Hanuš Holzer: Muž v pozadí, který místo důchodu na alpské chalupě změnil českou budoucnost
Před třiceti lety, přesně 28. března 1991, došlo k podpisu finální dohody mezi českou vládou a Volkswagenem o privatizaci mladoboleslavské Škodovky. V pozadí stál nenápadný zprostředkovatel – Hanuš Holzer (29. června 1929 - 29. dubna 2016). Za sebou měl Terezín i emigraci do Švýcarska.
Středa 12. října 2016. Paní Evě Holzerové volá do Basileje Pražský hrad. Podle protokoláře Jindřicha Forejta, jenž je na druhém konci aparátu, hodlá prezident Miloš Zeman udělit 28. října Řád T. G. Masaryka I. třídy jejímu nedávno zesnulému muži Hanuši Holzerovi.
V té době už je v běhu kauza Brady, která odvede pozornost od dalších oceněných. Zdatný zákulisní hráč Hanuš Holzer by to nejspíš přivítal. Jeho vdova tehdy veřejně prohlásí: „Uvažovala jsem, že to odmítnu. To, co se stalo panu Bradymu, je šílená nespravedlnost. Vyznamenání ale patří manželovi, který se k tomu nemůže vyjádřit… Myslím si, že si ho zaslouží.“ Mimochodem Bradyho a Holzera spojoval česko-židovský původ, kus dětství v terezínském domě L 417 nebo pozdější emigrace a nakonec podpora polistopadového Československa. Hanuš Holzer si Řád TGM bezpochyby zasloužil.
Hansi i Hanoušek
Holzer pocházel z dobře situované židovské rodiny. Otec Leo, pracující v Jablonci nad Nisou pro německou spediční firmu Schenker, krátce po narození syna Hanse Ericha 29. června 1929 povýšil na ředitele pobočky v Hradci Králové, kam dojížděl a domů se vracel jen na neděli. Otec mluvil a cítil česky, s monarchií nechtěl mít nic společného. Zato matka, dcera benešovského obchodníka, prý měla rakouský naturel. Češtinu moc neovládala. Pedanticky rovnala knihy podle velikosti a jedináčka Hansiho, pro otce Hanouška, opečovávala, jak jen to šlo.
V bilingvním prostředí se přirozeně prolínalo dodržování svátku Jom kipur s absencí sobotního šábesu a vánočním stromečkem „vždycky až ke stropu, jak se na správnou židovskou rodinu slušelo“, vzpomínal později Hanuš Holzer. Svému životopisci Janu Králíkovi se svěřil i s tím, jak v dětství propadl hře Business neboli Monopoly.
V roce 1936 přesídlila rodina na pražskou Letnou. Na Strossmayerově náměstí sedmiletý Hanuš obdivoval křižující tramvaje, memoroval jejich jízdní řády a služební předpisy.
Terezínský Brundibár
Po okupaci přišel otec o práci, Hanuše v září 1940 vyhodili z gymnázia. Doma vystřihával ze žlutého plátna hvězdy, milovanou tramvají směl jezdit jen v zadním voze a po večerech se na radu rodičů věnoval judu. Otec sice sehnal affidavit, potvrzení jisté jihoamerické země o ochotě přijmout trojici emigrantů, ale maminka odchod odmítla kvůli péči o dědečka.
Židovská obec vyzvala mládež, aby pomáhala osobám povolaným do transportu, jenže Hanuš si odnesl dojem, že při tom jen překáželi, utrpení neznámých lidí ztěžovali. Do konce života uchovával hodinky Doxa, které mu darovala jedna z postižených rodin.
Holzerovi obdrželi výzvu 18. ledna 1942, na balení a shánění nezbytností, jako lihového vařiče, měli tři dny. Za branou nouzových baráků ve Veletržní ulici poznali esesácký režim. Stala se z nich čísla: V 83, V 84 a V 85. Nesmeknutí před příslušníkem SS stálo Hanuše půl zubu.
V Terezíně žil Hanuš zpočátku s matkou, později se s ostatními protektorátními chlapci ve věku deseti až patnácti let stěhoval do budovy L 417 – bývalé školy, pozdějšího Muzea ghetta. Chlapci tam vytvořili samosprávu, republiku Škid, a tajně vydávali časopis Vedem. Hanušovi přezdívali extrabuřt, snad pro extra matraci, kterou mu otec stačil sehnat, než v září 1944 nastoupil svoji poslední cestu do Osvětimi.
K nejoptimističtějším chvílím života v Terezíně patřila inscenace dětské hry Hanse Krásy a Adolfa Hoffmeistera Brundibár, sehraná v 55 reprízách. Holzer zpíval ve sboru ze všech sil: „Brundibár poražen, my jsme to vyhráli, vyhráli, protože jsme se nedali.“
Před Osvětimí zachránila zbytek Holzerovy rodiny matčina až chorobná čistotnost, s níž pucovala záchody – včetně esesáckých. Když byl Hanuš, bojující se zápalem plic, povolán do transportu, matka se přihlásila, že pojede s ním, načež příslušný esesák syna vyreklamoval. Na jednom čísle mu nezáleželo. Z „heimu“ L 417 postupně zmizelo na devadesát procent dětí. Hanuš byl přidělen jako pomocník k elektrikáři, v mrazech držel letované dráty.
V Terezíně zažil i neblaze proslulou návštěvu švýcarského Červeného kříže. Šokovalo jej, jak delegáti ignorovali křik a vzpírání právě přivezených vězňů, hnaných do sprch. Sám dostal s dalšími dětmi do rukou sardinky. Měly otráveně volat, že už jsou zase rybičky. Propagandisté zatím natáčeli film Vůdce věnuje Židům město, míněno Terezín.
Okupace skončila epidemií tyfu, matka zůstala v táboře do léta 1945 jako dobrovolná pomocnice, Hanuš se stopem vydal do Prahy.
Šachy s tramvajemi
I jako kvartán trávil Hanuš volný čas mezi tramvajáky a přemýšlel nad slabinami systému. Pro hustý provoz se zvlášť na Můstku tvořily kolony. Díky strýci se nepříliš úspěšný student Holzer dostal o prázdninách 1946 do Londýna. Nadchlo jej, že tam šlo na červenou odbočit doleva (při levostranném provozu).
Doma chodil za školu, táhlo ho to na Můstek. Ve veřejné písárně na Václaváku investoval kapesné do vyhotovení projektu a přes policejního štábního kapitána Kiesewettera, který ho opakovaně z křižovatky na Můstku vyháněl, se dostal až na dopravní podnik.
Hanušův nápad se realizoval. Ve směru z Václavského náměstí se před Můstkem koleje rozdvojily. Jedna větev umožnila odbočit na Příkopy a neblokovala další soupravu mířící do ulice 28. října. Hanuš Holzer definitivně vymluvil matce představu o lékařské dráze a dal se na techniku.
V rozhodování, zda absolventy gymnázia pustit na vysokou, měli důležité slovo zástupci ČSM. Jeden v komisi byl proti, druhý dal Holzerovi zelenou, když má za sebou ten Terezín – a na vysoké prohlédne, pochopí. Tak pravil Zdeněk Mlynář, pozdější tajemník ÚV KSČ a přední osmašedesátník.
Před nástupem na vysokou, v roce 1950, si Hanuš ještě „střihl“ roli externího spolupracovníka dopravního inspektorátu při řešení první zelené vlny u nás, v Resslově ulici. S kamarádem poté z dílů ve skladu vojenských přebytků sestrojili zařízení pro měření rychlosti vozidel. Předvádění na výpadovce na Kolín nadchlo komisi dopraváků v čele s náčelníkem republikového inspektorátu majorem Kacafírkem.
Když pak byl Holzer po prvním ročníku vysoké školy vyexpedován ze stavební fakulty a hrozil mu nástup na vojnu, Kacafírek mu dojednal audienci u obávaného Karola Bacílka, ministra národní bezpečnosti. Přes rektorát byl návrat do školy zajištěn, ale jen na rok, než Holzera opět vypudili. Přešel na libereckou techniku, zároveň dál pracoval na návrzích synchronizace dopravy na pražském náměstí Republiky. Když pak na jaře 1953 odmítl nabídku práce na ministerstvu národní bezpečnosti spojenou se vstupem do KSČ a furiantsky se při tom prohlásil za sionistu, skončilo to naštěstí jen dalším vyhazovem, tentokrát z Liberce.
Brzy dorazil povolávací rozkaz. Matka znala lékaře, bratra Egona Erwina Kische, který mladému poradil, jak u odvodní komise zveličit svou deformaci zad. Uspěl. Teď se ještě popasovat s pracovní povinností…
Falešné kožichy a skútry
Nastoupil jako elektrikář, vzpomínku na Terezín mu evokovala i jedna zakázka v dřevěných barácích nad Veletržním palácem, na místě bývalého shromaždiště Židů.
Další štací byl mamutí Elektropodnik Praha, kde Holzer naplno rozvinul své umění sehnat nesehnatelné, vymámit z jalovice tele. Jan Králík v knize Muž mezi VW a Škodou uvádí, jak Holzer později na vlastní pěst vozil do Polska plyš – dalo se prý koupit maximálně tři a půl metru – a Polky mu trhaly ruce. Šily si z českého plyše falešné kožichy.
S kamarádem Milanem Jozífem, studentem ČVUT a budoucím předním motoristickým novinářem, se pustili do spanilých jízd. Na veletrhu v Lipsku „udal“ Holzer dvě tisícovky autodráh vyráběných Elektropodnikem, načež nastoupil jako vedoucí propagace v Kovoslužbě. V zimě se s Jozífem vydali na mopedech Stadion přes Tatry do Varšavy a zpět, další výprava vedla do Bulharska. V roce 1964 zamířili ještě s fotografem Antonínem Bahenským do Anglie. Tentokrát na třech skútrech Manet z Považských strojíren. Vyhráli mezinárodní cílovou jízdu a přivezli zlato ze skútrové soutěže na ostrově Man.
Zkušenosti z krátkého, protože účelového působení v České státní pojišťovně (kvůli získání bytu) přišly Hanuši Holzerovi vhod po 21. srpnu 1968, když s manželkou a malým synem odjel do Švýcarska. Hanuš Holzer zakotvil v basilejské pojišťovně, manželka Eva pracovala na pojišťovacím softwaru. V roce 1989, kdy oslavil šedesátiny, se už těšil na penzi v alpské chalupě.
Golfy pro Občanské fórum
V listopadu zavolal Holzerovi z kanadské ambasády v Praze Milan Jozíf, nadšeně líčící spád událostí. Když se Holzer dověděl, že bratři Formanové chtějí šířit osvětu mimo Prahu a nemají kameru, zorganizoval mezi krajany sbírku a 4. ledna 1990 jim ji do Prahy odvezl.
Jozíf jej uvedl do Špalíčku. Byl představen bratrům Havlovým, Janu Urbanovi i dalším. Co by potřebovali? Pro podporu svobodných voleb novinový papír a psací stroje. To druhé byla hračka, ve švýcarské pojišťovně zrovna vyřazovali elektrické IBM a přecházeli na počítače. Papír získal cestou domů, na blind se stavil v jednom velkém stuttgartském nakladatelství. Opět gratis, jako dar Občanskému fóru. Když OF sehnalo povolení uspořádat loterii, sjednal v Německu kvalifikovanou firmu, která akci zrealizovala prakticky jen za náklady.
Když vázla distribuce materiálů po republice, spojil se Holzer s vedením PR oddělení ve Volkswagenu a získal čtyři nové golfy, k vyzvednutí v Linci. Když pak jel do Wolfsburgu za dar poděkovat, dostal se až k prezidentu koncernu Carlu Horstu Hahnovi. I ten měl pochopení, jeho rod žil od 17. století v Nových Hradech a budoucí automobilový boss tam jako chlapec navštěvoval svého dědečka, vrchního lesního radu u hraběte Buquoye. Proto uměl Hahnův otec česky, což uplatnil třeba v roce 1929, kdy do Prahy prodal licenci na první motocykl nové značky Jawa. Svět je malý.
Švýcarská pojišťovna umožnila Holzerovi pracovat na poloviční úvazek za plný plat, aby mohl pomáhat krajanům. Následoval bezpočet cest vlakem nejen mezi Basilejí a Prahou. Přes Jiřího Stránského, spolužáka z gymnázia, se Holzer seznámil s ministryní obchodu a cestovního ruchu Vlastou Štěpovou, které dělal od podzimu 1990 poradce.
Francouzům, nebo Němcům?
Privatizace strategických firem je vždy politikum. Patřily k nim také Automobilové závody národní podnik, tedy mladoboleslavská Škoda. V létě 1990 přizval český premiér Petr Pithart Holzera mezi své poradce, do trojice s Vladimírem Železným a Karlem Kühnlem.
Česká vláda tehdy oslovila osm z původně zvažovaných 24 automobilek ze západní Evropy i zámoří. Nabídku předložily čtyři z nich, v srpnu 1990 se výběr zúžil na alianci Renault–Volvo a Volkswagen Group. Ve prospěch VW se angažoval i švýcarský skoropenzista. V prosinci 1990 jej Carl Hahn vyzval ke zprostředkování jednání. Pithart s přechodem svého poradce do této role nakonec souhlasil, stejně jako ministr průmyslu Jan Vrba.
Vrba měl o skutečné kondici a potřebách domácích podniků velmi jasnou představu už jako předrevoluční ministerský náměstek. To on stanovil klíčové podmínky, například tu, že v Mladé Boleslavi zůstane zachován vývoj. Jinak by do pěti let zbyla jen montážní hala. Hahn souhlasil.
Vrba i další technokrati, jako ministři Miroslav Grégr a Slavomír Stračár, místopředseda vlády František Vlasák nebo Tomáš Ježek, měli jasno: Volkswagen coby největší evropský výrobce automobilů by byl optimálním partnerem. Jenže velmi vlivná skupina kolem Václava Havla favorizovala Francouze. Velkou roli zde sehrála podpora prezidenta Françoise Mitterranda disentu, hlavně památná snídaně na ambasádě v Praze 9. prosince 1988.
A pak tu byl ještě solitér Václav Klaus, snažící se udržet Škodovku v českých rukách. Holzer později vzpomínal: „Dodneška nechápu, jak ekonom s takovým vzděláním, jaké má, mohl věřit, že existuje český kapitál, který by mohl český průmysl pozvednout. Vysvětloval jsem si to Klausovou ctižádostí, že se snad viděl jako nositel Nobelovy ceny za ekonomii tím, když předvede, jak v praxi funguje teorie Miltona Friedmana, jejž obdivoval.“
Šance Renaultu posílila Mitterrandova návštěva Prahy v září 1990, v privatizaci se angažoval i francouzský velvyslanec a výsledkem byl poněkud nediplomatický nátlak, představující privatizaci jako výraz přátelství. Petr Pithart vzpomínal: „Zaměstnanci automobilky byli jednoznačně pro Volkswagen. Ale tlak Francouzů byl nepříjemný. Přijížděli ministři, kteří s tím neměli nic společného, třeba ministr kultury, někam mě zatáhli a naléhali.“
Jenže Francouzi předložili méně výhodnou nabídku a se zachováním tradiční značky se samostatným vývojem příliš nepočítali. Ani představení předpokládaného výrobního sortimentu, malého vozu Twingo, Čechy hrdé na nedávno vyvinutý větší favorit nenadchlo. Když tehdejší ředitel Renaultu
Raymond Lévy při návštěvě Mladé Boleslavi sondoval názor zaměstnanců a vycítil, že jsou ochotni stávkovat pro Volkswagen, jeho zájem ochladl a na příští kolo jednání už poslal jen svého zástupce.
Dne 21. prosince 1990 byla podepsána smlouva o spolupráci české vlády s koncernem Volkswagen. V jednání s ním, připomíná Pithart, „docházelo k zádrhelům, desítkám choulostivých situací a drobných detailů, na jejichž řešení tady byl pan Hanuš Holzer… diskrétně a diplomaticky věci posouval… konal tiše, nenápadně a efektivně. Byl to člověk doktora Hahna a současně můj.“
Carl Hahn vysekl podobně hlubokou poklonu: „Hanuš Holzer, pozdější konzul ČSFR v Basileji, se nám obětavě a neúnavně věnoval jako poradce. S takovým nasazením jsem se ve svém životě setkal velmi zřídka.“ Například zorganizoval letadlo do Španělska, aby si českoslovenští novináři prohlédli, jak funguje Volkswagenem nedávno zakoupený Seat.
Na podpis finální smlouvy došlo 28. března 1991. K 16. dubnu 1991 získal VW za 620 miliónů marek celkem 31 procent akcií mladoboleslavské automobilky. Následovalo postupné zvyšování akciového podílu až na 100 procent, dosažených 30. května 2000.
Jednání s Baťou
Onen 28. březen nebyl náhodný. Bylo totiž potřeba věc uzavřít před 1. dubnem 1991, kdy vstupoval v platnost privatizační zákon č. 92/1991 Sb. Pro Škodu, Barum, Karosu a další podniky se ještě podařilo zahraniční partnery zajistit, v červnu 1992 však zvítězil ve volbách Václav Klaus a zelenou dostala kupónová privatizace.
Hanuš Holzer se poté více či méně úspěšně angažoval v řadě dalších privatizačních projektů. Jednal také s Tomášem Janem Baťou. Nabídka na zprostředkování přišla opět od Petra Pitharta. „Tomík“ navrhoval Lex Baťa, prolamující restituční tečku k roku 1948. Následovala vleklá jednání s českou vládou, moderovaná právě Holzerem. Po nočním maratónu ve Zvánovicích vznikla dohoda o převzetí 41 prodejen a jedné z menších továren, nikoli hlavního areálu ve Zlíně. Ostatně těžiště světové výroby obuvi se už dávno přesunulo do Asie a naděje zlínských patriotů na restart neměly reálný základ.
Hanuš Holzer zůstával s vlastí v kontaktu. Neokázale, ale o to energičtěji pomáhal při povodních 2002, například Děčínu se stovkou odvlhčovačů. Zemřel 29. dubna 2016 v Basileji.
