Jeden Brouk, dárce spermatu ze Srí Lanky a arabský kriminál: Z Kanady přijel člověk v množném čísle
Chcete naše zprávy v Googlu přednostně?
Když vás po dlouhých měsících přijede navštívit dítě z druhého konce světa, těšíte se hlavně na novinky o tom, jestli pořád nosí ten žlutý zateplený pršiplášť. Místo toho dostávám bezplatný, zato extrémně intenzivní kurz současného světa. Bez přihlášky, bez přestávky a bez nároku na vrácení školného.
Sedíme v kuchyni a dcera spouští o své nebinární kámošce:
„Jmenují se Brouk Květoň Rain, mami. Dřív to byla Klára, pak si prošli obdobím jako Alex, ale teď jsou prostě Brouk. Bez rodu, bez hranic. Používají zájmena oni a jim.“
„Dobře,“ říkám vstřícně a nalévám vodu. „A kolik jich vlastně přijede?“
Dcera na mě vrhá přesně ten pohled, který děti vytahují ve chvíli, kdy zjistí, že jejich matka sice umí zaplatit složenky přes bankovní aplikaci, ale civilizačně pořád ještě mrzne na zastávce v roce 1987.
„Je to jeden člověk, mami.“
„Aha. Takže stačí jeden hrnek.“
Identitu respektuju, v tom mám jasno. Kamarádstvo — v duchu narychlo hledám výraz, za který bych nepropadla u reparátu z progresivní lingvistiky — prý touží po potomkovi.
„Oni chtějí miminko,“ vysvětluje dcera.
„A s kým?“
„S dárcem spermatu.“
Dobře. Konečně věta, ve které bezpečně a bez slovníku rozeznávám všechny účastníky zájezdu.
Jenže dárce je ze Srí Lanky.
V tu chvíli už náš malý kuchyňský příběh chytá větší mezinárodní obsazení než odletová hala v Dubaji. Dcera z Kanady, já v Arábii, budoucí rodič v množném čísle a genetický příspěvek z Indického oceánu. Chybí už jen zástupce z finančního úřadu, který by nám u stolu vysvětlil, ve které zemi se ta rodinná konstelace bude vlastně zdaňovat.
„A jeho rodiče o nich řekli, že vypadají staří,“ pokračuje dcera neohroženě.
„O kom?“
„O nich.“
„O těch dárkových rodičích?“
„Ne, mami! O Broukovi!“
Piju kávu. Je studená. Během posledních pěti minut zestárla přesně o tolik co já. Zkouším si celou rovnici srovnat v hlavě:
„Takže jeden člověk chce dítě, biologický dárce je ze Srí Lanky a jeho rodiče mají výhrady k věku nebinárního Brouka?“
„Ano!“
Dcera se rozzařuje. Já taky. Na okamžik navazujeme plnohodnotné diplomatické styky. Jenže mně to nedá. Zaujali mě ti rodiče ze Srí Lanky.
Člověk si totiž naivně představuje, že když se rozhodne pro anonymního dárce spermatu, vyhne se tím alespoň klasickým rodinným patáliím. Žádné povinné nedělní obědy, žádné kázání o tom, proč dítě nemá čepici, žádná tchyně kontrolující hustotu polévky. A pak zjišťujete, že i k anonymnímu biologickému materiálu dostanete jako bonus aktivní komentářovou sekci.
Nevím, jak přesně se srílanští rodiče do věci vkládají. V mé představě už ale sedí pod palmou u stolu, prohlížejí fotku z aplikace a tatínek si nasazuje brýle:
„Na dítě dobré. Ale nevypadají na svůj věk trochu obnošeně?“
Maminka pokyvuje. Ani nejmodernější reprodukční medicína vás zkrátka nezachrání před tím, aby někdo na druhém konci planety nezhodnotil, že na fotce nevypadáte dost svěže.
V hlavě mi navíc začínají naskakovat další logické zádrhely — a hlavně arabská realita:
„A co když to dítě bude taky nebinární?“ vyhrkávám. „Kolik jich pak v tý rodině vlastně bude? A ví Brouk, že v Arábii je nebinarita absolutně nelegální? Že tady existují jen muži a ženy a cokoliv mezi tím nebo mimo to je přímo v trestním zákoníku?“
„Mami, do pasu se dá v Kanadě zapsat pohlaví X!“ vzdychá dcera.
„Skvělý!“ chytám se za hlavu. „Takže až poletí k nám do Arábie, celník na letišti v Abú Dhabí dostane pas s čím? S X! Před ním bude stát jeden Brouk Květoň Rain, v pasu písmeno z algebry, v průvodním dopise napsáno ‚oni přicestovali‘ a místní policie začne řešit, jestli zatknout jednoho člověka, nebo celou zájezdovou skupinu!“
„Ty to pořád nechápeš,“ povzdychává si dcera.
Ale já už to chápu! Jen potřebuju pomalejší dikci a ideálně seznam postav na první stránce, jaký bývá v tlustých ruských románech. Nemám žádný problém s tím, jak si kdo přeje být oslovován. Mám problém uřídit přehled o tom, kdo zrovna chce dítě, kdo dodává buňky, kdo rodinnému příslušníkovi strhává body za vrásky a za koho z nich hrozí deportace. To se mi koneckonců stává i v naší rodině, kde všichni používají tradiční rod i zájmena a tři muži se jmenují Petr.
Nakonec dceři říkám, ať jim vyřídí, že jim všem — nebo jemu celému — přeju, aby to dobře dopadlo. A hlavně aby s tím svým pasem s písmenem X raději nejezdili na dovolenou na Blízký východ.
„Vidíš, mami. Už ti to jde.“
Jdu uvařit další kávu. Dva hrnky. Počet osob v místnosti si tentokrát raději ověřuju přímým pohledem.
Takže pokud mě potkáte na trhu v Abú Dhabí, jak si tichounce mumlám „jedna káva pro ně, dva hrnky pro nás, žádné otazníky v pasu a hlavně nenápadně“, nevolejte záchranku. To se jen středoevropská matka v poušti snaží přežít 21. století.
