Vojta Náprstek: Muž, který Čechům otevřel okno do moderního světa
Takzvaní národní buditelé předminulého století většinou už moc netáhnou: problémy, které řešili, pominuly a jejich životní dramata působí až idylicky oproti tomu, co přinesly pozdější režimy. Přesto mezi nimi existují výjimky. Jednou z nich je Vojta Náprstek (17. 4. 1826–2. 9. 1894). Jeho jméno voní dálkami a exotikou, jeho dílo ukázalo svět Čechům uvyklým maloměstským způsobům.
Náprstkovo jméno je povědomé asi každému a stejně tak není žádným tajemstvím, že se po něm jmenuje etnografické muzeum v Praze, jež Vojta Náprstek kdysi založil.
Narodil se do rodiny Fingerhutů, kteří jej nechali pokřtít jako Adalberta. V době prodchnuté vlastenectvím to však znělo příliš německy, budoucí buditel proto už jako student sám sebe přejmenoval na Vojtu Náprstka a toto jméno vytrvale používal. Zažádal o oficiální změnu i rakouské úřady, jenže zdejší úředníci to s rychlostí vyřizování žádostí nijak nepřeháněli. Schvalování změny příjmení jim v tomto případě trvalo celých dvaadvacet let…
Podnikavá Anna
Adalbert Fingerhut, alias Vojta Náprstek, se narodil 17. dubna 1826 do zámožné rodiny pražských podnikatelů. Měl staršího bratra Ferdinanda a nevlastní sourozence z prvního manželství matky Anny Novákové. Jeho otec Antonín Fingerhut vlastnil prosperující palírnu destilátů a pivovar se zajištěným odbytem, z něhož plynuly nevysychající zisky. Když ale bylo Vojtěchovi, tehdy ještě Adalbertovi, šest let, jeho otec zemřel.
Dalo se čekat, že se ovdovělá Anna bude potýkat s existenčními problémy, protože v té době i příslušnice vyšších společenských vrstev byly vychovávané především k vedení domácnosti. Ztráta manžela, živitele rodiny, obvykle znamenala nejen osudový zlom, ale především propad životní úrovně a pro děti nemožnost získat dobré vzdělání. Jenže Anna Nováková-Fingerhutová nebyla obyčejná žena. Adalberta-Vojtěcha a jeho pozdější snahy o emancipaci žen neovlivnila pouze svým příkladem. Celý život sponzorovala všechny jeho aktivity, protože její nejmladší syn nikdy žádné významnější příjmy neměl. Nebýt jí, ani by se možná nevrátil z americké emigrace. Byla skutečným spolutvůrcem Náprstkova díla, není proto od věci se s jejím životním příběhem seznámit trochu blíže.
Anna se narodila roku 1788 v rodině pražského mlynáře Vincence Horna, jenž o deset let později utonul při velké povodni. Pro rodinu s třinácti dětmi to byla katastrofa, Anna proto nastoupila do služby postupně u několika příbuzných, až skončila v rodině strýce, který provozoval krupařství, tedy obchod s obilninami, různými druhy mouky a někdy i dalšími potravinami. Nekvalifikovaná a zdánlivě ubíjející práce bystré dívce s podnikatelskými vlohami dala cenné zkušenosti, jež později mnohonásobně zhodnotila.
Zatím to ale vypadalo, že se nenarodila pod šťastnou hvězdou. Roku 1808 se provdala za Jana Nováka z Malé Strany, společně s ním postupně koupila a vedla několik hostinců a při tom ještě stačila porodit šest dětí. Jenže v roce 1819 její manžel zemřel. O tři roky později se vdala za Antonína Fingerhuta, ale po deseti letech opět oblékla smuteční šat vdovy.
Anna se sama pustila do podnikání, ale věnovala se i dobročinným aktivitám. Ještě za Antonínova života pořídili dům zvaný U Halánků na dnešním Betlémském náměstí, kde provozovali výnosnou palírnu, pivovar a hostinec, později už sama zakoupila další domy, obchody a výčepy. Stala se jednou z nejbohatších pražských podnikatelek. O tom, že se jí dařilo, svědčí nejen její financování náročných zálib mladšího syna Vojty, který sám peníze vydělávat nedokázal, placení studií dalších dětí, ale také neobyčejně štědrá podpora chudých.
Anna se díky své dobročinnosti stala mezi pražskou chudinou tak populární, že nakonec musela davy prosebníků shromažďující se na dvoře domu U Halánků omezit. „V posledních měsících rozmnožil se počet almužníků na 4000 měsíčně, i nemohu při nejlepší vůli vyhověti,“ píše ve svém oznámení. „Uvádím tedy ve známost, že od 1. března bude chléb rozdáván jen starým a k práci neschopným osobám.“
Revolucionář
Anna si vyšší vzdělání nemohla dovolit, o to víc si ale uvědomovala jeho význam a dopřávala ho svým synům. Adalbert tedy nesplňoval obvyklou představu vlasteneckého studenta, chudého, věčně hladového a živořícího z odměn za doučování hloupých potomků ze zámožných rodin. „Mezi spolužáky zvláště milými byl synek od Halánků, upřímný, zdravý, dobře živený, obratný a ochotný. Jsa z bohatého domu, míval vždy kapsy plné mlsků,“ vzpomínal později jeden z jeho tehdejších spolužáků.
Adalberta už na střední škole přitahovala orientalistika, dokonce prý tehdy studoval arménštinu, čínštinu a další orientální jazyky, nebo se o ně aspoň intenzívně zajímal. Snil o cestách do exotických zemí Východu. Matce ovšem bylo jasné, že z toho žádný praktický prospěch nekouká, proto prosadila, aby šel na práva. Dokonce mu mohla financovat studia ve Vídni, kam odcestoval roku 1846. Neprotestoval, možná doufal, že mu zbude čas i na exotiku. Koneckonců právě ve Vídni byla Orientální akademie, jediný ústav tohoto druhu v celém Rakousku, jenž se asijskými jazyky zabýval.
Ze studia orientalistiky nakonec nebylo nic a ani právům zřejmě Vojta Náprstek moc nedal. Ve městě, kde žilo mnoho Čechů, se nadšeně zapojil do vlasteneckých činností, které obnášely bály, besedy, výlety, půjčování českého tisku a knih. Občas za ním přijeli i někteří významní čeští aktivisté z Prahy, mezi nimiž nechyběl dokonce ani „otec národa“ František Palacký. Náprstkovy články o vídeňských Češích otiskoval i Karel Havlíček Borovský ve svých novinách Česká včela. Vídeňské krajany společenský a činorodý Náprstek nadchl.
Vojta Náprstek vzbudil zájem také vídeňské policie – i když trochu jiný než u krajanů. Sice ho rovněž často navštěvovala, aby si půjčila vlastenecké knihy a časopisy, jenže při tom obvykle prohledala také všechno ostatní, a ještě ke všemu tiskoviny obvykle nevracela. Jednou si na pár dní „vypůjčila“ i samotného Vojtu Náprstka, aniž udala důvod. Kratičký pobyt v kriminále byl jistě nepříjemný, ovšem proti trestům, které za podobné přečiny dostávaly pozdější oběti nacistů a komunistů, byl vlastně zanedbatelný. To ovšem tehdy nikdo nemohl tušit...
I vlastenec je jen člověk, a tak měl Vojta Náprstek ve Vídni známost. Jmenovala se Kateřina Krákorová, ale přezdívalo se jí Tinka, a co bylo horší, šlo o tanečnici, což tenkrát samo o sobě ke špatné pověsti úplně stačilo. Kdyby se to dozvěděla maminka v Praze, byl by konec s finanční podporou. Vojta tudíž o Tince mlčel dokonce i před svým deníkem.
Tou dobou se v Evropě schylovalo k bouři. Dramatický rozvoj techniky a podnikání se už nevtěsnal do starých feudálních poměrů a lidé ve státních útvarech, v nichž dříve národnost nehrála roli, začali slyšet na nacionalismus. Roku 1848 propukaly po celém kontinentu revoluce a neminuly ani Vídeň. Samozřejmě se v revolučním dění angažoval i Vojta Náprstek; existuje dokonce dobová ilustrace, jež ho ukazuje na vídeňské barikádě s praporem. Stihl se zúčastnit revolučních událostí také v Praze, a když byla vzpoura v Čechách potlačena, vrátil se do Vídně. A jak už to po prohraných revoltách bývá, začalo zatýkání, věznění a sem tam padl i nejvyšší trest. Vojta Náprstek měl dost důvodů se skrývat. Koncem října 1848 nasedl v Hamburku i se svou utajovanou přítelkyní na loď plující do Ameriky.
Amnestie od maminky
Dvaadvacetiletý Vojta Náprstek vyplouval z Evropy s hlavou plnou ideálů, snil o založení české kolonie za mořem, o cestách po exotických zemích. Dostihla jej však realita. Titul z práv neměl, protože je nedostudoval, a stejně by mu to nebylo nic platné, protože neuměl ani slovo anglicky. Ani Čechů tehdy v USA ještě moc nebylo, takže nebylo pro koho zakládat kolonie, koho organizovat a vlastenecky povzbuzovat – a on vlastně nic jiného neuměl. Především neměl žádné prostředky, protože matčina do té doby štědrá dlaň se uzavřela. Anna musela platit dluhy, které na starém kontinentu zanechal, a ještě ke všemu se nejspíš dověděla o Tince.
Začala asi nejdobrodružnější a nejzajímavější část Náprstkova života: z naivního obrozence se postupně stával muž, který ví, co chce.
Začátky v USA byly pro Vojtu Náprstka obzvlášť obtížné. Živil se vším možným, od lepení obálek přes práci na stavbě, pouliční prodej a další nekvalifikované práce až po výrobu rakví. Lépe se mu začalo dařit paradoxně, až když se usadil v Milwaukee, kde žila početná německá menšina, s níž se dokázal dorozumět. Zase začal shromažďovat knihy, vrátil se ke společenskému životu a k zájmu o exotické kultury. Tentokrát to byli především Indiáni, s nimiž udělal osobní zkušenost jako člen vládní expedice, která měla vyjednávat s kmenem Dakotů. Jeho životopisci právě této misi připisují počátek Náprstkova zájmu o etnografii. Kromě jiného zanechal budoucí etnograf i zajímavé svědectví o pohledu Indiánů na bělošské války: „Když jednomu náčelníkovi chtěli ukázat, jak válčí bílý muž, nechali vojáky útočit na hřmící baterie děl. Náčelník prohlásil, že jsou blázni, když riskují tolik životů, přestože v noci mohou zvítězit bez ztráty jediného bojovníka...“ Zajímal se ale také o postavení černochů v USA.
Mezitím jeho stárnoucí matka dospěla k závěru, že deset let v emigraci udělalo z bouřliváckého revolucionáře spořádaného občana, jenž je schopen převzít řízení lihovaru a dalších jejích aktivit. Díky penězům a společenským kontaktům jí zřejmě nedalo moc práce zařídit nehodnému synovi u úřadů amnestii a roku 1858 se mohl Vojta Náprstek bez obav vrátit do Prahy. Předtím se ale rozešel s Tinkou, která jej v Milwaukee vyměnila za jednoho jeho přítele.
Osobní život Vojty Náprstka ovšem ani v Praze nebyl jednoduchý. Jako syn bohaté podnikatelky a potenciální dědic několika prosperujících hostinců, pivovaru a lihovaru netrpěl nedostatkem zájemkyň o sňatek, jenže on se krátce po návratu z emigrace zamiloval do Josefy Křížkové, služky své matky a dcery zaměstnance jejího podniku. Zřejmě se Anně v mnohém podobala: také pocházela z chudých poměrů, byla bez vzdělání, ale byla inteligentní, učenlivá a schopná organizátorka, jež se stala Náprstkovou oporou. Jenže panímáma Fingerhutová-Náprstková o sňatku nechtěla ani slyšet. Milenci museli šestnáct let čekat. Vzali se až v únoru 1875, dva roky po Annině smrti.
Ve věci řízení podniku se však Vojta Náprstek matce nikdy nepodvolil. Místo ředitelování se za její peníze dál věnoval vlastenecké činnosti, bohatší o mnoho zkušeností. Život v prudce se rozvíjejících Spojených státech mu otevřel oči, návrat do strnulých poměrů ospalé české společnosti a konzervativního Rakouska pro něj znamenal šok. Pochopil, že základem existence národa nejsou básničky, vlastenecké projevy a červeno-bílé fangle, nýbrž vzdělání, průmysl a prosperující ekonomika.
Císařova pochvala
Na rozdíl od ostatních buditelů po sobě Vojta Náprstek nezanechal žádné literární dílo. Jeho vrstevníci dokonce zanechali svědectví, že „na psaní byl líný“ a veškeré písemnosti stejně jako další praktické záležitosti za něj obstarávala Josefa. On se místo toho plně věnoval tomu, co ho bavilo a co uměl nejlépe: v domě U Halánků vybudoval rozsáhlou knihovnu, společenské a cestovatelské centrum, kde se scházely, besedovaly a někdy i přednášely tehdejší přední osobnosti. Nechyběl mezi nimi například budoucí prezident Tomáš Masaryk, vědec Jan Evangelista Purkyně, básník Jaroslav Vrchlický a další.
Vojta Náprstek je považován za prvního českého feministu, především díky tomu, že roku 1864 založil Americký klub dam, který měl prostřednictvím osvěty zlepšovat postavení žen v rodině i v ekonomice. Poněkud paradoxně se bezmála o století později po únoru 1948 stal jedním z mnoha spolků, jež komunistický režim okamžitě zlikvidoval – navzdory tomu, že jeho cíle se vlastně shodovaly s předstíranými záměry nových mocipánů.
Podrobně popsat všechny aktivity Vojty Náprstka po návratu do Prahy by vydalo na knihu: propagoval vánoční stromky stejně jako plynové osvětlení, telefon, šicí stroj i vaření pomocí plynu; podporoval cyklistiku, turistiku a další sporty. Chtěl v Praze založit zoologickou zahradu, podílel se na organizaci Jubilejní zemské výstavy v roce 1891, měl zásluhu na opatření známé kostry velryby pro Národní muzeum, propagoval pohřeb žehem a byl zapřisáhlým odpůrcem měšťanských dovolených na venkově.
Velkou Náprstkovou vášní bylo sběratelství, počínaje shromažďováním knih a fotografií a konče různými stroji a přístroji. Z pivovaru a domu U Halánků v roce 1874 vytvořil muzeum, jehož úkolem v první fázi existence bylo propagovat průmyslový pokrok, ale čím dál víc místa v něm zabíraly Náprstkovy etnografické sbírky.
Dnes je z něj oblíbené a vyhledávané Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur.
Vojta Náprstek po návratu z USA netrpěl chudobou, neúpěl ve vězení ani nebyl šikanovaný úřady, přestože se jako poslanec českého zemského sněmu a člen městské rady Prahy politice soustavně věnoval a vlastencem nikdy být nepřestal. Dokonce od císaře Franze Josefa obdržel vyznamenání Nejvyšší spokojenosti (Der Ausdruck der Allerhöchsten Zufriedenheit) za loajalitu a plnění povinností. Přesto – nebo možná právě proto – toho pro národ udělal víc než někteří z těch, o nichž se děti učí ve škole. Zemřel 2. září 1894.
