„Je to zázrak“, kroutí hlavou lékař nad tetou. Bude jí devadesát. Právě přečkala další vážnou operaci, už třetí v tomhle týdnu. Zmateně se rozhlíží, nepoznává svého syna, neví: Kde je? Co se s ní děje? Nechápe.
Pulsuje hadičkami, odtéká pytlíky, tepe kontrolkami.
Nechápe, že se stal – zázrak. Haleluja!
Padněte na kolena, vy, kdo můžete vstát z postele!
Na kolena, vy, kdo chápete, co se vám říká!
Na kolena, vy, kdo ještě máte obě dvě nohy!
Pro tetu už nic z toho neplatí. „Smutný zázrak,“ vzdychne její syn.
Cestou z nemocnice beru do ruky svůj nový mobil. Tak jako člověk chvíli s chutí rovná prádlo do skříně ještě vonící novotou, jako nadšeně pár dnů pulíruje čerstvě pořízenou věc, pustila jsem se s vervou do „úklidu“ v adresáři. Alespoň přijdu na jiné myšlenky.
Palec automaticky klik sem, klik tam ..., náhle se jakoby sám od sebe zarazil. Na displeji svítí jediné slovo: Babička.
Je to už pár let, babička umřela a já jsem byla ráda.
Byla jsem ráda, protože poté, co se z veselé, činorodé, jen už trochu popletené babky stala během pár dnů po celkem banální zlomenině živoucí mrtvola, ji nepotkal „zázrak“.
Snad si tělo i hlava najednou řekly: „Dost! Končíme.“ Prostě zestárla a umřela.
Bez hadiček, bez pytlíků, bez kontrolek.
A taky bez hodin, dnů, měsíců či roků s bezvládným tělem na posteli; bez plen a láhví pro kojence; bez prázdného pohledu upřeného stále a stále do nikam. Beze slov, co šumí okolo, a nedávají žádný smysl.
Bez tetina smutného zázraku.
Dívám se na to svítící okýnko a váhám. „Odstranit?“ dotírá mobil. Zmáčknu tlačítko; a je mi, jako bych ji teprve teď pohřbívala. Přístroj hlásí snaživě: „Kontakt smazán.“
