Robert Redford: Život je v podstatě smutný. Štěstí je sporadické. Vysajte proto krev z každého okamžiku…
V roce 2015 řekl na zasedání OSN: „Vaše poslání je stejně jednoduché jako skličující: Zachraňte svět, než bude příliš pozdě. Kamkoli se podíváme, mírné počasí vymírá. Nejednejte polovičatě, ale okamžitě. Jsem tu dnes jako ochránce životního prostředí, jako otec, dědeček a také znepokojený občan.“ Své životní krédo definoval již v roce 2011, když řekl: „Život je v podstatě smutný. Štěstí je sporadické. Přichází v okamžicích a to je vše. Vysajte proto krev z každého okamžiku…“ Takový byl Robert Redford. Dnes by oslavil své 90. narozeniny.
Často se při odchodu velkých osobností na věčnost objevuje v textu jejich veřejného nekrologu floskule, že „už nic nebude jako dřív“ nebo: „Každý si bude pamatovat, kde v tu chvíli byl a co dělal.“ V několika případech se tyto fráze objevily i 16. září 2025, v den úmrtí Roberta Redforda, jedné z největších osobností světa filmu. Má-li autor tohoto ohlédnutí za kariérou herce, režiséra a producenta přijmout ono klišé, musí přiznat, že ve chvíli, kdy byl požádán o text, seděl nad klávesnicí počítače a zoufal si, jak při očekávané vlně obdivu médií přinést o Robertu Redfordovi něco dalšího.
Šest desítek let vlastní tvorby i podpory jiných tvůrců, environmentalistický, společenský a politický přesah jeho pozitivního aktivismu i životní styl lišící se od života jiných ikon Hollywoodu se zdály být neřešitelnou úlohou. Nakonec zvítězil pocit, že vedle odborných kritik či adorujících projevů movie fans může být jiným úhlem pohledu na Redfordovu kariéru ohlédnutí člověka celoživotně obklopeného kulturou, aniž by patřil k odborným filmožroutům. Jen shrnutí, zda a jakou paměťovou stopu nechal Redford v lidech žijících kulturou, ale neoslněných pouze leskem stříbrného plátna.
Kalifornie, Colorado, Paříž
Robert Redford, herec, režisér, producent, aktivista a zakladatel festivalu Sundance, se narodil 18. srpna 1936 v Santa Monice v Kalifornii. Otec, původním povoláním mlékař, se vypracoval až na pozici účetního, zatímco matka, hospodyně, zemřela již v době Robertovy puberty. Díky místu narození byl Robert od dětství v kontaktu se šoubyznysem, když chodil do škol s dětmi herců a filmových producentů. Tvrzení, že vždy chtěl být umělcem, dokládané studiem malby na Pratt Institute Brooklyn, není zcela přesné. Ještě předtím, v roce 1954, nastoupil díky baseballovému stipendiu ve Fall na University of Colorado Boulder, ale během studií ho víc než sport zaujaly akademické kursy geologie a antropologie.
Školu ale opustil, když kvůli problémům s alkoholem přišel o stipendium. Až během dvouletého pobytu ve Španělsku, v Itálii a ve Francii se začal věnovat malbě a také bohémskému životu v pařížských studentských i uměleckých kruzích, díky čemuž později dobře ovládal francouzštinu.
Tohle nikdy úplně nezmizí
Na studia v Brooklynu se přihlásil až v roce 1958 po návratu z Evropy, kdy se také oženil s Lolou Van Wagenenovou, o dva roky mladší, dívkou holandsko-mormonského původu, která se ale později od církve distancovala. Přes bonus statutu manželky Roberta Redforda zasvětila Lola život historii, občanské angažovanosti a tvorbě vlastní akademické a aktivistické kariéry. Soužití po roce manželství, trvajícího až do roku 1985, dramaticky poznamenalo úmrtí syna Scotta Anthonyho, který zemřel ve věku dvou a půl měsíce na syndrom náhlého úmrtí kojenců (SIDS).
I po rozvodu si ale oba zachovali přátelský vztah, což příznivě ovlivnilo život jejich dalších tří dětí, Shauny Jean (65), Davida Jamese (†58) a Amy Hart (55). Robert se řadu let k smrti syna Scotta nevyjadřoval. Později řekl, že jako rodič cítil vinu s tím, že něco musel udělat špatně. Šlo o tehdy obvyklý pocit rodičů, kteří zažili SIDS, nemoc, pro niž věda neměla vysvětlení ani řešení, a rodiče nevěděli, co mohli udělat jinak. Jedno z mála vyjádření k této tragédii poskytl v říjnu 2017 Esquire UK, když řekl: „Bylo mi teprve jedenadvacet a mé ženě dvacet. Začínali jsme náš společný život a já budoval kariéru v New Yorku. Bylo to velmi traumatické a těžko soudit, jak se to na nás projevilo v čase. Museli jsme se s tím prostě vypořádat, museli jsme pokračovat dál. Měli jsme další děti, ale tohle nikdy úplně nezmizí. Objevuje se to v různých drobnostech, o kterých ani nevíte. Jsem si jist, že toho je hodně, vše jen podvědomé. Je to traumatické, když se to stane – zvláště jste-li tak mladí. Nejste v tu chvíli připraveni na to, abyste to dokázali zvládnout.“ Právě touto osobní ztrátou byl zřejmě formován i jeho pozdější režijní debut, film Obyčejní lidé (1980), zabývající se rodinným traumatem a ztrátou dítěte.
Sundance Kid
V roce 1959 se v New Yorku Redford zapsal na American Academy of Dramatic Arts a brzy poté debutoval na Broadwayi ve hře Tall Story (1959). První větší pozornost mu přinesla komedie Sunday in New York (1961), a hlavně Bosé nohy v parku (1963). Hra Neila Simona se stala na Broadwayi hitem a Redford si roli později zopakoval i ve filmové adaptaci (1967) po boku Jane Fondové. Jeho první role v televizních dramatech z počátku 60. let, Alfred Hitchcock Presents, The Twilight Zone i Route 66, byly zastíněny pozdější filmovou slávou. Je ale třeba připomenout i epizodní role v řadě populárních seriálů konce 50. a začátku 60. let, mj. Maverick, Perry Mason, či jednu z jeho nejznámějších rolí té doby – Smrt v epizodě Nothing in the Dark (1962).
Prvním celovečerním filmem Roberta Redforda jako herce byl snímek War Hunt (1962), psychologické drama vojáka z korejské války. Ve vedlejší roli se zde objevil i Sydney Pollack, který se stal později Redfordovým „dvorním“ režisérem. Po letech přátelství a spolupráce se ale časem objevily rozpory a zklamání. Příčinou napětí byla jejich silná ega a rozdílné názory na podobu scénářů, hereckých výkonů a režie. Podle Redforda Pollack příliš zasahoval do intimity scén či hercova přístupu k roli. Pikantní byly i zprávy z natáčení Vzpomínek na Afriku, kde podle některých členů štábu Pollack žárlil na Redfordův blízký vztah s Meryl Streepovou mimo záběr kamer, což prý zvyšovalo napětí. Po pětadvaceti letech spolupráce oba pocítili chuť pracovat s jinými lidmi a víc prosazovat vlastní představy, což vedlo k ochlazení jejich vztahu. Neexistuje však žádný důkaz, že by mezi nimi někdy vypukla veřejná hádka, a jejich spolupráce zahrnuje zásadní snímky amerického filmu, mj. Zakázaný majetek (1966), Jeremiah Johnson (1972), Takoví jsme byli (1973), Tři dny Kondora (1975), Elektrický jezdec (1979), Vzpomínky na Afriku (1985) se sedmi Oscary či Havana (1990).
Roberta Redforda publikum poprvé významně zaregistrovalo v již zmíněném filmu Bosé nohy v parku (1967) jako partnera Jane Fondové. Zlomem jeho kariéry byl ale film Butch Cassidy a Sundance Kid (1969), kde s Paulem Newmanem okouzlili svět v rolích psanců, jimž nelze odolat. Skvělý scénář, vtipné dialogy a nové postupy, mj. střihy dobových fotografií úžasně „popsaná“ cesta do Bolívie, scéna s bicyklem, tehdy ještě fascinující svět Divokého západu, za zvuku písně Raindrops Keep Fallin’ on My Head Burta Bacharacha, jež získala Oscara a stala se světovým hitem č. 1. Nelze přece zapomenout na geniální The End, kdy se film zastaví v okamžiku největší beznaděje hrdinů tak, aby zůstali pro diváka věčně naživu. Nebylo divu, že film proměnil čtyři ze sedmi nominací na Oscara a byl kasovním trhákem roku 1969.
Vězeňské šachy
Redfordova filmografie v dalších letech je ve znamení křivky stoupajícího zájmu režisérů a producentů o něj, ale i řady filmů, jež splňují měřítka umělecké kritiky a zároveň plní kina po celém světě. Je tomu tak bez ohledu na to, zda jde o milostná dramata, která střídá se společensky kritickými díly, ať již vzpomeneme díla Velký Gatsby, Tři dny Kondora, či Všichni prezidentovi muži (1976). Nominace tohoto filmu na Oscara v osmi kategoriích také definitivně potvrdila Redfordův status ikony Hollywoodu.
Jeho umělecká angažovanost a aktivismus budí u bolševických kulturträgerů obraz Redforda jako levicového intelektuála, jímž rozhodně není, ale filmovým fanouškům za plotem z ostnatého drátu to přináší bonus častého uvádění jeho filmů. Redford se stává vybíravější ohledně rolí, jež je ochoten přijmout, a často nechává mezi svým zjevením na plátně uplynout i několik let. Výsledkem je mj. film Natural (1984), u nás uvedený pod názvem Přirozený talent, o baseballovém hrdinovi Royi Hobbsovi, který získal čtyři nominace na Oscara, a Vzpomínky na Afriku se ziskem sedmi Oscarů z jedenácti nominací.
Vzhledem k četnosti jeho počinů by bylo nemístné tvrdit, že křivka úrovně neměla mírné poklesy. Na přelomu tisíciletí nebyl Redford schopen naplnit pokaždé znovu očekávanou nejvyšší úroveň úspěchu svých předcházejících filmů. Platí to u filmů Slídilové (1992), Zaříkávač koní (1998), Spy Game (2001) a Únos (2004), jež měly smíšené recenze. Lépe byl přijat film Vše je ztraceno (2013), v němž byl Redford jediným hercem. Rok poté se neočekávaně objevil jako agent Alexander Pierce v komiksovém blockbusteru Captain America: Návrat prvního Avengera (2014). Přes poměrně vysoký věk neustává v pracovním úsilí, což přináší filmy A Walk in the Woods (2015), Our Souls at Night (2017), kde Redford po řadě let exceluje znovu po boku Jane Fondové, či rok poté jako okouzlující bankovní lupič v Gentlemanu s pistolí. Poslední rolí bylo jeho vystoupení v seriálu Dark Winds (premiéra 3. série 9. března 2025), kde v mikroscéně hraje šachy jako vězeň s postavou George R. R. Martina. Odchod do herecké penze přitom ohlásil několikrát předtím, mj. v roce 2018, kdy měl být film Gentleman s pistolí jeho posledním, ale o pár let později se objevil ve filmu Avengers: Endgame (2019).
Režisér a celebrity
Režijní kariéru zahájil Redford oslnivě rodinným dramatem adaptace románu Judith Guestové Obyčejní lidé (1980), které získalo Oscara za nejlepší film a Redford za nejlepší režii. Jeho pokusy Válka o fazolové pole (1988), Zaříkávač koní (1998), Legenda o slavném návratu (2000) a Hrdinové a zbabělci (2007) měly poněkud vlažné recenze, ale zmínění Obyčejní lidé, Teče tudy řeka (1992) a Otázky a odpovědi (1994) jsou považovány za mistrovská díla. Posledně jmenované si vysloužilo čtyři nominace na Oscara, včetně kategorie nejlepší film a nejlepší režisér. Za připomínku stojí také režie filmů Konspirátor (2010) a Pravidla mlčení (2012), v němž si i zahrál muže utíkajícího před vlastní radikální aktivistickou minulostí.
Tvrzení, že měl komplikovaný vztah k popularitě, netoužil být celebritou a vyhýbal se Hollywoodu i jeho mediálnímu světu, si zaslouží jistou korekci. Robert Redford sice bulvární svět stříbrného plátna aktivně nevyhledával, ale byl natolik zkušenou populární osobností, aby chápal nezbytnost účasti v tomto prostoru. V zájmu udržení pozornosti vůči své osobě i svým aktivitám, jež se bez finanční podpory donátorů neobejdou.
Chci být v přírodě
Je pravdou, že myšlenka na zrod festivalu Sundance napadla Roberta Redforda v 70. letech, kdy se cítil zklamaný komercializací Hollywoodu, ale v jeho případě platí, že nic není náhodou a vše spolu souvisí. I kořeny této životní linie je možné dle jeho vzpomínek vystopovat hluboko v padesátých letech, na výletě s matkou autem do Yosemitu, o kterém nedlouho před svou smrtí vyprávěl vnuku Connorovi: „Když jsme se vynořili z dlouhého tunelu do údolí a já uviděl žulové zdi tyčící se nad lesy a vodou, věděl jsem, že to nechci jen vidět, že v tom chci být – být v přírodě.“
Touha přebývat v krajině v něm zůstala až do roku 1963, kdy koupil dva akry od pastevce ovcí v pohoří Wasatch v Utahu, aby je postupně rozšířil na tisíce akrů. Zde, na základně Sundance, vybudoval domov, lyžařské středisko i Sundance Institute, podporující nezávislé filmaře, a později Sundance Film Festival (1981), jehož návštěvnost se z někdejších 150 účastníků zvýšila na dnešní desítky tisíc.
Filmový festival Sundance začal původně v září 1978 v Salt Lake City v Utahu pod názvem Utah/United States Film Festival s cílem propagace nezávislého filmu. Robert Redford, žijící v tomhle státě, byl jmenován prvním předsedou festivalové rady, což pomohlo zvýšit povědomí a získat finanční prostředky. Ale i tak se festival v prvních dvou letech finančně trápil. V roce 1985 dostal záštitu Redfordova Sundance Institutu a po několika změnách názvu se stal v roce 1991 známým jako Sundance Film Festival. Počátkem devadesátých let si rychle vybudoval pověst skokovými starty kariér amerických nezávislých filmařů. Objevil režiséry Quentina Tarantina, Stevena Soderbergha nebo Darrena Aronofského, bratry Coenovy a řadu dalších.
Sundance Mountain Resort přinesl změnu i v Redfordově osobním životě, když zde v roce 1996 potkal svou druhou manželku, o dvacet let mladší Sibylle Szaggarsovou. Německá multimediální umělkyně, pracující s malbou, fotografií, performancemi a vizuálními médii, se věnuje environmentálním tématům, přírodě, krajině, zanikajícím druhům a její práce často spojují umění a aktivismus. Redforda k ní přitahovalo, že nebyla ovlivněna jeho slávou. Zpočátku o něm moc nevěděla. Znala jen některé jeho filmy a jako umělkyně pracovala mnoho let před tím, než se poznali. V roce 2015 založila neziskovou organizaci The Way of the Rain, jež propojuje umění a environmentální osvětu, vzdělávací a umělecké performance s výstavami.
Jako dřív…
Hlubokým projevem Redfordova života byl i aktivismus. Podporoval ochranu přírody, obnovitelné zdroje, boj proti klimatickým změnám a také práva domorodých Američanů i dalších menšin. Měl jasné politické názory a obhajoval svobodu slova i nezávislost médií. Podle svých slov nikdy nezamýšlel být mluvčím ochránců životního prostředí. Herectví a režie, dva pilíře jeho profesního života, mu měly stačit, ale přesto více než půl století stál před kamerami, senátory a studenty s tím, že „životní prostředí by mělo být zařazeno do kategorie národní bezpečnosti. Ochrana našich zdrojů je stejně důležitá jako obrana v zahraničí. Co bychom jinak měli bránit?“
Když na začátku 70. let bojoval za zastavení uhelné elektrárny na náhorní plošině Kaiparowits v Utahu, stal se pro místní obyvatele hollywoodským vetřelcem, jehož figurínu tu upálili. Přesto trval na tom, že krása a křehkost mají přednost před užitečností, tak dlouho, až Southern California Edison od projektu upustila a několik desetiletí poté se oblast stala součástí Národního památníku a rezervace Grand Staircase–Escalante.
Své životní krédo mimoděk definoval již v roce 2011, kdy Matthewovi Bellonimu pro Esquire řekl: „Život je v podstatě smutný. Štěstí je sporadické. Přichází v okamžicích a to je vše. Vysajte proto krev z každého okamžiku…“ Na frázi, že po odchodu osobnosti dosud formující svět už nic nebude jako dřív, je něco pravdy. Není to však způsobeno samotným odchodem, ale tím, že život takový prostě je. I zítřejší budoucnost bude pozítří včerejší minulostí. Během psaní tohoto textu se mi zjevovaly nejen scény zmíněných filmů a já si znovu vybavoval sály dnes neexistujících kin, cítil teplo dlaně, kterou jsem ve tmě pokradmu svíral i vůni Její do krásy zrající kůže, parfém, jejž nelze koupit, a na pomíjivý čas jsem byl Jím, kterým jsem se v ten okamžik cítil. Proto vím, že dokud se budou promítat Jeho příběhy, vše bude aspoň na chvíli zas jako dřív…
