Běžela patnáctá minuta finálového utkání světového fotbalového šampionátu, když Josef Masopust prudce vystřelil. „Góóól!“ jásalo 69 679 diváků na tribunách Národního stadiónu v Santiagu de Chile. Čechoslováci vedli nad Brazilci 1:0, měli velké šance, ale další góly už nedali. Štěstí jim nepřálo, a tak s favorizovanými obhájci titulu prohráli 1:3. Hřiště však českoslovenští fotbalisté opouštěli za potlesku publika a se vztyčenými hlavami. Proto je také 17. červen 1962 jedním z nejvýznamnějších dnů našich fotbalových dějin.
„Když se Tomáš Pospíchal po dvou kličkách dostal z pravého křídla do středu hřiště, vyrazil jsem, načež mi přihrál do běhu a já z prvního doteku poslal míč do brazilské sítě. Dva obránci a ani vybíhající brankář Gilmar mi už v tom nemohli zabránit. Jako klukovi se mi zdálo, že ve finále mistrovství světa střílím vítězný gól. V Chile se mi ten sen splnil, ale bohužel jen z poloviny,“ líčil pak mnohokrát Josef Masopust vrcholný okamžik své kariéry.
Kdyby Latyšev pískl penaltu
Radost našeho mužstva trvala pouhé dvě minuty. Amarildův míč změnil náhle trajektorii a skončil za zády našeho brankáře Viliama Schrojfa – a bylo to 1:1. Brazilec chtěl původně centrovat a po zápase přiznal, že se „ukopl“. Brankář takový běžný centr předvídal, a proto příliš daleko vyběhl. Opět se potvrdilo, že fotbal je hra chyb. Připojme smutný paradox: před zápasem byl Schrojf vyhlášen nejlepším brankářem turnaje… Vyrovnání nás ale nedeprimovalo. Ve 32. minutě Jiří Tichý přihrál Andreji Kvašňákovi, jehož střela hlavou „len se trela“, jak by řekl slovenský reportér, o tyč Gilmarovy branky. Útoky se střídaly, zápas byl vyrovnaný, ale naši záložníci Masopust s Kvašňákem své protivníky ve středu hřiště přehrávali. Po nerozhodném poločase (1:1) opět vynikl Amarildo, po jehož přihrávce skóroval zblízka v 68. minutě Zito. Stále však nebylo nic ztraceno.
Po pěti minutách vypálil na brazilskou branku Josef Jelínek, do jehož střely se postavil Djalma Santos, načež svým loktem zasáhl míč. V další vteřině se tisícovky diváků ptaly: nařídí sovětský rozhodčí Latyšev penaltu, anebo usoudí, že Santosova paže byla nastřelená? Latyšev nezapískal, hru nepřerušil a možnost vyrovnat na 2:2 nám neposkytl. Za dalších šest minut byl brankář Schrojf natolik oslněn sluncem, že mu již chycený míč vypadl z rukou k nohám útočníka jménem Vavá. Ten pak snadno zpečetil výhru třetím gólem. Finále skončilo, tribuny tleskaly, vítězové i poražení obíhali na trávníku čestné kolo, ale Masopust, náš nejlepší hráč, dlouho mluvil o tom, jak v mírných úsměvech spoluhráčů viděl jistou trpkost. Marná sláva, přes dvougólovou prohru bylo k dosažení absolutního triumfu opravdu blízko.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
