„A tak mi po dvou týdnech napsal, že mu to teď doma skřípe a že by nebyl dobrý společník,“ vykládá mi kamarádka A. J. smutně. „No vidíš, napsal!“ snažím se povzbudit. „No ale zase hovadinu. Copak k tomu, aby se se mnou viděl, potřebuje nějakou domácí pohodu?“
Abych vás uvedla do obrazu: přítel A. J. je ženatý, ale uhnal ji pod lichou záminkou rozvodu. Rozváděl se? Ano, před pěti lety. A dotáhl to? Nedotáhl. Kromě toho tento ženáč trpí takzvanými úlety. Úlet klasifikujeme jako dlouhodobé vymizení ze života A. J., která mu píše whatsappové zprávy, na něž on neodpovídá. Někdy týdny, někdy měsíce, jednou to byl i rok. Úlet většinou začíná konstatováním typu „promiň, nějak se mi to nakupatilo“ anebo již zmíněnou domácí nepohodou. Po úletu ovšem doleze a s A. J. stráví nepravidelné dvě hodiny za týden buď v autě, nebo, jak ona říká, v hodinovém hotelu.
Během doby bezúletové trpí pak A. J. těžkou neurózou, že ženáč rande zase zruší nebo že půjde do úletu. No a když do toho úletu spadne, A. J. pak trpí depresí. On ovšem po každém úletu vypisuje tak čarokrásně, že by se nad ním ustrnula i švýcarsko-americká psychiatryně Elizabeth Kübler-Rossová, která vytvořila model pěti fází smutku. A. J. a já jí samozřejmě říkáme Kýblová. Další moje kamarádka, H. M., také chodí se ženáčem, který se pokusil o rozvod, ale také nedotáhl. Tento přítel úsilí a zájem sice silně projevuje, ale podobně jako ženáč předchozí asi také potřebuje domácí pohodu, a tak trpí patologickým lhaním. H. M. jeho manželce říká buď „psychopatka“, nebo „smraďoch“. Ženáči nejsou žádná hitparáda, řekli byste si. Ale! Já jsem se vdávala za rozvedeného H. a ten byl ze všech chlapů jediný, který rozvod opravdu dotáhl, protože jsem mu snižovala kvalitu života a neposkytovala klid a světový mír. Tak nevím.
