Ve věku 100 let zemřel Henry Kissinger. Nestor světové diplomacie proslul jako poradce amerických prezidentů a jako hlavní architekt americké zahraniční politiky během napjatých dekád dvacátého století. Jako vzpomínku vydáváme starší text, který mapuje jeho život a postoje.
Henry Kissinger byl klasik světové diplomacie. Mnohé jeho výroky vstupovaly rovnou do učebnic praktické politologie. I přes svůj metuzálemský věk (tento Američan se narodil 27. května 1923 v německém Fürthu) byl nestor soudobé diplomacie často přivoláván státníky ke konzultacím v nejožehavějších mezinárodních otázkách. O jeho vidění a návrhy řešení konfliktů stál kdekdo. Jeho pronikavá moudrost ovšem nebyla nic strnule neměnného: diplomaté, kteří chtějí podepřít svůj postoj Kissingerovými výroky, by měli dobře znát jeho poslední názorový vývoj, aby se nedostali do trapné situace.
Příkladem Kissingerovy pružné, až ohebné mysli byl jeho postoj vůči ruské agresi proti Ukrajině. Zatímco ještě v prosinci loňského roku v rozhovoru pro deník The Wall Street Journal prohlašoval, že Ukrajina by neměla být členem NATO, nýbrž jakýmsi můstkem mezi Západem a Východem, o měsíc později dozrál k pochopení toho, že by kolektivní Západ přece jen měl větší prospěch z účasti Ukrajiny v Severoatlantické alianci, než kdyby stála mimo ni. Mnozí myslitelé se domnívají, že právě tato ohebnost postojů zajišťuje Kissingerovi jeho pověst neomylného „mudrce z hory“.
Ve zmíněném rozhovoru byl stařešina svého cechu tázán na to, co z politika činí opravdového lídra. Podle něho je to schopnost překonávat odpor veřejného mínění ve prospěch málo populárních, leč nutných kompromisů. Tuto vlastnost prý současní politici nadobro ztratili. Důvod této ochablosti vidí v tom, že většina současných vůdců je produktem hotových elit, kdežto velikáni minulosti, k nimž řadí Adenauera, de Gaulla, Nixona, Sádáta, Thatcherovou a Singapuřana Li Kuang-jaoa, pocházeli ze střední třídy, a měli proto vyváženější světonázor.
Společnost, z níž vymizela moudrost „hluboké gramotnosti“, již nemůže generovat nové lídry. Univerzitní profesoři, dle jeho názoru, více nekultivují vzdělanost a spíše ji vyklešťují, což zbavuje klasickou vědu jakékoli hloubky a schopnosti odpovědět na výzvy čistě vizuální a klipové kultury, kterou nám vnucují elektronická média, můžeme se dočíst v prosincovém rozhovoru pro The Wall Street Journal.
PORADCE PREZIDENTŮ
Henry Kissinger má za sebou služební dráhu, které se málokdo může vyrovnat. Byl bezpečnostním poradcem tří prezidentů – Dwighta Eisenhowera, Johna Kennedyho a Lyndona Johnsona. V polovině 50. let byl přičinlivý mladík již členem Rady pro mezinárodní vztahy, kde měl na starost vývoj jaderných zbraní a oblast zahraniční politiky. Později napsal knihu Jaderné zbraně a zahraniční politika, v níž nemilosrdně rozcupoval Eisenhowerovu doktrínu o vojenském využití taktických jaderných zbraní. Za pár měsíců poté již řídil program zvláštního výzkumu ve Fondu bratří Rockefellerů. V dalších třech letech v rámci Harvardského programu stál v čele obranného výzkumu. Stihl při tom konzultovat celou řadu analytických institucí, včetně Agentury pro kontrolu zbrojních programů a pro odzbrojení. Zkrátka byl pokládán spíše za vojenského než diplomatického odborníka.
Za prezidenta Nixona v roce 1969 byl Kissinger jmenován předsedou Rady pro národní bezpečnost. Od září roku 1973 začal paralelně fungovat coby státní tajemník, což v překladu z „američtiny“ znamená, že byl ministrem zahraničí. Je to první a zatím jediný případ v dějinách Spojených států, kdy jeden člověk dokázal současně zastávat tyto dvě pozice ve státním aparátu.
Ministrem zahraničí zůstával i po Nixonově pádu až do roku 1977. Po celou tu dobu hrál zcela dominantní roli při určování zahraniční politiky své země. V jeho kromobyčejně rozsáhlé činnosti znalci rozlišují tři základní směry: snažil se o obrodu transatlantické aliance se západní Evropou a o regeneraci vyhasínajících vztahů s Francií, Německem a Velkou Británií, aby kolektivní Západ mohl obstát v soutěži se socialistickým blokem (tuto myšlenku rozvíjel již ve své doktorské disertaci). Usiloval o snižování napětí ve vztazích se Sovětským svazem, aniž upustil od své zásady, že komunistickou mocnost je třeba zadržovat a všemožně upozaďovat. Zasazoval se o zlepšení vztahů s Čínou, která tehdy prožívala bouřlivý vzestupný vývoj – dalekosáhlým cílem bylo přitom využívat čínský potenciál proti Sovětskému svazu.
ROZVĚDČÍK
Henry Kissinger se narodil 27. května 1923 v Německu, v té jeho části, které se tehdy říkalo výmarská republika. Vyrůstal v osvícené židovské rodině bez většího důrazu na ortodoxní pojetí judaismu, ale s jasným vědomím přináležitosti k náboženským a kulturním tradicím německé židovské komunity. Materiální poměry rodiny nebyly bůhvíjaké, otec byl středoškolský učitel, matka v domácnosti. Tatínek byl očividně obdařen velkou prozíravostí a tušil, jak asi bude vypadat „konečné řešení židovské otázky“. Proto se v roce 1938, dokud to ještě šlo, rodina vystěhovala do Spojených států. Všichni příbuzní, kteří zůstali v Německu, zahynuli v různých koncentračních táborech.
Kissingerovi se usadili v New Yorku a brzy se stali součástí komunity židovských vystěhovalců z Německa. Absolvovat střední školu nebylo nic jednoduchého – na vzdělání rodina neměla dost peněz, proto Henry studoval po nocích a přes den pracoval v továrně, kde se vyráběly štětky na holení. Po škole se talentovaný mladík přihlásil na college, leč dostudovat už nestihl – v roce 1943 ho povolali do armády. V době války byl nasazen v různých bojových operacích, účastnil se bitvy v Ardenách. Na konci války měl hodnost seržanta.
A jak už tomu bývá, měl i kousek štěstíčka: nadaného pěšáka si všiml vojenský pedagog Fritz Kramer. Neušlo mu, že vysoce inteligentní voják hovoří plynně literární němčinou, a tak ho doporučil do vojenské rozvědky. V prvních letech po válce pokračoval Kissinger v práci kontrarozvědčíka v americké okupační zóně v Hesensku, pak chvíli vyučoval v rozvědné škole ve městečku Oberursel.
TEMNÁ KAPITOLA
V roce 1947 se vrátil do Ameriky a už za tři roky obdržel bakalářský diplom na Harvardově univerzitě, magisterský titul a doktorát z politických věd byly už jen otázkou času. Na Harvardu zůstal i jako asistent. Těšil se pověsti prozíravého politologa. U nás bychom řekli prognostika. Vládní agentury si pokládaly za čest zaměstnat ho jako konzultanta.
Existuje několik Kissingerových počinů, které jsou všeobecně pokládány za záslužné. Obdržel Nobelovu cenu za mír za svou účast v urovnání vietnamského konfliktu – zprostředkoval jednání mezi válčícími stranami. Triumf silové diplomacie byl ve skutečnosti asi nejhanebnější kapitolou kariéry politického všeuměla. Nemám na mysli čistě vojenské akce typu kobercových náletů na území Kambodže, kudy se na bojiště Jižního Vietnamu dostával Vietkong a regulérní jednotky severovietnamské armády. Mám na mysli intelektuální léčku, do níž upadají i mnozí současní politici, když mluví o ruské agresi na Ukrajině. Mír, v jehož důsledku autokratická diktatura vítězí nad demokracií, byť zárodečnou, nelze pokládat za opravdový. Kdyby Amerika byla silnější v kramflecích a Henry Kissinger měl jasnější vizi budoucnosti, mohl by konflikt dopadnout zhruba tak jako v Koreji, kde vedle komunistické diktatury časem vznikl silný demokratický režim.
Vietnam to štěstí neměl.
Americký génius obdržel mírovou cenu spolu s členem komunistického politbyra Lê Đú’c Thǫem. Vietnamec cenu odmítl, Kissinger ji mlčky jakoby přijal, ale na převzetí se nedostavil. Nepochybně cítil, že za „mír“ je v tomto případě označována zrada spojence a civilizační ztráta pro Západ.
V jeho současných výrocích lze najít moudro, které je nepochybně zpětným odsudkem tehdejšího postoje: „Každý světový řád, aby byl životaschopný, musí být vnímán jako řád spravedlivý… Řád bez svobody, jakkoli vítaný v záchvatu exaltace, dříve nebo později plodí pravý opak zamýšleného. Řád a svobodu, někdy vykládané jako protipóly lidské zkušenosti, je třeba vnímat jako vzájemně závislá jsoucna. Dokáží se dnešní vůdcové pozvednout nad běžné starosti kvůli získání takovéhoto vyváženého světonázoru?“ Škoda že si to uvědomil až v pozdním věku.
ZBIG VERSUS KISS
Co se mu rozhodně dá přičíst k dobru, byl jeho postoj vůči osudu ruských Židů. Tehdejší prezident Nixon byl zuřivým odpůrcem práva Židů na vystěhování do Izraele. Teprve poměrně nedávno byly zveřejněny dokumenty o jejich při v této otázce. „Kissinger: Ministerstvo zahraničí připravilo ostré prohlášení o diskriminaci Židů v Sovětském svazu. Nixon: V žádném případě, u všech čertů! Dohodli jsme se přece, že se k této otázce nebudeme vracet. Kissinger: Ale já jsem už prohlášení schválil a žádám vás o podpis pod tímto dokumentem. Nixon: Co mám s vámi dělat? Tak to podškrábnu. Ale naposledy vás varuji, Henry, abyste všechna veřejná prohlášení, jež se týkají Sovětského svazu, nejdříve konzultoval se mnou.“
V tom rozhovoru ale z úst Kissingera zazněla i proradná věta, kterou mu mnozí vytýkají dodnes: „Emigrace sovětských Židů nepatří mezi priority americké zahraniční politiky. I kdyby je poslali do plynových komor, stále to nebude problém Američanů, leda tak humanitární.“ Nicméně již za Nixona z Ruska do Izraele emigrovalo 100 tisíc Židů a po nich další milión.
Za zmínku stojí také celoživotní spor Kissingera se šedou eminencí americké zahraniční politiky a také bezpečnostním poradcem prezidentů Cartera a Obamy, Zbigniewem Brzezińským. Jejich neustálé polemiky vstoupily do politologických učebnic pod zkratkou „Zbig versus Kiss“. Není divu, Brzeziński byl svým přesvědčením levicově liberální myslitel, kdežto Kissinger byl a zůstává konzervativec. V jejich konkrétním provedení se tyto neslučitelné ideologie velmi půvabně protínaly: zatímco Zbig byl tvrdý antikomunista a stoupenec radikálního odporu proti jakékoli asertivitě Sovětského svazu, Kiss měl raději složité manévrování a byl náchylný ke kompromisnictví.
Deník The Washington Post otiskl dobový Kissingerův výrok o svém soupeři: „Je to skutečná politická děvka, je vždy připraven podpořit jakýkoli argument protistrany. Kupříkladu již v roce 1965 napsal knihu s titulem Mírový střet a dnes, když provádíme přesně tutéž politiku, které se on dožadoval, obviňuje nás ze slabosti.“
Na pokus „zuřivých reportérů“ vymámit z Brzezińského stejně nevlídný komentář ten odpověděl mírumilovně: „Henry je můj přítel. Asi se jednoduše přeřekl. Měl asi na mysli, že jsem příliš nudný.“ Povedla se mu slovní hříčka: slova whore (prostitutka) a bore (nudit) znějí v angličtině velmi podobně.
V roce 2008 u příležitosti 80. narozenin Zbiga uspořádali kolokvium, na němž se veteráni pohádali o tom, jak by měla vypadat americká politika vůči agresívnímu Rusku. Brzeziński pronesl vcelku profetickou myšlenku: „Bude-li Ukrajina přiznanou součástí Západu a členem EU, pravděpodobnost rychlejšího sbližování Ruska se Západem rapidně vzroste. A naopak, pokud bude Ukrajina vyloučena z procesu evropské integrace, imperiální nálady v Rusku jen zesílí. Zvítězí přesvědčení, že Ukrajina, Gruzie, Střední Asie by měly navždy zůstat ve sféře ruského vlivu.“ Po těchto slovech se Henry Kissinger zvedl a demonstrativně mířil k východu. Řečník ho okřikl: „Počkej, Henry, snad nechceš opustit sál kvůli tomu, co říkám?“ „To ne, ale na tuto příležitost jsem čekal třicet let.“
RANDE S KISSINGEREM
Henry Kissinger byl a zůstává veřejným politikem. V jeho sto letech se tomu nechce věřit, leč jako mladý muž se těšil neobyčejné přízni žen. Objevoval se často ve společnosti pohledných hereček a modelek a svou pověst miláčka žen záměrně pěstoval. Když v 70. letech vedl jakási obchodní jednání s čínským vůdcem Mao Ce-tungem, ten neopomenul učinit jemnou narážku na tuto jeho slabinu: „Nejsme příliš bohatá země, ale čeho máme dostatek, tak to je množství krásných žen. Chcete-li, můžu vám jich darovat třeba i deset tisíc.“
V roce 1972 časopis Playboy uskutečnil mezi svými čtenářkami dotazníkovou akci o titul Muže, s nímž by nejraději šly na rande. Jaké bylo překvapení, když z ankety vítězně vyšel právě Kissinger. Střídavě chodil s celou řadou věhlasných krasavic. K jeho trofejím patřily takové divy jako Diane Sawyerová, Candice Bergenová, Gill St. Johnová, Shirley McLainová nebo Liv Ullmannová. Ta poslední se přiznala k tomu, že Henry byl nejzajímavějším mužem jejího života.
V roce 1974 se Kissinger ke všeobecnému překvapení podruhé oženil, vzal si nohatou krásku Nancy Maginnesovou, o hlavu vyšší než on, s níž má dvě děti.
CO DIPLOMACIE NEDOKÁŽE
Dnes není málo průměrných politiků na diplomatickém hřišti, kteří vážně věří, že diplomacie je schopna vyřešit konflikty, jejichž kořeny sahají do velké ontologické hloubky. Uvažují takto: je důležité, aby strany konfliktu zasedly k jednacímu stolu, měly dobrou vůli k ukončení sváru, a to by v tom byl čert, kdyby nedosáhly rozumného kompromisu. Nezřídka se při tom odvolávají na životní postoje nestora diplomacie. Jak řečeno, je to člověk s pružnou, až ohebnou myslí, jenž se chybami učí dělat jiné chyby. Dávno nevěří v zásady, které sám před několika lety hlásal. V knize Roky obnovy se dočteme i tohle: „Je chybou domnívat se, že diplomacie je schopna urovnat každý mezinárodní konflikt, hlavně aby strany jednaly v dobré víře a byly připraveny dosáhnout kompromisu. V situaci revolučních změn světového řádu každá mocnost bude mít pocit, že tyto vlastnosti scházejí právě oponentovi. Tam, kde není shoda na tom, co vůbec znamená rozumná potřeba, diplomatická jednání zůstanou nekonečnou žvanírnou, opakováním stejných výchozích pozic do aleluja a vzájemných obvinění z nedostatku dobré vůle a ze snahy znemožnit jakoukoli dohodu. K takovému přístupu se nesmíme upínat.“
Za svůj dlouhý věk toho Kissinger napsal a řekl tolik, že není problém najít v četných sbírkách nějaký případný citát pro každou situaci. Některé dosahují úrovně antických aforismů:
Nelze vyhrát válku mezi pohlavími. Nepřátelské strany jsou příliš náchylné k hlubokému sbratření.
Neexistence volby dokonale projasňuje mysl.
Pokud jste paranoik, neznamená to, že nemáte nepřátele.
Umírněnost můžeme pokládat za ctnost jen v případě, že máte jinou alternativu.
Pouhých devadesát procent politiků kazí pověst všem ostatním.
I politici pochybných zásad mohou občas vyřknout nepomíjivé pravdy.
