Voskovec & Werich v Americe: Od představení pro krajany až po dobytí Hollywoodu
V polovině října loňského roku vyšla kniha George Voskovec & John Werich: Americká cesta. Šestisetstránková publikace plná neznámých údajů ukazuje, co všechno slavná dvojice během svého exilu v USA za 2. světové války stihla udělat. Od úvodní série představení pro krajanskou komunitu přes rok plnokrevného hraní s ryze americkým ansámblem v Clevelandu až po dobytí Hollywoodu a broadwayského jeviště. Od narození Jana Wericha dnes uplynulo 120 let
Autor knihy i tohoto textu se spojil s týmem mladých odborníků v čele s historikem zvukových záznamů Filipem Šírem, který sleduje stopu značky V+W po všech světových archívech. Díky zpracování ohromného množství unikátních dokumentů – smluv, článků, scénářů, programů, dopisů i telegramů – lze nyní vyprávět americký příběh zakladatelů Osvobozeného divadla i jejich dvorního skladatele Jaroslava Ježka doslova den po dni.
Dva parníky
V sobotních novinách s datem 21. ledna 1939 četli Newyorčané následující zprávu: „Včera dorazily z Evropy dva transatlantické parníky, přestože je celou cestu bičovala vichřice a musely čelit rozbouřeným vlnám. Ani jedno plavidlo není poškozené.“ Tím prvním parníkem byla americká loď New York, plující z Hamburku. Druhým byla britská Aquitania, která „také unikla z epicentra bouře, ale nabrala osmihodinové zpoždění“. Kapitán George Gibbons s chladnokrevností ostříleného mořského vlka prohlásil, že šlo o „běžnou jízdu v zimním nečase“. Janu Werichovi, až donedávna obyvateli pražského ostrova Kampa, to tak nepřipadalo. „Někde vtrhla voda do kabiny, jakási paní tam křičela a loď naklánějící se dopředu, dozadu i na každou stranu přenáramně vrzala.“ V době přistání plískanice ustala a pasažéři vstupovali na newyorské molo s dobrou náladou. „Vypuklo veliké vítání, protože na lodi bylo dost lidí, kteří vyvázli z Německa s holým životem, a jejich přátelé a příbuzní se netajili svou radostí.“
O čtyři roky dříve v Československu vrcholila kampaň krajně pravicového tisku proti značce V+W. Po uvedení hry Kat a blázen, provázené demonstracemi fašizujících spolků, a po derniéře revue Vždy s úsměvem byli Osvobození v první polovině roku 1935 nuceni opustit sál v pražském paláci U Nováků. Navenek to zdůvodnili zdravotními potížemi, realita byla složitější: poloprázdné hlediště, dluhy, podání žaloby na útočné plátky a rozhodnutí dědiců původního majitele paláce U Nováků neslevit jim z nájemného ani korunu. Následoval kontroverzní odjezd Jana Wericha a Jaroslava Ježka na divadelní festival do Moskvy, kam Jiří Voskovec, syn legionáře Viléma Wachsmanna, paradoxně nesměl. Žádost o vízum mu byla zamítnuta a musel zůstat doma.
Ultrapravičáci zmařili „šiřitelům bolševické propagandy“, jak Voskovce a Wericha vytrvale nazývali, i jejich pokus proniknout na prkna Stavovského divadla s moderní úpravou Komenského díla Labyrint světa a ráj srdce. Jiří a Jan si odjeli promyslet další kroky do Paříže. Po návratu začali znovu v omšelém kabaretu Rokoko na rohu Štěpánské ulice a Václavského náměstí. Zbytku svého ansámblu, kterému už ani nešéfovali, dali název Spoutané divadlo a ve strohých kulisách uvedli Baladu z hadrů o básníku Villonovi. „Věděli jsme, že můžeme mít jen zlomek našeho původního souboru,“ vysvětloval Voskovec. „Malinký soubor a jenom jednu tanečnici. Tou byla Lotte Goslarová.“ Rodačka z Drážďan později, v roce 1936, odcestovala do USA a počínaje rokem 1943 se uchytila v Hollywoodu. Učila pantomimu a taneční choreografii. Do jejích kursů chodila i jistá Norma Jeane Mortensenová neboli Marilyn Monroe, s níž se pak Lotte přátelila až do hereččiny předčasné smrti v roce 1962.
V autobiografii What’s So Funny? Sketches From My Life Goslarová prozrazuje: „Během let doputovala do New Yorku spousta mých evropských přátel. Mezi nimi také Voskovec s Werichem. Když jsem v Praze opouštěla jejich Osvobozené divadlo a odjížděla s Erikou Mannovou (herečka a dcera Thomase Manna) do Ameriky, domlouvali jsme se na společném postupu, pokud by se vzhledem k fašistické okupaci ocitli v ohrožení života. Dohodli jsme se, že mi pošlou fingovaný telegram, což bude znamenat, že musejí zemi opustit. A já se jim pokusím zajistit nějaké angažmá, což byl tehdy jediný způsob, jak získat povolení k odjezdu. Jedno, o jakou práci půjde, hlavně když se dostanou pryč. V té době jsem měla exkluzívní smlouvu s Williamem Morrisem Jr., synem zakladatele slavné agentury William Morris Agency. Když tedy dorazil telegram, šla jsem za ním. Díky okamžité akci se ty dva – spolu s jejich skladatelem Jaroslavem Ježkem – podařilo do USA přivézt. Telegram, který jim Morris poslal, byl doveden do takových profesionálních detailů, že si mysleli, že je to pravda. Nejenže utečou Hitlerovi, ale ještě v Americe nastartují novou kariéru. Ve skutečnosti je v Novém světě čekaly velmi těžké chvíle.“
Zločinecký slovo
Werichův, Voskovcův a Ježkův odchod z Česko-Slovenska proběhl bez velkého otálení. „Divadlo jsme neměli,“ vzpomínal první z nich, „pracovat jsme nemohli, ještěže alespoň herce převzal i s divadlem Jára Kohout. My zatím hledali cestu ven. Sehnat víza bez podplácení už nešlo, tak jsem koupil víza pro [svou ženu] Zdenku a naši malou Janu a snažil jsem se Zdence vysvětlit, že musí ven taky. Nechtěla. Tak jsem jí podle Mein Kampfu dokazoval, že ten pán svý zločinecký slovo dodrží, že k nám přijde – ale nakonec jsem u vlastní manželky neuspěl, nechal ji tu i s vízem a chystal se odjet.“ V tu chvíli už byl jeho parťák Voskovec ve Francii. Na silvestra odletěl z Prahy do Švýcarska a odtud jel vlakem do Paříže. Werich se s nedoslýchavým a téměř nevidomým Jaroslavem Ježkem pokoušel zmizet za ním, jenže… „Devět dní jsem se vracel, protože letadlo nemohlo odletět kvůli počasí.“
V pondělí 9. ledna 1939 přestal padat sníh, vysvitlo slunce a letadlo s Werichem a Ježkem skutečně vyrazilo směr Curych. Po přistání ve Švýcarsku pokračovali Jan a Jaroslav ve Voskovcových stopách. V Paříži strávili mimo jiné večer s režisérem Renoirem a zhlédli show svých klaunských vzorů, tria Fratellini. V sobotu 14. ledna 1939 se nalodili v Cherbourgu na zaoceánský parník, již zmíněnou Aquitanii. Dvacátého ledna, po týdenní dramatické plavbě za hrozných povětrnostních podmínek, spatřili za soumraku jižní cíp ostrova Manhattan.
Take it easy
Dva měsíce poté, v březnu 1939, poběží v newyorských kinech hodinový snímek Crisis o situaci v ČSR před vpádem Němců. Film obsahující záběry z Osvobozeného divadla (natočené čtrnáct dní před odnětím koncese) byl výsledkem spolupráce amerického dokumentaristy Herberta Klinea s českými režiséry židovského původu Hanušem Burgerem a Alexanderem Hackenschmiedem. A právě Herbert Kline se svou českou manželkou vyhlížel trojici imigrantů v přístavišti. Obstaral jim reprezentativní bydlení v luxusním hotelu St. Moritz pár kroků od Central Parku. Jenže Voskovec, Werich a Ježek si s sebou do exilu mohli vzít každý pouze sto dolarů. „Už druhého dne jsme začali tušit, že naše finanční zdroje vyžadují okamžité přestěhování do takzvaných zařízených bytů.“ Těmto levným podnájmům se vzhledem k vysokému počtu ubytovaných uprchlíků přezdívalo Refugeeville. V+W a Ježek našli jeden takový „zařízený byt“ v ulici Riverside Drive u řeky Hudson a Riverside Parku s hrobkou generála Granta.
Agent William Morris se odpovědnosti za své „klienty“ nezříkal. Do přístavu za nimi poslal svého zaměstnance se zprávou, že je očekává. Načež je pohostil v ukrutně drahé restauraci Rainbow Room v 65. patře Rockefellerova centra, ve kterém měl o tři patra níž svou newyorskou kancelář. Zároveň se však místo sebe snažil sehnat člověka, který by byl triu užitečnější. Nakonec se takoví lidé objevili, jenže to nějaký čas trvalo. Rok 1939 byl tudíž pro V+W, o Ježkovi nemluvě, jedním z nejtěžších v životě. Lekce angličtiny jim dával herec a folkový zpěvák Tony Kraber. Toho za nimi nejspíš poslal kdosi z okruhu offbroadwayského divadla The Group Theatre, s nímž byli od počátku v kontaktu. Hned druhý večer, který strávili na americké půdě, je vzal Herbert Kline do vyhlášeného klubu Café Society ve čtvrti Greenwich Village, kde V+W+J poprvé slyšeli boogie-woogie v podání legendárních černošských pianistů Alberta Ammonse a Petea Johnsona.
Brzy dostali první nabídky na vystoupení v sídlech krajanských komunit. Svou newyorskou premiéru si trojlístek odbyl ve čtvrtek 9. března 1939 ve velkém sále budovy T. J. Sokol na adrese East 71st Street 420. Pořad byl inzerován jako kabaretní a hudební večírek. Název zněl Take It Easy... V krajanských novinách se začaly objevovat další pozvánky: na večírek v sokolovně v Newarku, Yonkers, Baltimoru, Chicagu, kde V+W navštívil Edvard Beneš s chotí, i v Clevelandu, kde se na ně zašli podívat šéfové místního divadla Cleveland Play House – režisér Frederic McConnell a jeho pravá ruka K. Elmo Lowe.
Jména těchto pánů si zapamatujme. Neboť to byli oni, kdo vytáhli emigranty z bryndy, když je zkraje roku 1940 pozvali, aby se za nimi do Ohia přestěhovali a stali se součástí jednoho z nejlepších oblastních divadel v celých Státech. Mluvíme o scéně, na níž později začínal například Alan Alda či Paul Newman. Paulův strýček, Joe Newman, pomáhal složit nové písničky do adaptace hry V+W Těžká Barbora (Heavy Barbara), na jejíž úspěšné uvedení na prknech divadla v Clevelandu navázala druhá poangličtěná inscenace Osvobozených Osel a stín (The Ass and His Shadow). Rok a čtvrt trvajícímu angažmá v Cleveland Play House předcházelo takřka idylické léto, které Jan a Jiří – nyní už se svými partnerkami – prožili v překrásné krajině státu Pensylvánie na břehu řeky Delaware. Nejprve při krátkém pobytu v umělecké kolonii New Hope, kde se seznámili s předními americkými dramatiky Georgem S. Kaufmanem a Mossem Hartem, tvůrci slavné hry Přišel na večeři, a potom ve vesničce Point Pleasant, v níž si i s Ježkem pronajali dům „filmového spisovatele Millera“.
Pět měsíců rekonvalescence v pensylvánském okrese Bucks County přineslo Voskovci a Werichovi řadu důležitých známostí (třeba s Howardem Lindsaym, producentem černé komedie Jezinky a bezinky). Finančně však byli, jak se říká, plajte. Kdyby jim jednoho dne nedorazil šek od clevelandské herečky Amy Douglassové se vzkazem, ať se sbalí a vyrazí směr Ohio, ocitli by se zakrátko na dně jako jejich postavy z filmu Hej-Rup! Do Clevelandu Jan a Jiří zamířili v únoru 1940, už bez Ježka, jenž dal přednost bezpečnějšímu živobytí mezi krajany v „českém“ New Yorku.Pro první ohijskou inscenaci Heavy Barbara tedy museli komici složit nové, čistě americké písně s členy tamního souboru a pro druhou angažovali skladatele broadwayských muzikálů Harolda J. Roma. S Ježkem je znovu spojila až práce pro československé vysílání BBC.
Kamerové zkoušky
Voskovec a Werich byli zváni na nejrůznější recepce a večírky, což dokládá řada článků i fotografií z clevelandského tisku. Jejich dvě inscenace měly velmi slušný ohlas. O Těžkou Barboru projevila zájem filmová společnost MGM, hra Osel a stín se málem dostala na Broadway. V+W měli v ohni spoustu divadelních i filmových želízek: neúnavně se pokoušeli napsat čistě americkou hru, spíchnutou přímo na tělo broadwayskému obecenstvu, a neustále jednali s několika významnými producenty. Se souborem Cleveland Play House absolvovali soustředění v letním resortu Chautauqua Institution na břehu stejnojmenného jezera ve státě New York. (Jde o totéž místo, kde byl roku 2022 pobodán fanatickým stoupencem Hizballáhu indicko-britský spisovatel Salman Rushdie.) Pozoruhodnou epizodou v zámořském životě V+W byl jejich záměr přivydělávat si výukou herectví. Víme o jejich přednášce na soukromé škole Kenyon College ve městě Gambier a na škole Antioch College v Yellow Springs. Uvažovalo se i o kursech na Kolumbijské univerzitě, kde tou dobou studoval například Jack Kerouac.
V únoru 1941 vznikl první koncept smlouvy o zastupování Voskovce a Wericha v oblasti filmového průmyslu hollywoodským agentem Paulem Kohnerem. Tento mocný muž, jehož agentura v Los Angeles (s pobočkou v New Yorku) zastupovala Marlene Dietrichovou, Gretu Garbo nebo Maurice Chevaliera, se narodil v Teplicích-Šanově do rodiny německy hovořících Židů. Ze své kanceláře na hollywoodském bulváru Sunset Strip pomáhal shánět práci desítkám tvůrců, kteří prchli z Evropy před nacistickou zvůlí. K nejslavnějším klientům Paula Kohnera patřili v různých obdobích Billy Wilder, Henry Fonda, Ingmar Bergman nebo Liv Ullmannová.
Na jaře roku 1941 se Jan a Jiří sbalili a s třítýdenním rozestupem vyrazili ve dvou vozech po „matce amerických cest“ Route 66 z Ohia do Kalifornie. Cestou si prohlédli řeku Mississippi, indiánské pueblo, hrob Buffalo Billa, Grand Canyon, Zkamenělý les… Na kalifornských hranicích Jana Wericha zadržela a vyslýchala FBI. Na předměstí Los Angeles ve Studiu City čekal na dobrodruhy domek, který jim pronajala stárnoucí herečka rumunského původu Ferike Borosová. Paul Kohner jim domluvil audienci u průkopníka němých grotesek Hala Roache, mimo jiné objevitele Laurela a Hardyho. Setkání nedopadlo dobře, producent v nich neviděl nic víc než další směšný pár typu „tlustý – tenčí“. Chvíli nato Kohner zamluvil na losangeleském Wilshire Boulevardu divadelní sál, který používal pro své divadelní kursy německý režisér Max Reinhardt. Uspořádal zde dvě hodinové exhibice V+W, mající za účel představit duo hollywoodské smetánce. Prvního večera se zúčastnili především Reinhardtovi žáci. Druhou akci s datem 12. srpna 1941 navštívily osobnosti jako Harold Lloyd, Walt Disney, Louis B. Mayer nebo Orson Welles, jenž se s Janem a Jiřím okamžitě spřátelil. Druhý den se s nimi znovu sešel a nabídl jim, že s nimi natočí kamerové zkoušky. Ačkoli Voskovec vždy tvrdil, že screen test s režisérem filmu Občan Kane sice vznikl, ale pak se ztratil, existuje naděje, že by se mohl ukrývat v archívu společnosti RKO. Známe scénář, vyúčtování, dochovala se dokumentace a víme i přibližné datum: říjen či září 1941. Těsně před začátkem natáčení Wellesova druhého filmu Skvělí Ambersonové.
Konečně Broadway!
V Hollywoodu se V+W spřátelili s německým skladatelem Kurtem Weillem, autorem hudby k Brechtově Žebrácké opeře. Na přelomu let 1941 a 1942 uvažovali Jan a Jiří o zcela novém autorském muzikálu pro newyorskou Broadway. Měl být o dvou andělích spadlých z nebe na Zemi. Thornton Wilder jim tu myšlenku vyfoukl, když napsal hru Jen o chlup, ověnčenou Pulitzerovou cenou. Ta vyprávěla o rodince žijící na Manhattanu, jež nápadně připomíná první rodiče Adama a Evu s potomky Kainem a Ábelem. V+W od ideje upustili, i když po válce Voskovec v Praze inscenoval právě komedii Jen o chlup. Jejich projekt se měl jmenovat Unknown From Coast To Coast (Neznámí od pobřeží k pobřeží) a s hudbou se po předčasné smrti Jaroslava Ježka v lednu 1942 obrátili právě na Kurta Weilla. Ten souhlasil, jak dokládá jeho korespondence, pak si to rozmyslel a vrhl se na psaní jiného muzikálu: Lady In The Dark.
Někdy v tomto období se cesty Voskovce a Wericha rozdělily. Jiří žil po hollywoodské epizodě opět v New Yorku, Jan se ženou a dcerou odjel na venkov do městečka Mount Kisco, kde strávil dalších sedmnáct měsíců. Mezitím se každý po svém snažili uplatnit na americkém jevišti a společně pokračovali v rozhlasovém vysílání. Zlom nastal, když je oslovila renomovaná režisérka britského původu Margaret Websterová, aby ztvárnili postavy šaška a sklepmistra v Shakespearově Bouři na pódiu broadwayského divadla Alvin. Dnes je to Divadlo Neila Simona. Představení se hrálo od ledna do dubna 1945. Desítky recenzí, kladných i kritických, dosvědčují, že šlo o důležitý počin. Ve všech článcích je Trinkulovi a Stefanovi v podání Voskovce a Wericha věnován značný prostor. Dočkali se i rozsáhlých interview – jedno s nimi dělal James Aronson, budoucí šéf deníku Guardian. Jan a Jiří měli společné výstupy s afroamerickým hercem Canadou Leem v úloze příšery jménem Kaliban. Canada Lee, někdejší boxerský šampión, byl známým bojovníkem za občanská práva. Největší šanci dostal ve filmu Alfreda Hitchcocka Záchranný člun a naposledy se na plátně objevil vedle Sidneyho Poitiera ve snímku Cry, The Beloved Country.
Soudě dle dobových ohlasů, Bouře v režii Margaret Websterové by týmu V+W přinesla další zakázky. Na Broadwayi by se nepochybně uchytili, některé recenze po tom přímo volají. Jenže po osvobození Prahy Werich Ameriku opouští, Voskovec zůstává až do příštího podzimu, neboť se v USA nejprve musí rozvést – a navíc už v roce 1943 požádal o americké občanství. Z inscenace The Tempest komici odešli bez ptaní a měli kliku, že je producentka Cheryl Crawfordová nežalovala. Museli být nahrazeni dvěma jinými herci. Na své působení v poválečném Československu se dívali růžovými brýlemi. „Snili jsme o jakémsi světě Spojených národů. Představovali jsme si, že budem pracovat v Praze i na Broadwayi. Kolik evropských umělců, kterým nespadla klec, to po válce dělalo!“ Jenže po únoru 1948 klec spadla. George Voskovec si svůj sen přesto splnil. V červnu odjel jako zaměstnanec UNESCO do Paříže, kde dva roky vedl vlastní divadlo se svou druhou ženou Anne. Načež se pustil do další americké anabaze, která trvala tři dekády. Jan (John) Werich tady zůstal. A komunisté jeho talent utloukli dělnickými čepicemi.
