Pablo Picasso: Už na počátku století získala jeho tvorba slávu a byl žádaný celý život

Nikdo z umělců se ne­udržel na pomyslném žebříku aktuálního umění tak dlouho v čele jako Pablo Picasso. Americkou publikaci vydanou pod vedením Rosalind Kraussové Umění po roce 1900, která vyjímá vždy jednoho autora či jednu událost v daném roce, prostupuje od začátku do konce.

Od šedesátých let – po smrti svého přítele Henriho Matisse – se Picasso usilovně zabýval vlastní smrtelností a zbytek svého dlouhého života se přesvědčoval, že ­obraz je stále hra, kterou stojí za to hrát. Změnila se však pravidla neo­avantgard a v 60. letech už pro mladé umělce přestal být Picasso relevantní.

Přesto je jeho jméno synonymem moderního malířství, nezničitelným fenoménem a dějinným pojmem, bez kterého si historii umění neumíme představit. Picasso si své postavení záměrně budoval, pozici na scéně si hlídal, aniž se ale, byť jen na moment, vzdal absolutní tvůrčí svobody. Svého talentu si byl vědom od útlého mládí a jeho zarputilá tvůrčí cesta byla vydlážděna silným egem.

Staň se Picassem

Pablo Ruiz Picasso se narodil v roce 1881 v Malaze na jihu Španělska a používal příjmení své matky. Jeho otec byl rovněž malíř. Od mládí věděl, že chce život zasvětit umění. Připadalo mu, že žije v naprosté samotě, ve které mu nikdo nemůže porozumět, a tvorba tak pro něj znamenala únik. Matka mu údajně říkala, že kdyby se dal na vojnu, stal by se generálem, kdyby vstoupil do kláštera, skončil by jako papež. Ale dal se do malování a stal se Picassem. Začal studovat umění na akademii v Madridu, ale ze školy odešel a usadil se v Paříži, která byla centrem kulturního dění.

Picasso je pokládán za vynálezce kubismu, malířského stylu, který se poměrně rychle vyčerpal. Ikonický obraz tohoto stylu, Avignonské slečny, se vymezoval proti dosavadnímu způsobu malířského vidění a z perspektivy uměleckého vývoje by se zdálo přirozené, kdyby Picasso pokračoval v abstraktní malbě. Ale už od první světové války se vrací k neoklasicismu: bez ohledu na dobové trendy a nástup surrealismu se obrací k tradičním tématům portrétů, figur, zátiší a usilovně pracuje v mnoha médiích, od obrazu přes grafiku až k sochám i keramice.