Máj? To byla výzva definovat obchodní dům v roce 2026, říká Milan Mlada ze studia AGE
Architekt Milan Mlada ze studia AGE project, je spoluautorem rekonstrukce budovy Máje na Národní třídě v Praze, který už neslouží jako obchodní dům, ale jako centrum zábavy. Jeho rekonstrukce, jež vyvrcholila před dvěma lety, stála 4,5 miliardy korun a vzbudila tehdy velký rozruch.
Opadly už trochu velké emoce, které doprovázely otevření Máje v červnu 2024?
Otázka na emoce je naprosto namístě. Máj byl totiž vždy budovou, jež polarizovala, a to už v 70. letech, kdy byl postaven. Jako spoluautor rekonstrukce vnímám, že nejsilnější vlny vášní – takový ten prvotní šok z proměny fasády, interiérů a instalace motýlů – už pozvolna střídá realita všedního dne. Emoce se tedy spíše usadily, i když stále jsou cítit u odborné veřejnosti nebo u lidí, kteří mají k budově nostalgický vztah. To, co je ale faktem, je, že Máj už není „ta nová věc, co provokuje“, ale je součástí nového rytmu Národní třídy.
Odkud se tehdy ozývala největší kritika?
Hlavně z řad památkářů, teoretiků architektury i obyvatel města – ti nám vyčítali ztrátu piety. My jsme se ovšem naopak snažili zabránit tomu, aby se z Máje stala „mrtvá schránka“. Ano, je to radikální, je to hlučné a je to barevné – ale je to živé. A to je za nás v architektuře důležitější než budova bez lidí. Architektura totiž není jen fasáda, je to funkce.
Co stálo za tím, vytvořit z klasického obchodního domu dům zábavy?
To je vcelku jednoduché – klasický koncept malého vertikálního obchodního domu v centru města je dnes ekonomicky i sociálně téměř neudržitelný. My jsme stáli před volbou: nechat budovu pomalu chátrat, nebo do ní vdechnout život odpovídající 21. století? Stavba tedy prošla kompletní technologickou a strukturální proměnou – a to, že dnes uvnitř najdete přes 200 her pro děti a teenagery, bary pro rodiče a restauraci s unikátním výhledem na Prahu, pomáhá lidi v centru města udržet. Možná bych to shrnul tak, že aby Máj mohl přežít dalších 50 let, musel dostat nový motor. My jsme ten motor postavili na zábavě, protože ta jediná dnes dokáže konkurovat on-line světu a přitáhnout lidi zpět do kamenné budovy. Podařilo se nám vytvořit místo, jež vytáhlo lidi od obrazovek mobilů do reálného prostoru. Hrají tu digitální hry spolu, v jednom prostoru, v interakci.
Při znovuotevření byly interiéry Máje přirovnávány k cirkusu nebo Las Vegas. Vy jste to tehdy popsali jako věc vkusu, a řekli jste dokonce, že jste rádi, že budí takové vzrušení.
Ty příměry k Las Vegas nebo cirkusu nás vlastně neurážejí. Naopak. Pokud lidé používají takto silná slova, znamená to, že jsme vytvořili prostor, jenž má extrémní energii. A to byl náš hlavní cíl. Asi nejvíce nám šlo o vytvoření kontrastu a zážitku. Žijeme v době, kdy si všechno koupíte na mobilu z gauče. Aby lidé dnes vstali a jeli do centra města, nestačí jim nabídnout regál s botami. Musíte jim nabídnout emoci, kterou jinde nezažijí. Navíc jsme chtěli, aby interiér byl protipólem k té šedi a sterilitě, jimiž často moderní nákupní centra trpí. Aby to byl „digitální a světelný vesmír“. Nyní má každé patro svůj puls – od obchodů v přízemí přes zábavní patra až po gastronomickou špičku s výhledem.
Podařilo se splnit záměr přitáhnout sem lidi?
Z mého pohledu jednoznačně. Máj je dnes plný. Takže budova, která o sobě prohlašuje, že je „cirkusem“, má paradoxně větší šanci na přežití než prázdná, tichá architektura, na niž se sice hezky kouká, ale nikdo do ní nechodí. Navíc se nám podařilo do historického centra vrátit generaci, která ho už vnímala jen jako kulisu pro turisty. Když vidíte teenagery, jak jsou tu nadšení, víte, že jste trefili hřebíček na hlavičku.
Opakovaně jste se také vyjadřovali, že dobré zábavní centrum v Česku není. Lze tedy po dvou letech hodnotit, že už tady je?
Naše prohlášení, že Česku chybí opravdové moderní centrum zábavy, brali mnozí jako marketingovou frázi. Nyní můžeme s klidem říct, že jsme měli pravdu a že hlad po tomto typu vyžití byl obrovský. Národní třída byla dřív pro mnoho Pražanů jen tranzitním bodem – místem, kde se přestupuje na tramvaj. Dnes je Máj cílovým místem. To, že jsme tam koncentrovali přes 200 herních prvků, simulátory, bary a vyhlídkovou restauraci, vytvořilo místo, které žije od rána do noci. Ten projekt se chytl tak silně, že už ho lidé přestávají vnímat jako kontroverzní novinku a berou ho jako přirozený bod na mapě Prahy.
Potvrdil se i předpoklad, že Máj nebude určený jen pro jednu skupinu obyvatel?
Určitě – dopoledne tady vidíte rodiny s malými dětmi, odpoledne tu vládnou teenageři, kteří tam mají svůj bezpečný a technologicky vyspělý prostor (což v centru Prahy dříve prakticky neexistovalo), a večer se těžiště přesouvá do barů a restaurace s vyhlídkou, kam chodí dospělí. Tahle multifunkčnost zábavy je právě to, co v Česku chybělo.
Takže se dá říct že „entertainment store“ namísto „department store“ byl namístě?
S odstupem to vnímám jako vizionářský krok. Máj už není jen budova, je to fungující byznys model, jenž ukazuje cestu ostatním obchodním domům v Evropě, které dnes krachují, protože zůstaly u starého modelu prodeje zboží.
Jak se vlastně vaše studio dostalo k téhle zakázce?
Cesta k rekonstrukci Máje nebyla o klasickém výběrovém řízení, ale o setkání lidí, kteří se nebáli riskovat. S bratry Klánovými z Amadeus Real Estate nás pojila především jedna věc: odvaha neudělat jen další nudné nákupní centrum. Oni jako investoři věděli, že mají v rukou drahokam, jenž ale technologicky i morálně dosloužil. Hledali někoho, kdo se nezalekne té obrovské tíhy památkové ochrany, ale zároveň dokáže do budovy vnést moderní, možná až dravý život.
Co bylo hlavními styčnými body?
Především vize „Druhého života“. Právě to jsme všichni viděli stejně: Máj nesmí být skanzen. Shodli jsme se, že pokud do toho mají vložit takovou investici, výsledek musí být unikátní, a to v celoevropském měřítku. Myšlenka desítek her pro děti a teenagery nebyla jen byznysový kalkul, byla to společná ambice vytvořit v Praze něco, co tu prostě není.
V neposlední řadě to bylo i o schopnosti ustát tlak – věděli jsme, do jaké bouře jdeme. Spolupráce s Davidem Černým a jeho motýly byla dalším dílkem skládačky. Bratři Klánovi chtěli výrazné gesto a my jsme jim ho pomohli architektonicky a technicky zasadit do reality Národní třídy.
Máj pro mě tedy nebyla jen zakázka, byla to výzva definovat, co znamená „obchodní dům“ v roce 2026. Ovšem musím přiznat, že to byla jízda na tygrovi.
Jak problematické bylo návrh rekonstrukce připravit?
Nebylo to jen problematické. Byla to jedna z největších profesních výzev, jaké jsme ve studiu zatím měli. Stáli jsme na průsečíku tří naprosto protichůdných sil: přísné památkové ochrany, brutalistní technické syrovosti a vize moderního zábavního centra. Asi největším oříškem bylo, jak do skeletu ze 70. let, jenž byl navržen pro regály s textilem a potravinami, dostat moderní technologie pro 200 herních strojů, obří simulátory, moderní gastroprovozy a špičkové ozvučení. Navíc každý náš krok musel projít schválením památkářů, abychom neponičili to, co dělá Máj Májem. Naším cílem bylo očistit geniální konstrukci od nánosů 90. let a nevhodných konstrukčních vestaveb, které tam za ta léta přibyly. Podařilo se nám vrátit budově její velkorysost, i když uvnitř tepe úplně jiný rytmus, než jaký si původní autoři v 70. letech dokázali představit. A to je to krásné, že se objekt dokázal takto dramaticky adaptovat.
Co bylo při rekonstrukci největší výzvou?
Původní Máj byl v 70. letech technickým zázrakem, ale po padesáti letech se nacházel v kritickém stavu. Nejobtížnější tedy bylo skloubit moderní nároky na bezpečnost, statiku, klimatizaci a požární ochranu s původním, železobetonovým skeletem. Museli jsme budovu kompletně „vykuchat“ až na nosnou konstrukci, sanovat ji a pak do ní vplést kilometry nových rozvodů. Instalovat technologie do těla brutalistní památky představovalo inženýrský oříšek, jenž vyžadoval opravdu detailní koordinaci. Realizace znamenala bitvu o každý milimetr prostoru a o každou minutu času. Ale právě obtížnost z toho udělala výjimečný projekt.
Kde jste vzali pro svou práci inspiraci?
Dívali jsme se do světa, kde se tento směr začíná rozvíjet. No a výsledkem našeho snažení je fúze brutality a hravosti. Je to dům, který vás nenechá v klidu. A pokud nás má inspirace ze světa naučit jednu věc, tak tu, že v 21. století musíte být odvážní, abyste přežili.
