Taky už jste slyšeli mnohokrát o „evropských penězích“? Kde končí ty miliardy a jak to zjistit? Třeba tak, že z území Česka uděláte výseč – dejme tomu Olomoucký kraj – a pak si náhodně vyberete několik projektů z regionálního programu za období 2004–2006. Teprve až se rozjedete za těmi šťastnými, jimž byla dotace připsána, zjistíte, že mnohé z programů provází nějaký zádrhel. Pro některé je projekt spojený s dotací dnes spíš břemenem a ti, kdo uspěli, zase popisují, jak tvrdý boj s administrativou museli podstoupit. Jinde se řídí heslem: „Čerpej, dokud dávají,“ a utrácejí za metráky informačních brožurek.
CHUDÝM NIC, BOHATÝM VÍC
Potíž je ale v tom, že podnikatelům EU zaplatí vždy polovinu celkových nákladů na projekt, a to do výše 10 miliónů korun. Firma si ovšem musí zajistit celou částku sama předem a teprve do jednoho roku od realizace projektu, například kolaudace, jí evropské orgány přislíbenou částku vyplatí. A to bývá zásadní překážka pro malé firmy, které na předfinancování nemají. Takže místo toho, aby se z evropských peněz dařilo rozjíždět podnikání malých firem, přispívá se na podnikání těch velkých a prosperujících.
Například v horských střediscích zmíněných chudých Jeseníků přibývají turistické atrakce a hotely, kterým EU pomohla několika milióny. V dubnu byla v Petříkově dokončena bobová dráha, na kterou František Kaštyl získal zhruba pět miliónů korun. Na modernizaci hotelu Kurzovní na Pradědu dostala společnost Wachal 7,6 miliónu, na stavbu hotelu Morava v Ostružné společnost Abatec Ostrava 10 miliónů. Na penzión Haltmar v Ramzové získal Leoš Haltmar dva milióny. Jedu se na ně podívat. Penzión Haltmar je nově postavený srub na úpatí svahu, hned vedle půjčovny horských minikár. Tři muži s bagrem dokončují jeho příjezdovou cestu. Mladík, který mi otevře, se usmívá: „O dotaci nic nevím. Nevím, co se tu nového postavilo, penzión je tu už rok.“ V Ostružné, kde již roste hrubá stavba hotelu Morava vedle dalších asi deseti ubytovacích zařízení, zjišťuji, jestli se tu nový hotel může uživit. Dámský personál v jednom z penziónů zvedne hlavu od časopisu Katka a ujišťuje mě: „Určitě ano. Když je dobrá sezóna.“
Ale dejme tomu – Jesenicku pár stovek miliónů do cestovního ruchu prospěje, ať už je dostane kdokoli. Velké částky ovšem dostávají také podnikatelé v Olomouci, kde se, pokud je mi známo, nijak nestrádá. Když se ptám inženýrky Jany Římské z regionální kanceláře Řídícího orgánu Střední Morava, který patří pod ministerstvo pro místní rozvoj, proč vlastně například Unie přispěla 1,5 miliónu na výstavbu výtahu již nejméně deset let prosperujícímu luxusnímu olomouckému hotelu Lafayette, směje se: „To je zajímavá otázka, to se ale musíte zeptat paní Klvaňové. Možná vám řekne, že u tohoto projektu nebyla stanovena podmínka strukturálně slabých regionů. Protože nejspíš nespadá do programu podnikání, ale cestovní ruch. A tam si dali podmínku podporovat ty oblasti, kde se cestovní ruch rozvíjí.“ A Ing. Stanislava Klvaňová, vedoucí oddělení grantových schémat, na otázku, proč podporovat bohatý hotel v bohatém městě, říká: „K tomu se bohužel nemohu vyjádřit, to se musíte obrátit na někoho z hotelu Lafayette.“
NÁROČNÉ, ALE SPRAVEDLIVÉ
Sledujeme-li další projekty podpořené Evropskou unií v Olomouci, můžeme se utěšovat, že z evropských peněz mají něco kromě investorů i obyvatelé města a návštěvníci. Z tohoto hlediska se jeví přínosná třeba restaurace v Zoo Olomouc Kopeček (dotace 10 miliónů, žadatel Jacobo Europe). Leží na hranici zahrady a je přístupná jak zájemcům o zvířata v klecích, tak těm, co cestou lesem kolem zoo jen procházejí. Podle vyprávění Petra Látala, šéfa Jacoba, by měla být restaurace nástupním místem pro příměstský lesopark. A když se zoo ve čtyři odpoledne po náporu školních výprav zavře, měla by i pak restaurace umět přitáhnout hosty, protože se na ničem nešetřilo: „Má to přírodní vzezření, samé příjemné materiály, všechno je z masívního dubu nebo borovice. Žádné provizórium. Chceme tam pořádat i recitály, akce komorního charakteru.“ Látal má za sebou pětileté martyrium schvalování různými městskými a stavebními orgány, do něhož pak prý čistě náhodou přišla evropská dotace.
Zkolaudováno by mělo být do konce letošního roku. Pro zajímavost: podle pana Látala byla administrativa kolem dotace natolik náročná, že samotná stavba se vedle toho ukázala jako hračka.
Druhou nejnavštěvovanější turistickou atrakcí po zoo je v Olomouci arboretum Horizont. Na výpadovce na Ostravu sjedete v Bystrovanech z dálnice a ocitnete se v palácové zahradě. Příchozího nejprve ohromí dva vysoké jehličnany s větvemi jako sobí parohy a tři velké bílé rotundy, ta největší s podloubím, takové minikoloseum.
Strom je ojedinělý blahočet chilský a rotundy další stavbou dotovanou z peněz EU. Za nimi se rozprostírá čtyřhektarový park s umělými jezírky, sedmimetrovým vodopádem, dřevěným japonským můstkem a altánem, kašmírskými kozami, ale především dvěma stovkami cizokrajných rostlin..
„Dřív byla v těchto místech největší regionální skládka. Tak jsme si se ženou vzali úvěr, vyčistili to tu a pomalu začali ze zahraničí přivážet rostliny,“ říká majitel Horizontu Miroslav Kunst. Ten jeden milión korun poslaný z Bruselu je samozřejmě jen zlomkem ceny staveb. Arboretum pan Kunst dotuje z provozování zásilkového obchodu, další zhruba milión dostal na propagaci. Několikrát mi ale opakuje, že získat podporu z EU bylo velmi náročné.
„Na ty peníze nemůže dosáhnout firma samotná. Pokud si nenajme speciální agenturu, jež se tím zabývá, nemá šanci získat ani korunu.“ Myslí si, že když je potřeba celou částku nejprve stejně získat od banky, která si své úvěry hlídá velice dobře, mělo by to jako záruka stačit. Jenže ani když je dotace proplacena, není klid. V Horizontu měli už třikrát kontrolu, musí schovávat paragony a dokazovat, že se skutečně zvýšila návštěvnost. „Ale je to spravedlivé,“ pokyvuje hlavou pan Kunst, z něhož září stejný klid jako z jeho jezírek.
NESMYSLNÉ PODMÍNKY?
„Těch deset šanonů za mnou, to jsou jenom ty dva projekty,“ ukazuje Ing. Ladislav Brázdil, ředitel kovoobráběcí společnosti ZLKL z Loštic. Dva projekty rovná se dotace šest a 4,7 miliónu na svařovací robot, obráběcí centrum a výstavbu výrobní haly. Formulace celé žádosti je podle něj tak složitá, že téměř není možné ohlídat všechny chyby. Snaží se tu přísnost pochopit. I když jeho firmu stála 500 tisíc korun, o něž byla dotace krácena, protože v projektu v popisu technologie omylem uvedli „vertikální“ místo „horizontální“. „Schvalovací proces probíhá rozumně, ale čerpání peněz je katastrofa. Musíte mít všechno připraveno a pak doufáte a čekáte. Jenže perspektivní firma nemůže čekat, až se na ministerstvu někdo probere.“ Nadšený není ani z podmínky zvýšení počtu zaměstnanců: „My naopak chceme lepší linku, která se obejde bez lidí. Protože kvalifikovaných svářečů a obráběčů je velký nedostatek.“
O dalších podmínkách přidělení dotace mluví Ing. Petr Václavek, jednatel společnosti Beld, jež se zabývá lisováním plastů. „Musel jsem vzít tři nové zaměstnance a po dva po sobě jdoucí roky minimálně o dvacet procent zvyšovat obrat. Ale to nebude problém.“ Poté, co díky evropské injekci 2,6 miliónu korun koupil tři vstřikovací lisy, se mu totiž bez problémů zvyšuje zisk. V hale pak ty tři plechové pracanty, každý za 1,5 miliónu, vidím: podlouhlá několikametrová krabice, do níž se shora nasypou polystyrénové granule, v tavicím válci se roztaví a hmota pak nastříkne do formy. Každý z lisů dává práci jednomu muži. Tady, v Šumperku, kde to se zaměstnaností není žádná sláva. Díky do Bruselu.
BALVAN NA KRKU
Trochu jiná situace je u projektů určených pro veřejnou sféru. Tady se z vlastních prostředků přispívá jen zlomkem, EU hradí téměř všechny náklady. Vypadá to jako výhoda, ale u akcí, na něž si podporu vzaly obecní a městské úřady, často chtě nechtě musíte o jejich potřebnosti a efektivitě pochybovat. A někde jako by si lidé z obecního zastupitelstva s dotací nadělili čertovský dárek a teď řeší, co s ním.
Jako třeba program s názvem Pomocná ruka, který byl schválen obci Vlčice. Vesnice na úpatí Rychlebských hor dostala od unie 3,5 miliónu korun a sama by měla přispět zhruba dalším půlmiliónem. A v tom je ten háček. Obec peníze, jež se zavázala na projekt dávat po tři a půl roku jeho trvání, nemá. Absolventy kursů musí obec ještě téměř rok po skončení projektu zaměstnávat, ale dozvěděli se to prý teprve z podmínek smlouvy.
O jakých absolventech tu mluvíme? „Jmenuje se to zpomalení izolovanosti dlouhodobě nezaměstnaných. Aby nezapomněli pracovat,“ říká paní z obecního úřadu, která má nad touto integrační akcí patronát. Původně se programu účastnily tři ženy a tři muži, Romové.
Protože s nimi ale byly trable, vzali místo nich i Neromy. „Ošetřují zeleň v místním parku. Učí se i nějakou teorii a třeba pracovat s křovinořezem … Nakonec z toho budou dělat testy,“ říká úřednice, ale pýcha na to, jak se o své lidi starají, z jejího hlasu nezní. A do parku prý místní stejně nechodí. Vzpomínám si, že jsem park viděla cestou sem. Mezi stromy se bělalo pár záhonů kytek, dál pak mírně zkultivované místo vtékalo do poklidné okolní krajiny. Když se zajímám, co budou absolventi kursů se svými znalostmi obsluhy křovinořezu dělat, až akce skončí, uchichtne se druhá úřednice, která je v místnosti s námi: „Nic.“
ŠANCE PRO MRTVÉ MĚSTO
Jeseník, další z míst, kam směřovaly peníze z Unie, je od zbytku republiky slušně odříznut. Cesta z něj vede přes Červenohorské sedlo, převýšení pět set metrů. V zimě se odsud jen tak nedostanete. V podvečer se přes hlavní náměstí v Jeseníku trousí jen pár lidí, v pět zavírá většina obchodů. Jediná restaurace na náměstí je skoro prázdná, atmosférou a osazenstvem připomíná hernu. Ponurý poklid ale ruší jedna ze stran náměstí – hotel Slovan a přilehlé multifunkční centrum, na něž EU dala 140 miliónů. Barevná fasáda vás přesvědčí, že je opravdu rok 2007, a ne 1977. Pár chlápků v baru Barbados se jednoznačně shodne: „Je jedině dobře, že ten hotel opravili a znovu otevřeli. Jenže jsme zvědaví, jak to dopadne. Prý se handrkují, zrušili výběrové řízení, nemají nikoho, kdo by to chtěl provozovat …“
Paní inženýrka Vrbková, vedoucí odboru investic a rozvoje z městského úřadu, osvětluje, jak to se Slovanem bylo. V devadesátých letech město rozpadající se prvorepublikovou dominantu odkoupilo a řešilo, co s ní dál. Dlouhá léta se nedělo nic, v roce 2005 pak přišel SROP a s ním peníze na projekt s názvem Multifunkční centrum pro cestovní ruch a lázeňství. Ten počítal i se zastavěním sousední proluky. Měl tak vzniknout nejluxusnější hotel v této lázeňské oblasti. To se nejspíš podařilo. Letos v červenci byl komplex, v němž nechybí ani kongresová technika, dejme tomu pro světové lékaře, ani taneční kavárna v retro stylu, otevřen. Po sedmnáctileté přestávce. Ještě na jaře to vypadalo, že ty 202 milióny, kolik celá záležitost nakonec stála, nebudou k ničemu.
O provoz neměl nikdo zájem, vedla se dlouhá jednání a nakonec město ustoupilo od smlouvy s potenciálním nájemcem, společností Euroagentur, která provozuje síť čtyřiceti hotelů. Nedohodli se na podmínkách. V dalším kole se přihlásil jediný zájemce – Priessnitzovy léčebné lázně – a uspěl. Jestli se luxusní hotel v Jeseníku uživí, to se teprve ukáže. Je dobře, že se do této akce magistrát pustil, nikomu jinému by se tak vysokou částku do kraje za horami přinést nepodařilo, schopní podnikatelé totiž tuto oblast už léta spíš opouštějí. Současně se ale také ukázalo, že i když se úředníci snaží, zkušenosti s podnikáním jim přece jen chybějí.
Podporovat slabší se EU snaží i jinde než v postupně vylidňovaném Jesenicku. Do Olomouckého kraje poslala peníze také na to, aby se do společnosti začlenili lidé, kterým je dobré pomáhat. Dům dětí a mládeže Šumperk dostal čtyři milióny na přeměnu staré školy v komunitní centrum, spolek vozíčkářů Trend Olomouc tři milióny a ve Šternberku mají za 2,5 miliónu nové vzdělávací středisko pro seniory.
BROŽURY, BROŽURY, BROŽURY
To, co vzbuzuje asi největší pochybnost, jsou evropské peníze věnované na propagaci. Kdosi rozhodl, že Olomoucký kraj propagaci nutně potřebuje, a obecní úřady čerpaly, co mohly. Protože … hloupější, kdo nebere.
Starosta obce Paseka Jiří Blažek působí dojmem sportovce. Plné sportu jsou i jeho plány. „U nás je nezaměstnanost kolem dvaceti procent. Podnikání se nám moc nedařilo, tak jsme si řekli, že zkusíme cestovní ruch,“ vysvětluje, co ho vedlo k prosazení projektu Živá historie – Krajina tří srdcí. Ten je postaven na myšlence, že Paseka je bodem, z něhož vedou trasy na zajímavá místa. „Paseka, to je vstupní brána do Jeseníků. Zatím přes nás turista jen projel. Naším úkolem je zastavit ho a zkasírovat.“ Teď se počítá s cyklostezkami, později by starosta v Pasece rád viděl půjčovnu kol, sportovní centrum (bowling, sauna, posilovna, squash, bazén …), opravené koupaliště, koně, fotbalové hřiště a okruh na kolečkové brusle. „Abychom na to od Unie dostali peníze, bylo v první řadě potřeba zmapovat, co máme. A pozvat k nám lidi, aby to viděli.“ Z jednoho miliónu od EU nechala tedy obec vypracovat marketingovou studii a vyrobit propagační materiály. Poměr nákladů půl na půl. Jako návštěvník starostovi fandíte, protože v Pasece to opravdu nežije. I tak se ale zdráháte uvěřit, že bylo nutné vynaložit půl miliónu na propagaci ve složení: brožura a internetové stránky, ale také šňůra na mobil, krabička pastelek, plastový penízek a samozřejmě propiska a igelitka.
I sám starosta říká: „Já bych byl radši, kdyby mi dali dvě stě tisíc na nový chodník. Jenomže nedají. Podporují jenom marketing.“
Není to poprvé, co takový názor slyším. I na Městském úřadě v Mohelnici chybějí peníze na potřebnější věci, ale „když přišla dotace na propagaci, skočili po ní“. Nebo o kousek dál. Tam EU přispěla 600 tisíci na natočení filmu Mikroregion Střední Haná. Je to příjemná podívaná na to nejlepší, co může nabídnout šestnáct obcí této oblasti.
Každé z vesnic je věnováno pár minut, nechybějí letecké záběry. DVD se zadarmo rozdává na místních slavnostech, divadelních přehlídkách, je k dispozici u turistických atrakcí regionu. „Lidé se po tom hodně ptají. Ale cizí ne, spíš z těch vesnic, co jsou v tom filmu. Ještě se mi nestalo, že by sem přišel někdo z větší dálky a měl o to DVD zájem,“ říká paní z informačního centra v Kojetíně.
V olomouckém informačním centru jdou brožurky neboli „propagáče“ na dračku. Na marketing cestovního ruchu v Olomouckém kraji dala EU devět miliónů (tři přidali z vlastních zdrojů). Na propagační materiály z toho padlo šest miliónů. Je jich deset druhů a mezi nimi cyklotrasy v Jeseníkách, ale i publikace s tak radostnými názvy jako Víte proč přijet?, Vyber si svůj zážitek!, Užij si zimu! Vše ve čtyřech jazykových verzích.
Kvalitní a přehledné materiály s dobrou úrovní textů i fotek. „Vždycky se to rychle rozebere,“ říká mi mladík z turistického informačního centra. Pán středního věku mezitím z pultu bezmyšlenkovitě do náruče naskládá několik lesklých letáků (též s logem EU) věnovaných jednotlivým olomouckým památkám a navrch tlustý sešit Vyber si svůj zážitek! Vždyť je to zadarmo.
INVESTICE A „INVESTICE“
Právě klamný pocit, že to, co dostáváme z Unie, je zadarmo, jako jakýsi prezent, něco navíc, svádí ve veřejné správě k rozhazování. U podnikatelů zase nakonec, kvůli složitému systému a nutnosti připlatit polovinu, dostanou peníze ti, kteří by si dokázali poradit i sami. Jistě, v Olomouckém kraji takto vznikla nová pracovní místa, turistická infrastruktura, pár podnikatelů rozjelo firmu. V mnoha případech pomohly peníze dobré věci a u veřejných výdajů vlastně ani jiná možnost není. Jenže cesta peněz od zdroje k příjemci je tak dlouhá, že projekty sice po formální stránce odpovídají do poslední tečky, občas jsou to ale investice, bez nichž bychom se klidně obešli.
O prospěšnosti Unie pro naši ekonomiku obecně pochybnosti nemám, to jen ten moloch přerozdělování …
Autorka je novinářka
Co si o rozdělování peněz z evropských fondů myslíte vy?
K ČEMUPAK TY FONDY JSOU
Fondy Evropské unie nedávají dotace jen tak pro nic za nic. Jejich smyslem má být snižování rozdílů mezi úrovní rozvoje jednotlivých regionů. Proto například Praha nedostane z těchto peněz nic, naopak Olomoucký kraj je jedním z těch nadprůměrně podporovaných.
Pro léta 2004–2006 Česká republika dostala v rámci programu SROP (Společný regionální operační program) přes sedmdesát miliard korun, na další období (2007—2013) už je to ale víc než desetkrát tolik (752,7 miliardy Kč). V Olomouckém kraji byly zatím schváleny projekty z evropských fondů v celkovém objemu pět miliard korun. Kdo si může o dotaci požádat? Příjemci mohou být kraje, obce, mikroregiony, ale i podnikatelé, neziskové organizace a hospodářské komory. Žadatelé nemusí být nutně z regionu, kde žádají o podporu. Projekty však musí vždy přinést prospěch místu, v němž uchazeč o dotaci žádá. Pokud jde o podnikání, podporuje EU zejména malé a střední firmy. Jen tak pro představu, střední firmou se rozumí podnik mající do 249 zaměstnanců a roční obrat pod 50 miliónů eur. Podmínky stanovuje každý kraj samostatně. Ten Olomoucký drobným podnikatelům přispívá do výše tří miliónů korun, malým a středním nejvýše šesti miliónů. Projekty na podporu infrastruktury cestovního ruchu dotuje do výše 10 miliónů korun. Maximální podíl podpory je 49 procent z celkových nákladů.
Jiné kraje mohou mít trochu jiné podmínky. Celou akci ale koordinuje ministerstvo pro místní rozvoj a na posuzování projektů se podílí státní agentura CzechInvest. Pokud žadatel uspěje, musí se podrobit náročné úřední proceduře a pravidlům. Například všechny dodavatele musí hledat výběrovým řízením. Složitost procedury, kterou mnozí kritizují, se podle ministerstva značnou měrou odvíjí od náročnosti kontrol. Ty jsou několikastupňové a díky nim existuje jen minimum případů, kdy byly evropské dotace zneužity. Na námitku, že ne všude jsou kontroly tak náročné a že jsme si takové podmínky stanovili sami, ministerstvo kulantně odpovídá, že „nutnost důslednosti a rozsahu těchto kontrol bohužel záleží také na úrovni národní kultury“. Přeloženo: jestliže se u nás hodně podvádí, musíme i pečlivěji kontrolovat.
