Zemřel Robert Redford. Hvězdu první velikosti z něj udělal legendární western Butch Cassidy a Sundance Kid
Ve věku 89 let dnes zemřel americký herec a oscarový filmový režisér Robert Redford, píše deník The New York Times. Redford se jako herec proslavil ve snímcích jako Butch Cassidy a Sundance Kid či Všichni prezidentovi muži. Za svůj režijní debut Obyčejní lidé získal Oscara. Redford zemřel ve spánku ve svém domově v americkém státě Utah, oznámila Cindi Bergerová, ředitelka publicistické firmy Rogers & Cowan PMK. Jeden z jeho nejslavnějších filmů si můžete připomenout v cause Butch Cassidy a Sundance Kid.
Robert Redford jako hvězda první velikosti, milióny na kontě a čtyři Oscary k tomu. To byl nečekaný úspěch westernu Butch Cassidy a Sundance Kid (1969), kterému v době jeho uvedení do kin věřil málokdo. Vždyť se tu jezdilo na kole a finální přestřelku ani nevidíte. A koneckonců sám žánr měl už být na odpis.
„Co se stalo se starou bankou?“ ptá se Paul Newman, když obhlédne nový interiér finančního domu kdesi na Divokém západě, a vášnivě dodá: „Byla krásná.“ Uniformovaný ochrankář odpoví lakonicky: „Lidi ji pořád vykrádali.“ Newman, jejž vidíme jako siluetu ve dveřích, zklamaně odtuší: „To je jen malá cena za krásu.“
Herec, který tehdy patřil ke hvězdám Hollywoodu, tu v několika vteřinách vystihl podstatu své nové postavy – Butche Cassidyho coby jednoho z největších snílků filmového plátna. V koňském sedle pak přemýšlí o bankách v Bolívii či v Austrálii – především tedy nad tím, jak je vyloupit. Butch Cassidy šéfuje gangu zvanému Díra ve zdi. Jeho věrným parťákem je samotářský pistolník Sundance Kid (Robert Redford). Ovšem poté, co dvakrát vyloupí stejný vlak, bankéři na ně poštvou ty nejlepší detektivy široko daleko a Butch se Sundancem musí udělat něco, co se ve westernech do té doby obvykle nedělalo: prchat. Jenže v tomhle filmu je mnohem víc věcí, jež se obvykle nedělaly. Nejspíš proto se stal legendou.
Pomalý film
Když se rok 1969 chýlil ke konci, v amerických kinech už pulsovala krev Nového Hollywoodu – filmů inspirovaných evropskou novou vlnou, které obracely na hlavu zažité principy. Ve snímku Bonnie a Clyde (1967) obecenstvo fandilo mileneckým zločincům, kteří pohrdají kapitalistickými bankami. Hitem byla Bezstarostná jízda (1969) o dvou hipících, kteří si jedou na motorkách užít karneval. Obdivně se mluvilo o mládeži nepřístupném Půlnočním kovbojovi (1969), v němž naivní vesnický kovboj v podání Jona Voighta přijíždí do newyorské džungle, kde se musí živit jako gigolo. Odpočívat se dalo alespoň u muzikálu s Barbrou Streisandovou Hello, Dolly! (1969) anebo u klasického wayneovského westernu Maršál (1969). Vypadalo to však na labutí píseň druhdy slavného žánru, který současně krvavým direktem „vypnul“ Sam Peckinpah v Divoké bandě (1969). Do tohoto světa měli přijít Butch Cassidy a Sundance Kid. „Na papíře to muselo vypadat skvěle,“ začínal svou recenzi tehdy mladý kritik Roger Ebert, „ale bohužel, ten film je pomalý a neuspokojivý.“ Vlivná Pauline Kaelová, jež jinak novátorským snímkům fandila, zase vnímala Cassidyho jako nejapný, prázdný western.
Kouzlo filmového řemesla ale mimo jiné tkví v tom, že si nikdo nemůže být dopředu ničím jistý. „Nejde jen o to, že lidé nevědí, co bude mít úspěch,“ tvrdil scenárista filmu William Goldman: „Faktem je, že ani nevíme, co ve filmu vůbec zafunguje.“ Zatímco první recenze četl Goldman s obavou, za půl roku se už smál. Vyhrál totiž Oscara. Stejně jako kameraman Conrad L. Hall a skladatel Burt Bacharach za nejlepší hudbu a píseň.
Seznam se s budoucností
William Goldman začínal jako spisovatel, romány mu vycházely od konce padesátých let. Do scénářů se pustil v polovině šedesátých let pod vlivem herce Cliffa Robertsona. Na novou profesi hleděl bez růžových brýlí. „Není to umění, je to tesařina,“ tvrdil. Bez nějakých velkých znalostí těžil především z toho, že jako malý hltal filmy v kině na chicagském předměstí. Jeho prvním realizovaným scénářem byla dobrodružná komedie Fraška (1965). Úspěch to nebyl. Goldman měl ale v šuplíku něco lepšího. Už před několika lety ho totiž zaujal skutečný příběh desperátů Harryho Longabaugha, zvaného Sundance Kid, a Roberta LeRoye Parkera, jemuž přezdívali Butch Cassidy. Butch vyloupil svou první banku v roce 1889, napřesrok si pořídil ranč ve Wyomingu a o pár let později byl zatčen za krádež koní. Odseděl si rok a půl, a když se v roce 1896 dostal na svobodu, dal dohromady gang Divoká banda, kam se brzy dostal i Sundance Kid. Pistolníci měli pak na svědomí dosud nepřekonanou řadu vlakových a bankovních loupeží.
Oloupení bankéři si na pomoc zavolali detektivy Pinkertonovy agentury a desperáti spolu se Sundanceovou přítelkyní Ettou prchli do Jižní Ameriky. Tam je v listopadu 1908 během přestřelky dostala místní policie. Snad. Údajně. Butchova sestra Lula totiž tvrdila, že bratr při útoku neumřel a pod falešným jménem dožil v klidu ve Spojených státech. Tajemství se pokusilo rozkrýt hned několik životopisců, ale nikdo nepřišel s přesvědčivým důkazem – ani o tom, že by Cassidy zemřel v Bolívii, ani že by se dostal zpět do Spojených států. Do bolivijského San Vicente se dokonce vypravil věhlasný forenzní antropolog Clyde Snow, který už dřív zkoumal ostatky egyptského faraóna Tutanchamóna i nacistického lékaře Josefa Mengeleho. Snow získal povolení exhumovat těla údajných lupičů, jejich DNA se ale neshodovala s tou od pozůstalých. Dohady o jejich skutečném konci tak trvají dodnes.
Goldman, jenž v polovině šedesátých let sám vydal jeden román pod pseudonymem Harry Longabaugh, zkoumal osud skutečného Butche Cassidyho osm let, než sedl ke stroji. První verzi nabouchal za jediný měsíc. Nezabýval se epickým rozměrem Cassidyho života, nestál o portrét drsného zločince. Učarovala mu představa neobvyklého přátelství snivého Butche s drsným Sundancem na pozadí měnící se doby. Příchod moderny tu symbolizuje vynález bicyklu, který se jako výstřelek objeví i na Divokém západě a Butch si ho po úspěšné loupeži přiveze na svůj ranč. „Seznam se s budoucností,“ vyzývá pak ráno Sundanceovu Ettu (Katharine Rossová) k vyjížďce, zatímco z reproduktorů zpívá B. J. Thomas optimistickou Raindrops Keep Fallin’ on My Head.
Newman & Redford
Goldman napsal Sundance Kida a Butche Cassidyho jako svůj první vlastní scénář, ovšem když jej začal nabízet studiím, tvrdě narazil. „Kromě jednoho mě všichni odmítli,“ vzpomínal později s tím, že jeden šéf mu milostivě přislíbil, že scénář koupí, když vyškrtne jihoamerickou skrývačku. „Ale oni tam skutečně jeli!“ „Na to já kašlu. Já jenom vím, že John Wayne by nikam neutekl.“
Goldmanovi se nakonec přece jen podařilo text udat, a díky šikovnosti svého agenta dokonce inkasoval neslýchaných 400 tisíc dolarů. Text se pak dostal k režiséru Georgi Royi Hillovi, jenž dokázal svým předchozím filmům Svět Henryho Orienta (1964) nebo Správná dívka (1967) dodat šarmantní komediální tón. O něco podobného se chtěl pokusit i teď. Jenže jak dát moderní, lehký švih westernovému příběhu? Především potřeboval najít správné herce. A tak si vyhlédl takového, na kterého se ostatní dívali skrz prsty.
„Začínal jsem jako charakterní herec v televizi,“ vzpomínal Robert Redford v Esquiru. „Hrál jsem násilníky. Hrál jsem blázny. Šlo mi o to, ponořit se do role, být v ní přesvědčivý. Stejně jsem ale slyšel jenom o svých blond vlasech,“ narážel na to, že publikum milovalo jeho krásnou tvář, a nejlépe ještě v romantických komediích, jako byly třeba Bosé nohy v parku (1967). „Bylo to smutné – došlo mi, že se téhle škatulky nezbavím. Myslím, že spousta lidí mě začala vnímat až s Butchem Cassidym a Sundancem Kidem,“ tvrdil ženatý třicátník, který už měl tři děti a za každý honorář přikupoval pozemky v milovaném Utahu.
Zatímco Hilla představa, že by měl Redforda ve filmu, lákala, pro producenty byl malou rybou. Tvrdého Sundance měl sehrát Paul Newman. Hvězda v nejlepších letech. A jako Butch se měl ukázat Jack Lemmon. Jenže ten zase nesnášel koně. Scénář četl i Marlon Brando a samozřejmě také Warren Beatty. Ten ho ale poslal dál, protože mu příběh příliš připomínal jeho vlastní Bonnie a Clyde. Producenti pak přicházeli s dalšími a dalšími jmény, až nakonec na stole zbyl jenom Redford.
Hill se pak sešel s oběma herci. Newmanovi se Redford hned zalíbil, natáčení ostatně znamenalo začátek jejich celoživotního přátelství. Režisér ale udělal jednu zásadní změnu – figury prohodil. Hezounu Redfordovi přihrál roli Sundance, zatímco Newmana obsadil coby Butche. Tím oběma poskytl šanci uniknout ze zavedených škatulek. A vzhledem k tomu, že Newman byl obchodně známější jméno, změnil se i titul filmu: Butch Cassidy a Sundance Kid.
Hrajte skutečně
Když se na snímek díváme dnes, zaujme nás mimo jiné úspornou prací s hudbou. Dlouhé sekvence se odehrávají bez jediného tónu, jenom s přirozenými ruchy. I po padesáti letech pak ona dlouhá kompozice úprku před Pinkertony působí autenticky a svíravě. „Redforde, víš to, že máme dva dny do konce a Hill pořád neudělal nic s muzikou?“ ptal se poťouchle Paul Newman svého kolegy během pauzy na pivo, když se na natáčení ukázal známý kritik Roger Ebert, aby pořídil reportáž pro Esquire. „Postavil bych to celé na hlasech,“ řekl Hill. „Bude to působit dobově a zároveň nadčasově…“ To už tu bylo, odmítal režiséra Redford. Newman se nápadu nebránil, ve filmu to prý nikdo neudělal. „To jsem neřekl,“ bránil se Redford. „Jenom jsem řekl, že už to tu bylo.“ Hill, který hudbu studoval na Yaleově univerzitě, se nenechal zviklat: „Je to zajímavý koncept.“
Skladatel Burt Bacharach, jinak též spíš tvůrce lehkých komediálních melodií, než aby dramaticky trhal westernové kulisy, mu pak takovou skladbu skutečně složil pro montáž přepadení bolivijské banky. „Na koncepty jseš dobrej,“ dobíral si Hilla zatím Newman. „Zatracená škoda, že to nedokážeš s herci!“ Mohl si to dovolit. Newman už měl ve svých necelých pětačtyřiceti za sebou několik skutečně fantastických rolí. V roce 1958 získal první oscarovou nominaci za hlavní úlohu v dramatu o manželské krizi Kočka na rozpálené plechové střeše a zároveň vyhrál hereckou palmu v Cannes za adaptaci románu Williama Faulknera Dlouhé horké léto. Mladík s hladkou tváří exceloval kontrolovaným, precizním projevem v kulečníkovém Hazardním hráči (1961) stejně jako v moderním westernu Hud (1963) – za obě role získal nominaci na Oscara.
Další nominací pak akademici ocenili jeho pozoruhodně uvolněný výkon ve vězeňském dramatu Frajer Luke. Do bot Butche Cassidyho se nazul s podobnou lehkostí – takhle ho režisér Hill vnímal v osobních setkáních a věřil, že by pak Butch mohl působit neokoukaně. „Dal jsem do té role hodně ze sebe,“ prozradil Newman v dokumentu o natáčení snímku. „Nehrajte vesele nebo smutně,“ radil Hill oběma svým hercům: „Hrajte skutečně.“ Na natáčení se přijela podívat i Cassidyho skutečná sestra Lula. Byla na placu u jedné z úvodních scén, kdy Butch se Sundancem přijedou na ranč, kde jsou svědky vzpoury. Butchovi hrozí souboj na nože, svého vyzývatele ale vystřelí z trenek přesně mířeným kopem do rozkroku. „Tohle tam fakt bude?“ ptala se Lula Newmana zvědavě. Pak ho pochválila, že bratrův temperament vystihl perfektně.
„Strávil jsem na tom rok a čtvrt a vůbec nevím, jak to lidi vezmou,“ strachoval se nicméně režisér Hill ve zmíněném dokumentu. Zanedlouho listoval novinami a četl pohrdavé recenze. „Redford, který je sympatický a umí hrát, si zaslouží slávu,“ psala Pauline Kaelová, „ale bylo by spíš humorné, kdyby ji získal za tuhle nehereckou roli.“ „Byli jsme z toho zničení,“ vzpomínal později scenárista Goldman v Guardianu. V New Yorku, kde zrovna pobývali, vyrazili společně s režisérem do nejbližšího kina, kde chtěli mluvit s vedoucím. „Máme vyprodáno, lidi jsou nadšení,“ hlásil jim. Goldman nejásal. „Promítač se ale nabídl, že nám zavolá do kina na Times Square. I tam bylo vyprodáno. George se na mě otočil: ,No, možná to takový průšvih nakonec nebude.‘“ Inu, nebyl. Snímek Butch Cassidy a Sundance Kid se stal hitem roku, film vydělal na svou dobu neuvěřitelných 100 miliónů dolarů a Robert Redford se stal hvězdou první velikosti.
George Roy Hill si spolupráci s oběma herci zopakoval o čtyři roky později v podvodnické komedii Podraz, která získala sedm Oscarů včetně těch za nejlepší film, režii a scénář. Robert Redford se svého Oscara dočkal v roce 1981 (za režii dramatu Obyčejní lidé), Paul Newman zlatou sošku získal až o šest let později za kulečníkové drama Barva peněz (1987) od Martina Scorseseho. Byť oba natočili spoustu dobrých filmů, jenom western Butch Cassidy a Sundance Kid nakonec oplývá onou nakažlivou volností. Uvěřitelně ukazuje sílu přátelství, kdy jde o život a zároveň o jeho prožití.
