuje vznik špionážního dramatu z obou stran železné opony Ruský dům (1990). Tehdy byl Connery obsazen do netypické role britského intelektuála, jehož ruskou lásku hrála Michelle Pfeifferová. „Bylo to náročné nejen pro mou práci, ale i celkově. Z Leningradu, kde jsme natáčeli nejdřív, jsme se dohrkali starým vlakem do Moskvy a zjistili, že tam nemají skoro nic k jídlu. Celý anglicky mluvící štáb ubytovali v domě KGB, kde nás odposlouchávali a kde měli k dispozici jen dvě oschlé kuřátkové nožičky a kaviár, který od té doby nemůžu ani vidět. Koupila jsem v jakémsi ruském tuzexu vodku a tu jsme všichni upíjeli, abychom přežili,“ říká paní Ilona.
Vzpomíná i na to, jak při vzniku kultovního snímku Highlander (1986), natáčeného ve Skotsku, tamní lidé Conneryho zdravili a vítali jako svého krále. Potvrdila to mimochodem skotská premiérka Nicola Sturgeonová, když vyjádřila národní zármutek na Twitteru. Napsala: „Zlomilo nám srdce, když jsme se dozvěděli o smrti Sira Seana Conneryho. Náš národ dnes oplakává jednoho ze svých nejmilovanějších synů.“
Ke své lásce ke Skotsku a k tomu, že by se Anglie a Skotsko měly stát rovnocennými partnery, se Connery, pasovaný v roce 2000 královnou Alžbětou II. na rytíře, ostatně vyjádřil i na tiskové konferenci v Praze v roce 2002. Tehdy v Česku natáčel svůj úplně poslední film, Ligu výjimečných.
Vzpomínka druhá: Mokrá pražská stopa
Těch sedm pražských týdnů, kdy často za nočních frekvencí vznikala nepříliš úspěšná Liga výjimečných, bylo vlastně taky bondovkou: od neshod s režisérem až po „tisíciletou vodu“, která v létě 2002 zaplavila i hotel Four Seasons na pražském Starém Městě, kde Connery v pátém patře bydlel. Pod vodou byly i libeňské filmové ateliéry, celá dekorace, ve které se akční-fantasy-sci-fi-dobrodružný příběh natáčel. Dramatický půlrok nakonec skončil happy endem, totiž evropskou premiérou Ligy výjimečných ve Slovanském domě v roce 2003.
V ulicích Prahy se Connery často a sám procházel a v restauracích často – taky sám – obědval. Peníze z premiéry, necelé dva milióny korun, věnoval Václavu a Dagmar Havlovým, část putovala na konto nadace Vize 97, část do veřejné sbírky hlavního města Prahy na obnovu po povodních.
Jeho osobní asistentkou byla po dobu těch pěti měsíců Míla Řádová (mimochodem dlouholetá asistentka Jiřího Menzela), jejímž úkolem bylo kromě jiného vysílat ve správnou chvíli herce z karavanu na plac, aby nemusel čekat na svůj záběr. „Hlídala jsem v noci vedle karavanu, a když přišel pokyn, že za deset minut musí být k dispozici, ještě pět minut jsem počkala a pak ho šla vzbudit. A on vyšel, perfektně připravený na záběr: jeho disciplína byla neuvěřitelná,“ popisuje Míla Řádová. „Mým největším spojencem byl jeho řidič, stala se z nás sehraná pracovní dvojka. Ten mi dával z auta signál, že za Seanem přijíždí jeho manželka Micheline. To jsem pak z karavanu rychle vynesla uherák a pár dalších dobrot, které měl moc rád, ale které nesměl jíst, aby nepřibral, a schovala je ve svém autě.“
„Před natáčením jsem dostala podrobný, sedmistránkový seznam věcí, co všechno musí mít, včetně zvláštních příček v posteli a oken zatažených černým sametem, aby se mu dobře spalo. A taky auto Toyota Lexus. Jenže pak přijel, značku auta, v němž jezdil, ani nepoznal a všechno bylo úplně snadné. Nic se mu nemuselo složitě chystat, žádné extrabuřty,“ líčí dál Conneryho asistentka vznik Ligy výjimečných.
Komplikace při natáčení nastaly na přelomu července a srpna, kdy se část štábu musela operativně přesunout na Maltu, aby architekti mezitím opravili povodněmi zničené dekorace v Libni. Sean Connery prý přijal nastalou situaci s chladnou hlavou. „Byl v těchhle věcech naprostej chlap, žádná bábovka. Nehroutil se, naopak přemýšlel, jak pomoci. Rozhodně nebyl tím, kdo by štábu komplikoval život. ,Když musíme jet na Maltu, no tak pojedem na Maltu,‘ řekl jen a šel se připravovat,“ vzpomíná Míla Řádová a popisuje také neshody s ne už tak klidným a vyrovnaným režisérem Stephenem Norringtonem, jenž zřejmě uspíšil konec Conneryho kariéry.
Podle ní měl Sean Connery rád české pivo i obyčejné české jídlo. Jednou ho doprovodila na koncert v Rudolfinu. „Hlavně jsme často organizovali golf, to byla jeho láska, tam relaxoval. Kdy bude mít volno a bude moct vypadnout na golf, ho zajímalo nesmírně.“
Miloš Forman: Bez Conneryho už to není ono
Rozhodnutí pověsit herectví na hřebík však Connerymu po natáčení Ligy výjimečných, za které získal 17 miliónů dolarů, dlouho nevydrželo. Hned v září 2002 se na světové premiéře režisérské verze filmu Amadeus (také v Praze) setkává s Milošem Formanem. „Přímo na té premiéře si spolu popovídali, Miloš mu nabídl hlavní roli ve filmu, který tehdy plánoval, a Sean Connery ji okamžitě přijal,“ vzpomíná dnes z Connecticutu režisérova manželka Martina Formanová.
Film podle knihy maďarského spisovatele Sándora Máraiho Svíce dohořívají měl Miloš Forman točit v Česku a na Slovensku. Do hlavních rolí vybral Seana Conneryho a Klause Mariu Brandauera. Snímek už byl ve fázi příprav a výběru lokací. „Miloš si Conneryho moc přál, a když se kvůli italské koprodukci začalo vše dost komplikovat, nechal se slyšet, že to bez něj točit nebude,“ vzpomíná Formanova manželka. „Pak se bohužel ukázalo, že producent nebude schopen dodržet finanční závazky nejen k Seanu Connerymu, ale ani k ostatním složkám natáčení. Snímek už nikdy nevznikl, což je škoda, mohl být pro oba důstojným rozloučením s filmovou kariérou…“
Nenapodobitelný
A tak Connery strávil poslední roky života tím, že nadále zastiňoval všechny své pokračovatele v roli agenta 007. Jeho nástupci to měli – a mají – velmi těžké.
„Snažil jsem se napodobit Conneryho styl,“ přiznal se například před pár lety Pierce Brosnan, který si zahrál čtyři kousky v letech 1995 až 2002 a je považován za druhého nejlepšího Bonda. Před natáčením „svého“ Bonda si několikrát promítal všech prvních šest bondovek. Dodal taky, že se všechno o postavě naučil právě od Conneryho. „Je báječné hrát Bonda, protože je to hrdina, se kterým se ztotožňuju od dětství,“ řekl. Connerymu tím sice složil další hold, ale taky nepřímo přiznal, že geniální věci zkrátka nezkopírujete, neodkoukáte ani neukradnete. První filmový Bond byl zkrátka – nenapodobitelný.
