Před padesáti lety zemřel jeden ze skutečných géniů světového jazzu. Skladatel a pianista Duke Ellington (29. 4. 1899–24. 5. 1974) byl studentem u Dvořákova studenta. Jazzové synkopy povýšil na sofistikované umění a zasáhl i do oblasti vážné hudby. Třeba svou trilogií Sacred Concerts, o níž řekl, že je to nejdůležitější věc, kterou kdy udělal. Zbyly po něm hity Moon Indigo, Solitude a Caravan. Natočil a z velké části také složil více než 200 dlouhohrajících alb! Přesto si o sobě nikdy nemyslel, že je bůhvíjak výjimečný, a až do své smrti zůstal neuvěřitelně decentní a skromný. Vzácná směs pokory a aristokracie. Prostě Vévoda Ellington!
Stručně řečeno, pophvězdou swingové éry byl Glenn Miller. Count Basie byl jejím bluesovým srdcem a Benny Goodman naučil bílou Ameriku poslouchat jazz v koncertních síních. Duke Ellington je všechny velkoryse vzal pod svá křídla a dokázal, že jazz, blues, swing i gospel mohou mít sofistikovanou formu árie, suity, mše… Cokoli si ucho náročného posluchače žádá. Hudební nápad spojil s myšlenkou, myšlenku s poselstvím. Jeho alba A Drum Is A Woman, Black, Brown and Beige nebo My People tvořila v padesátých a šedesátých letech v USA soundtrack bojů za občanská práva. Tento velikán, Pan Skladatel, zabrousil do bossa novy, muzikálu, symfonické hudby, zjazzoval Čajkovského Louskáčka, nechal se inspirovat Shakespearem… Objevovat Ellingtona znamená vstupovat na nedohlednou, všemi barvami hrající planetu, kde není místo pro akademismus, ale kde také pravé umění nikdy nepoklonkuje obecnému vkusu.
Vévoda hraje baseball
Samozřejmě že se nejmenoval Duke. Jeho pravé jméno znělo Edward Kennedy Ellington. „Vévodo“ mu začali říkat kamarádi pro jeho nóbl chování, nebo spíš jemné manýry, jež mu dala do vínku matka Daisy, rozená Kennedyová. Sama byla dcerou afroamerických otroků, o to víc ale dbala na synovo vychování. Otec James Edward Ellington kdysi sloužil u námořnictva a také on byl hudebně nadaný. Ellingtonovi žili ve Washingtonu v černošské čtvrti West End. Jejich domem zněla převážně salónní hudba, snadno zahratelné skladby, k nimž si dámy kupovaly noty v oblíbené formě „sheet music“. Duke se ovšem zajímal i o operu. V osmi letech se začal učit na klavír, nejprve u profesora Henryho Granta a pak u slečny Marietty Clinkscalesové. Ukázalo se, že má zvláštní talent. Což ale neznamená, že by to nebyl normální kluk. Často ho museli násilím odtáhnout od baseballu, který miloval, a ke klávesám ho doslova dovléct.
Tahle obapolnost pro něj bude celý život typická. Nikdo z těch, kteří s ním vytvářeli muziku nebo jen tak mezi čtyřma očima mluvili, nebude mít pocit, že stojí vedle génia. Své o tom věděl český klavírista a kritik Oldřich František Korte, jemuž se poštěstilo strávit ve společnosti této ikony čtyři dny na světové výstavě Expo ’67 v kanadském Montrealu. Nejenže se s Dukem sblížil, ale ještě s ním v hotelovém pokoji až do rána brnkal na elektrickou pianolu a poslouchal jeho nové nahrávky. V knížce Chodící legendy vystihl skvěle Ellingtonův charakter.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
