Kněžna Ludmila je první žena české historie, kterou známe jménem. Víme, za koho se provdala, a známe alespoň některé z jejích dětí jménem. Víme, kdy a za jakých okolností násilně zemřela. (Tchyně zavražděná na rozkaz snachy, to by i dnes vzbudilo velkou pozornost.) Známe dokonce jména Ludmiliných vrahů. Je to moc, anebo málo? Možná to čtenáře překvapí, ale pro historiky a archeology raného středověku ve středu Evropy je to opravdu velmi mnoho.

Vášnivá pohanka, která se stala první a na tisíc let i jedinou českou světicí, ač se v Čechách možná ani nenarodila.

Vraťme se proti toku času a pokusme se nahlédnout do jejího života, pro nás plného zvratů a surovosti doby, kdy se postupně rodily základy toho, co historikové nazývají českým státem. Máme k dispozici jen „trochu věcných údajů“ vypreparovaných historiky ze starých ludmilských, a především václavských legend napsaných v latině a ve staroslověnštině. Nejdůležitější legendy jsou latinské Fuit in provincia Boemorum a Kristiánova legenda: Život a umučení sv. Václava a jeho báby sv. Ludmily. Právě tato legenda nás informuje o životě kněžny Ludmily nejpodrobněji, její svědectví jsou pro naše líčení nejpodstatnější.

Některé legendy se dochovaly jen v pozdějších opisech nebo ve zkrácených výtazích. Právě ony však pomáhají rekonstruovat popis dějin konce 9. a počátku 10. století. Bez nich bychom byli odkázáni jen na „němé“ prameny archeologické, jež obvykle neumožňují vyprávět příběh lidí s konkrétními jmény a události řadit k jednotlivým datům; archeo­logové jsou velmi rádi, pokud mohou konkrétní událost – například výstavbu či zničení určitého hradiště – zařadit v řádu poloviny století.

Svatba a rodina

Ludmila se narodila asi roku 860 jako knížecí dcera. Avšak nevíme ani, zda to bylo na hradě kmene Srbů kdesi v dnešním Sasku, nebo nedaleko od Prahy, na hradě ležícím v centru dnešního Mělníka, tehdy nazývaného Pšov, který v době Ludmilina narození v Mělníce opravdu stál. V dospělosti byla Ludmila 168 centimetrů vysoká, spíše robustnější postavy. Její otec Slavibor ji jako čtrnáctiletou provdal za českého knížete Bořivoje. Ten už v době svatby nejspíše vládl a sídlil na hradě Levý Hradec, vzdáleném od Prahy pár kilometrů po proudu Vltavy. Měla štěstí, neb Bořivoj, „skvějící se květem vynikající krásy“, byl mocensky dobrá partie, navíc ještě k tomu byl mladý.