Zelený Baull 191 / Angličani na terase

Zelený Baull 191 / Angličani na terase

Zelený Baull 191 / Angličani na terase

Prosinec je nevábný měsíc. Například délkou slunečního svitu je na tom ze všech měsíců v roce nejhůře. Co takhle opustit Českou republiku a jet za teplem? Před deseti lety jsem byl v prosinci na Kanárských ostrovech a z toho týdenního pobytu na slunci jsem pak „energeticky“ žil skoro celou zimu.



Před Vánoci jsem byl pro změnu pár dní na portugalské Madeiře, ostrově ležícím na zhruba stejném místě jako Kanárské ostrovy: tedy v Atlantiku, na úrovni afrického Maroka. A vzal jsem si s sebou i golfové hole. Na Madeiře jsou dvě hřiště, na blízkém ostrově Porto Santo ještě jedno. Jezdí se sem po celý rok, panuje tu stálé jaro a mírné léto.
Musím se teď ale zmínit o portugalském golfu jako celku, protože je to zajímavý fenomén. Portugalsko má deset miliónů obyvatel a je jen o něco větší než Česká republika, navíc má podobnou historickou zkušenost s nesvobodným režimem (Salazarova diktatura od třicátých do šedesátých let 20. století). Golf do Portugalska přivezli angličtí turisté, první hřiště založili na severu země v roce 1890 tři anglické rodiny. Dnes je Portugalsko golfovou turistickou destinací prvního řádu, a to díky prakticky celoroční sezóně. Hřišť je tu přes osmdesát, ale skoro šedesát z nich vyrostlo až po roce 1990 – tedy podobný boom jako teď u nás, jen nastal o trochu dříve. Většina hřišť má osmnáct či více jamek, pouze šestnáct hřišť jsou devítky. Tím se od nás podstatně liší.
Druhým velkým – a překvapivým – rozdílem je počet hráčů. V Portugalsku je organizováno jen na 15 000 domácích hráčů! Hřiště žijí především z fýčkových hráčů ze zahraničí. A jezdí jich sem mraky. Některá hřiště mají okolo ohromujících 50 000 odehraných kol ročně (pokud se u nás hřiště dostane přes 20 000 kol, je to už obrovský úspěch). Hřiště navrhovali známí designéři a hráči: Arnold Palmer, Jack Nicklaus, Nick Faldo, Robert Trent Jones senior i junior. Nejvíce hřišť je na jihu Portugalska, v oblasti Algarve. Na pobřeží dlouhém zhruba 150 kilometrů jich najdeme pětatřicet. Představte si, že jedete z Prahy do Českého Krumlova a míjíte 35 golfových areálů.
Ale pojďme na Madeiru. Tím prvním hřištěm, na kterém jsem tu hrál, bylo osmnáctijamkové Palheiro, zbudované na počátku 90. let, kdy se také Madeira začala turisticky využívat masovým způsobem. Celý ostrov je nesmírně hornatý, jediným rovným terénem je náhorní planina ležící ve výšce okolo 1 300 metrů, kde je ale často sychravé, mlhavé počasí. Stavět na Madeiře golfové hřiště je proto docela problém. I Palheiro, které leží ve výšce přes 500 metrů nad mořem, je taková hornatější Ypsilonka. Hlavním estetickým tahákem jsou samozřejmě výhledy na moře, ale pohledy na dole ležící hlavní město Funchal mají také něco do sebe. Navíc jsou některé jamky vyzdobené záhony barevných květin.
Nebudu tu líčit jamku po jamce, ostatně to hlavní vidíte z přiložených fotografií. Hřiště se svou kvalitou nijak zásadně neliší od českých prvoligových. K designérským zajímavostem patří fakt, že téměř všechny třípary se tu hrají z prudkých kopců. Naopak čtyřpary jdou vzhůru, často se hraje na hodně, až extrémně vyvýšený grýn. Hřiště má tři esteticky odlišné části - první je lesní, s výhledy na město Funchal, druhá spíše parková s otevřeným prostorem, výhledem na moře, a třetí zase lesní, s krásným borovicovým lesem okolo. V centru areálu je dlouhá alej mohutných listnáčů.
Vždycky, když hřiště fotím, snažím se jít pěšky, víc toho vidím. I tady jsem si hodil bag na záda a šel, ačkoli mi v recepci nabízeli elektrický vozík. Ale na konci jsem skoro litoval - hornatý terén je opravdu náročný. Vozík tu rozhodně není symbolem lenošství. Ostatně mělo by se s ním jezdit hlavně po asfaltových cestičkách, takže k míčku stejně musíte jít pěšky. Vozík hru nezrychluje, ale usnadňuje. Nedokážu si ani představit, že by zdejší turisté-důchodci hřiště dokázali ujít pěšky.
Po pěti hodinách pochodu, hry a focení jsem konečně usedl na terasu klubovny, uvolnil si tkaničky u bot a kochal se pohledem na moře a do dáli. A pak jsem zjistil jednu věc: ti lidé na terase byli jiní než bývají lidé na terasách českých klubů z té zmíněné první ligy. Neviděl jsem tu žádný model „vekslák 1988“, žádného „tuneláře 1998“, ani žádného čepýřícího se „manažera 2008“. Na terase seděli normální britští turisté-hráči, spíše starší lidé. Asi to nebyli žádní chudáci, ale zároveň tu nijak nepředváděli své bohatství, nechřestili rolexkami ani breitlingy, nekouřili podnikatelské doutníky.
Připadalo mi, že díky zhruba dvacetiletému náskoku, které má Portugalsko před námi, ale především díky silnému vlivu Britů, se tady golf provozuje trochu jinak než u nás. Víc jsou tu cítit skutečné golfové kořeny, tradice. A také je tu více klidu a relaxačního dovolenkového nadhledu - všichni jsou tu vlastně hosté.
Z palheirské klubovny jsem odjížděl se ziskem a poznáním větším, než jsem počítal. A to i přes to, že jsem v tamních lesích ztratil dost míčků a zahrál o fůru ran víc, než bych měl. Ale co na tom záleží?
P.S. Příště něco o druhém madeirském hřišti a o tom, jak mě golf inspiroval k výletu do lávové pustiny.


Vyjádřete svůj názor a hlasujte v rubrice ČESKÁ HŘIŠTĚ! U každého areálu máte možnost přidělit mu jednu až pět hvězdiček. V nabídce jsou zastoupena všechna česká hřiště. Zjistíte také, jak se hřiště líbí ostatním hráčům.