nahoru

Hanuš Holzer: Muž v pozadí, který místo důchodu na alpské chalupě změnil českou budoucnost

Zdeněk Vacek16. března 2021 • 14:00
Hanuš Holzer: Muž v pozadí, který místo důchodu na alpské chalupě změnil českou budoucnost
foto: Repro z knihy Jana Králíka Muž mezi VW a Škodou a archív Škoda Auto

Před třiceti lety, přesně 28. března 1991, došlo k podpisu finální dohody mezi českou vládou a Volkswagenem o privatizaci mladoboleslavské Škodovky. V pozadí stál nenápadný zprostředkovatel – Hanuš Holzer (29. června 1929 - 29. dubna 2016). Za sebou měl Terezín i emigraci do Švýcarska.

Středa 12. října 2016. Paní Evě Holzerové volá do Basileje Pražský hrad. Podle protokoláře Jindřicha Forejta, jenž je na druhém konci aparátu, hodlá prezident Miloš Zeman udělit 28. října Řád T. G. Masaryka I. třídy jejímu nedávno zesnulému muži Hanuši Holzerovi.

V té době už je v běhu kauza Brady, která odvede pozornost od dalších oceněných. Zdatný zákulisní hráč Hanuš Holzer by to nejspíš přivítal. Jeho vdova tehdy veřejně prohlásí: „Uvažovala jsem, že to odmítnu. To, co se stalo panu Bradymu, je šílená nespravedlnost. Vyznamenání ale patří manželovi, který se k tomu nemůže vyjádřit… Myslím si, že si ho zaslouží.“ Mimochodem Bradyho a Holzera spojoval česko-židovský původ, kus dětství v terezínském domě L 417 nebo pozdější emigrace a nakonec podpora polistopadového Československa. Hanuš Holzer si Řád TGM bezpochyby zasloužil.

Hansi i Hanoušek

Holzer pocházel z dobře situované židovské rodiny. Otec Leo, pracující v Jablonci nad Nisou pro německou spediční firmu Schenker, krátce po narození syna Hanse Ericha 29. června 1929 povýšil na ředitele pobočky v Hradci Králové, kam dojížděl a domů se vracel jen na neděli. Otec mluvil a cítil česky, s monarchií nechtěl mít nic společného. Zato matka, dcera benešovského obchodníka, prý měla rakouský naturel. Češtinu moc neovládala. Pedanticky rovnala knihy podle velikosti a jedináčka Hansiho, pro otce Hanouška, opečovávala, jak jen to šlo.

V bilingvním prostředí se přirozeně prolínalo dodržování svátku Jom kipur s absencí sobotního šábesu a vánočním stromečkem „vždycky až ke stropu, jak se na správnou židovskou rodinu slušelo“, vzpomínal později Hanuš Holzer. Svému životopisci Janu Králíkovi se svěřil i s tím, jak v dětství propadl hře Business neboli Monopoly.

V roce 1936 přesídlila rodina na pražskou Letnou. Na Strossmayerově náměstí sedmiletý Hanuš obdivoval křižující tramvaje, memoroval jejich jízdní řády a služební předpisy.

Terezínský Brundibár

Po okupaci přišel otec o práci, Hanuše v září 1940 vyhodili z gymnázia. Doma vystřihával ze žlutého plátna hvězdy, milovanou tramvají směl jezdit jen v zadním voze a po večerech se na radu rodičů věnoval judu. Otec sice sehnal affidavit, potvrzení jisté jihoamerické země o ochotě přijmout trojici emigrantů, ale maminka odchod odmítla kvůli péči o dědečka.

Židovská obec vyzvala mládež, aby pomáhala osobám povolaným do transportu, jenže Hanuš si odnesl dojem, že při tom jen překáželi, utrpení neznámých lidí ztěžovali. Do konce života uchovával hodinky Doxa, které mu darovala jedna z postižených rodin.

Holzerovi obdrželi výzvu 18. ledna 1942, na balení a shánění nezbytností, jako lihového vařiče, měli tři dny. Za branou nouzových baráků ve Veletržní ulici poznali esesácký režim. Stala se z nich čísla: V 83, V 84 a V 85. Nesmeknutí před příslušníkem SS stálo Hanuše půl zubu.

V Terezíně žil Hanuš zpočátku s matkou, později se s ostatními protektorátními chlapci ve věku deseti až patnácti let stěhoval do budovy L 417 – bývalé školy, pozdějšího Muzea ghetta. Chlapci tam vytvořili samosprávu, republiku Škid, a tajně vydávali časopis Vedem. Hanušovi přezdívali extrabuřt, snad pro extra matraci, kterou mu otec stačil sehnat, než v září 1944 nastoupil svoji poslední cestu do Osvětimi.

K nejoptimističtějším chvílím života v Terezíně patřila inscenace dětské hry Hanse Krásy a Adolfa Hoffmeistera Brundibár, sehraná v 55 reprízách. Holzer zpíval ve sboru ze všech sil: „Brundibár poražen, my jsme to vyhráli, vyhráli, protože jsme se nedali.“

Před Osvětimí zachránila zbytek Holzerovy rodiny matčina až chorobná čistotnost, s níž pucovala záchody – včetně esesáckých. Když byl Hanuš, bojující se zápalem plic, povolán do transportu, matka se přihlásila, že pojede s ním, načež příslušný esesák syna vyreklamoval. Na jednom čísle mu nezáleželo. Z „heimu“ L 417 postupně zmizelo na devadesát procent dětí. Hanuš byl přidělen jako pomocník k elektrikáři, v mrazech držel letované dráty.

V Terezíně zažil i neblaze proslulou návštěvu švýcarského Červeného kříže. Šokovalo jej, jak delegáti ignorovali křik a vzpírání právě přivezených vězňů, hnaných do sprch. Sám dostal s dalšími dětmi do rukou sardinky. Měly otráveně volat, že už jsou zase rybičky. Propagandisté zatím natáčeli film Vůdce věnuje Židům město, míněno Terezín.

Okupace skončila epidemií tyfu, matka zůstala v táboře do léta 1945 jako dobrovolná pomocnice, Hanuš se stopem vydal do Prahy.

Šachy s tramvajemi

I jako kvartán trávil Hanuš volný čas mezi tramvajáky a přemýšlel nad slabinami systému. Pro hustý provoz se zvlášť na Můstku tvořily kolony. Díky strýci se nepříliš úspěšný student Holzer dostal o prázdninách 1946 do Londýna. Nadchlo jej, že tam šlo na červenou odbočit doleva (při levostranném provozu).

Doma chodil za školu, táhlo ho to na Můstek. Ve veřejné písárně na Václaváku investoval kapesné do vyhotovení projektu a přes policejního štábního kapitána Kiesewettera, který ho opakovaně z křižovatky na Můstku vyháněl, se dostal až na dopravní podnik.

Hanušův nápad se realizoval. Ve směru z Václavského náměstí se před Můstkem koleje rozdvojily. Jedna větev umožnila odbočit na Příkopy a neblokovala další soupravu mířící do ulice 28. října. Hanuš Holzer definitivně vymluvil matce představu o lékařské dráze a dal se na techniku.

V rozhodování, zda absolventy gymnázia pustit na vysokou, měli důležité slovo zástupci ČSM. Jeden v komisi byl proti, druhý dal Holzerovi zelenou, když má za sebou ten Terezín – a na vysoké prohlédne, pochopí. Tak pravil Zdeněk Mlynář, pozdější tajemník ÚV KSČ a přední osmašedesátník.

Před nástupem na vysokou, v roce 1950, si Hanuš ještě „střihl“ roli externího spolupracovníka dopravního inspektorátu při řešení první zelené vlny u nás, v Resslově ulici. S kamarádem poté z dílů ve skladu vojenských přebytků sestrojili zařízení pro měření rychlosti vozidel. Předvádění na výpadovce na Kolín nadchlo komisi dopraváků v čele s náčelníkem republikového inspektorátu majorem Kacafírkem.

Když pak byl Holzer po prvním ročníku vysoké školy vyexpedován ze stavební fakulty a hrozil mu nástup na vojnu, Kacafírek mu dojednal audienci u obávaného Karola Bacílka, ministra národní bezpečnosti. Přes rektorát byl návrat do školy zajištěn, ale jen na rok, než Holzera opět vypudili. Přešel na libereckou techniku, zároveň dál pracoval na návrzích synchronizace dopravy na pražském náměstí Republiky. Když pak na jaře 1953 odmítl nabídku práce na ministerstvu národní bezpečnosti spojenou se vstupem do KSČ a furiantsky se při tom prohlásil za sionistu, skončilo to naštěstí jen dalším vyhazovem, tentokrát z Liberce.

Brzy dorazil povolávací rozkaz. Matka znala lékaře, bratra Egona Erwina Kische, který mladému poradil, jak u odvodní komise zveličit svou deformaci zad. Uspěl. Teď se ještě popasovat s pracovní povinností…

Falešné kožichy a skútry

Nastoupil jako elektrikář, vzpomínku na Terezín mu evokovala i jedna zakázka v dřevěných barácích nad Veletržním palácem, na místě bývalého shromaždiště Židů.

Další štací byl mamutí Elektropodnik Praha, kde Holzer naplno rozvinul své umění sehnat nesehnatelné, vymámit z jalovice tele. Jan Králík v knize Muž mezi VW a Škodou uvádí, jak Holzer později na vlastní pěst vozil do Polska plyš – dalo se prý koupit maximálně tři a půl metru – a Polky mu trhaly ruce. Šily si z českého plyše falešné kožichy.

 

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně




Diskuse ke článku