Robert L. Stevenson byl průkopník hororu, proutník i narkoman. Před smrtí v něm ožili jeho vlastní hrdinové
Od narození Roberta Louise Stevensona (13. 11. 1850–3. 12. 1894) uplynulo 175 let. Koho si vlastně chceme připomenout? Průkopníka hororu na téma rozdvojené osobnosti? Nebo autora Ostrova pokladů, nejslavnějšího ze všech pirátských příběhů? Stevensona cestovatele, skladatele, básníka, proutníka, či narkomana? Čím více se do jeho příběhu noříme, tím jasněji si uvědomujeme, že o něm nic nevíme. Umělec zmítaný nemocemi těla i ducha zemřel v pouhých čtyřiačtyřiceti. Před smrtí se mu zdálo, že se jeho tvář proměnila v obličej někoho jiného. Jako by v něm ožili hrdinové jeho kultovní novely Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda.
Píše se rok 1884. Pohledný štíhlý muž v Kristových letech se v hodině mezi psem a vlkem zmítá na posteli v domě uprostřed anglického venkova. Tím místem je Bournemouth v anglickém hrabství Hampshire. Syn skotského strážce majáku a matky, jež mu ve skutečnosti dala jméno Lewis, má strašlivou noční můru. Křičí ze spaní a jeho žena Frances Matilda Van de Grift Osbourne Stevensonová, které se pro zjednodušení říká Fanny, ho marně přivolává zpět do bdělého stavu. „Proč mě budíš?“ oboří se na ni spisovatel Robert Louis Stevenson, když se konečně probere. „Právě se mi zdál výborný strašidelný příběh!“
S OPIČÍ ZUŘIVOSTÍ
Své nejslavnější literární dílo Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda vytvořil Stevenson nedlouho poté ve stavu naprostého vytržení. „Seběhl v horečce ze schodů,“ vzpomínal jeho nevlastní syn Lloyd Osbourne, „a hned nám nahlas přečetl skoro půlku knihy. Než jsme se stačili vzpamatovat, byl už zase nahoře a psal dál. Myslím, že první verzi měl hotovou ani ne za tři dny.“
Původní záměr, tedy odpočinout si v poklidu malebného přímořského letoviska, se evidentně nezdařil. Zato ale vznikl nový žánr: psychologický horor. Na jedné straně dokonalý britský gentleman, doktor Henry Jekyll. A na straně druhé odporný, nebezpečný člověk jménem Edward Hyde, jenž ctnostného vědce zdánlivě vydírá. Pokud ovšem… čtenář se to skoro zdráhá vyslovit: pokud ovšem nejde o dvě různé tváře jedné jediné osoby.
Od té doby máme Stevensonem pěkně zformulováno, že v každém z nás se kdykoli může probudit jeho temné alter ego. Vypravěč to v knížce ilustruje na svědectví služebné, která ze svého okna do ulice pozdě v noci sleduje hrůznou scénu. „Pozorovala staršího, hezkého pána s bílými vlasy, jak kráčel ulicí, a proti němu šel jiný, velmi malý pán, jemuž zprvu nevěnovala žádné pozornosti. Když se setkali (to služka viděla), uklonil se starší a oslovil druhého velice zdvořile. Nezdálo se jí, že by příčina jeho oslovení se týkala něčeho důležitého, ale podle všeho se ptal na cestu. Jeho obličej byl ozářen měsícem a dívka se dívala na něj se zalíbením, neboť se zdálo, že vydechuje takovou nevinnou starosvětskou dobrotu, ač v něm byla jakási hrdost, pocházející ze zasloužené sebeúcty. Pak její oči zabloudily k druhému pánovi a tu byla překvapena, neboť v něm poznala pana Hyda, který byl jednou u jejího pána a velmi se jí nelíbil. Pan Hyde měl v ruce těžkou hůl, s níž si pohrával, a nic neodpovídal, naslouchaje zřejmě se špatně tajenou netrpělivostí. Pak se najednou rozlítil, dupal nohou a mával holí jako šílenec. Starý pán ustoupil o krok zpátky a tvářil se velice překvapeně. Tu po něm skočil pan Hyde a srazil ho holí k zemi. A v nejbližším okamžiku přímo s opičí zuřivostí dupal po své oběti a mlátil ji holí tak, až bylo zřetelně slyšeti praskání kostí a mrtvola se převalovala po ulici. Hrůzou nad tím dívka omdlela.“
KDE JE ZAKOPANÁ TRUHLA
Často se uvádí, že Stevensona provokovala dvojakost kriminalizované, a tudíž skryté homosexuality viktoriánského období. A že ji také promítl do své novely. Přestože neexistuje důkaz, že by sám byl sodomitou, jak tehdejší společnost homosexuály hanlivě označovala, je pravda, že se s řadou z nich přátelil. Téměř určitě byl této orientace i reálný reverend Walter Jekyll, jehož příjmení se do příběhu tak významně propsalo. Tenkrát žil v Bournemouthu spolu se svou sestrou, krajinnou architektkou Gertrude Jekyllovou, a Robert Louis se s oběma pravidelně stýkal. V pozdějších letech Walter na činnost duchovního rezignoval a odstěhoval se do Milána, kde studoval pěveckou techniku bel canto. Načež odplul na Jamajku a tam dožil coby vážený muž. Zajímal se o místní folklór a pro zdejší komunitu pořádal literární a hudební semináře. „Zeptejte se pana Jekylla,“ zněla v jeho okolí obvyklá odpověď na otázky, s nimiž si běžní Jamajčané nevěděli rady.
V Británii se zatím jeho jméno stalo synonymem děsu. A Robert Louis získal pověst jedinečného tvůrce napínavých povídek. Tíživou atmosféru prací svého předchůdce Edgara Allana Poea obohatil o prvek dobrodružství. Těsně před tím, než v sobě objevil zhýralého pana Hyda, publikoval Ostrov pokladů, v prvním vydání nazvaný The Sea Cook: A Story For Boys. Takže příběh pro kluky – a rovnou ten nejslavnější! Opuštěný kus země kdesi na jižní polokouli, jednonohý námořní lupič s ochočeným papouškem na rameni a nezbytná mapa k místu, kde je v truhle zakopaná kořist. Bez těchto atributů, jež přiřkl dobrodružné literatuře pro mládež právě R. L. Stevenson, se dodnes neobejde žádná pirátská historka.
Prvotním účelem Ostrova pokladů bylo pobavit spisovatelova nevlastního synka, tehdy dvanáctiletého. Postavu piráta Dlouhého Johna Silvera vymodeloval Stevenson podle robustního básníka a kritika se širokými rameny Williama Henleyho. Tomu lékaři v důsledku prodělané tuberkulózy museli amputovat levou nohu. Henleyho rodina si s přáteli z řad věhlasných fantastů vůbec hodně užila. Jiný jejich známý, dramatik J. M. Barrie, pojmenoval po Henleyho mladší sestře hlavní dívčí postavu své hry o Petru Panovi. Od toho okamžiku byla ona mladá žena pro celý svět Wendy.
PŘES PAŘÍŽ DO AMERIKY
Ostrov pokladů z roku 1883 znamenal pro Stevensona první výraznější úspěch. Práci mu však ztěžovaly neutuchající zdravotní potíže. To kvůli nim se odjel nadýchat mořského vzduchu na jižní pobřeží, kde ho následně přepadla ta děsivá představa člověka dvou tváří. Už od dětství trpěl opakovanými záchvaty kašle a horečky. Pro to, jak byl vyzáblý, měli jeho současníci jednoduché vysvětlení: TBC. Nicméně ve světle moderní vědy je pravděpodobnější, že za Stevensonovým prokletím stála bronchiektázie (rozšíření průdušek) či sarkoidóza (zvětšení nitrohrudních uzlin).
Čím křehčí byla Stevensonova tělesná schránka, tím více snil o vzdálených krajích. Touhu podívat se za obzor zdědil po svém otci, konstruktérovi majáků na skotských souostrovích Orkneje a Shetlandy. Pokusy rodičů udělat z Roberta právníka selhaly; rozevlátý bohém se raději potloukal v chudinských čtvrtích, navštěvoval putyky a bordely… Sbíral materiál. Nechal si narůst dlouhé vlasy a knír, nosil výstřední oblečení. V éře přetrvávajících předsudků a zkostnatělých manýr odmítal křesťanskou víru, prohlašoval, že je ateista a „red-hot socialist“. Natruc konvencím si začínal s vdanými dámami, pokud možno matkami několika dětí. Jednu z nich v dopisech nazýval madonou.
Rovněž si oblíbil Francii a Paříž se vší tou uvolněnou energií, kterou mu sešněrovaná Anglie nemohla dopřát. Při svých – převážně zdravotních – výletech na starý kontinent obzvláště rád navštěvoval lesy v okolí zámku Fontainebleau. Našli byste ho ale i v pařížských divadlech a galeriích. To celé utvářelo jeho zvláštní charakter. Skandální známost a pozdější sňatek se sečtělou Američankou Fanny, která se narodila v Indianapolisu a pocházela z hrdého rodu prvních severoamerických osadníků, Stevensonův kosmopolitismus korunovaly. Fanny psala do magazínů, což pro ženu ve druhé polovině 19. století rozhodně nebyla typická role. Dokonce dokázala opustit svého prvního manžela – záletníka – a se dvěma dětmi odjet do Monterey v Kalifornii léčit své pocuchané nervy. Robert Louis, ani ne třicetiletý, jí v sérii milostných listů oznámil úmysl vypravit se přes oceán za ní a vzít si ji za pravoplatnou choť (ačkoli byla o deset let starší). Trvalo mu ale tři roky, než na cestu sehnal peníze. Otec a matka mu s něčím takovým rozhodně nehodlali pomáhat. Musela to pro něj být nekonečná, krutá léta. Zvláště když ho oslabená Fanny udržovala v nejistotě. Nechtěla si přivázat na krk dalšího problémového chlápka.
KAMKOLI PŮJDEŠ
V květnu 1880 se Frances a Robert – ona na pokraji duševních sil a on zcela vyčerpaný po fyzické stránce – přece jen v San Francisku vzali. Líbánky strávili v indiánském Napa Valley, odkud Stevenson vytěžil sbírku cestopisných črt The Silverado Squatters. Po jeho smrti vyjde kniha pod novým názvem The Amateur Emigrant, rozšířena o Robertovu kompletní pouť ze Skotska přes vřavu Londýna a Paříže až do srdce Ameriky. Dokud byl živ, příbuzní mu nedovolili rukopis vydat, neboť se v něm popisovalo „paktování“ s nižšími společenskými vrstvami. Rozumějme se šlapkami, pijáky a tuláky.
Krátce po líbánkách se novomanželé odebrali na britské ostrovy, jenže Stevensonovy choroby i nadále vyžadovaly častý únik do odlišných destinací. V roce 1888 pár odcestoval až do daleké Polynésie, na Samojské ostrovy. Usadil se na sopečném ostrově Upolu, kousek za hlavním městem Apia ve vesničce Vailima. Zde Robert strávil posledních šest let svého nedlouhého života. Tady ho také pohřbili – v hrobce na hoře Vaela, ve vysokých botách, v nichž se tu rád procházel.
Stevensonův skon byl vším jiným než všední záležitostí. Od toho, kdo nám zanechal Jekylla, Hyda, kapitána Flinta a Dlouhého Johna Silvera, nemluvě o černohumorné knížce Klub sebevrahů, bychom běžnou smrt snad ani neočekávali. Třetího prosince 1894 v haciendě konverzoval s manželkou, zatímco se snažil vytáhnout špunt z láhve vína. Když vtom se zarazil a s vyděšeným pohledem se ženy zeptal: „Co to? Neděje se něco s mým obličejem?“ Pak zkolaboval a do pár hodin bylo po něm. Příčina: mozková mrtvice. Samojci, kteří si sympatického cizince zamilovali, u jeho těla bděli celou noc. Pak ho vlastníma rukama vynesli na vrchol hory a na náhrobek mu vyryli citát z Knihy Rút: „Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem.“
À propos: podle jiných pramenů Stevenson před tím, než ztratil vědomí, neotevíral víno, nýbrž připravoval domácí majonézu. Inu, na tom nesejde. Důležitější je pro nás sdělení, že na rozdíl od působivého finále jeho slavného hororu ve skutečném světě zvítězil doktor Jekyll nad panem Hydem. Literární postava ve chvíli smrti takové štěstí neměla. „Uprostřed pokoje leželo tělo muže, celé zkroucené a dosud sebou škubající,“ čteme v Podivném případu. „Přiblížili se po špičkách, obrátili tělo naznak a spatřili tvář Edwarda Hyda. Byl oblečen v šaty pro něho příliš veliké, tak asi pro doktorovu postavu. Nikde nebylo žádné stopy po Henrym Jekyllovi, ať mrtvém, nebo živém.“
