Humanita, nebo humanitarita?

Jakub Ryška

Kdyby se mi během mého pobytu v Africe naskytla příležitost sestřelit letadlo s humanitární pomocí a za trosky prodané do šrotu platit deseti dětem půl roku dobrého učitele, neváhal bych se stisknutím spouště ani vteřinu.
Ačkoli bude znít následující text rasisticky, není jeho cílem nic jiného než odhalit rasismus zakořeněný v našem vlastním myšlení a poukázat na současný způsob pomoci chudým oblastem světa jako na jeden z jeho hlavních projevů. Vycházím z každodenní zkušenosti s lidmi východní Afriky, zejména Súdánu, kde jsem v době, kdy kanceláře OSN bzučely senzačními zprávami o lidech vařených zaživa, trávil čas s místními obyvateli, jedl s nimi z jednoho talíře, spal v jejich postelích a vedl s nimi stovky hovorů. Proto se cítím být kompetentnější mluvit o situaci a potřebách Afričanů než úředník zabarikádovaný za ostnatým drátem či popojíždějící v nablýskaném teréňáku, vykonávaje tak "misi Spojených národů".

PO NILU


Cestoval jsem tehdy na své působiště na jihu Súdánu nákladní lodí po Nilu. Třebaže mě pak čekalo ještě mnoho dalších zážitků, jen potvrdily to, co jsem pochopil během oné plavby. Paluba o velikosti sto metrů čtverečních se na jeden měsíc stala útočištěm asi sto padesáti lidí putujících zpátky do válkou postižených domovů roztroušených v povodí Nilu. Třebaže šlo o místo podle mapy vzdálené severnímu arabskému vlivu, nemohl jsem si nevšimnout přísného rozdělení osazenstva lodi. Zatímco pasažéry byli výlučně černoši, posádku tvořili takřka bez výjimky Arabové. První pasívně přežívali na kontejnerech pod stany z plachet darovaných jakousi humanitární organizací, tísnili se v uličkách zamořených smradem a špínou a trávili čas sezením, klábosením, hádkami a rvačkami. Druzí shlíželi na tento mumraj ze stinné kormidelnické věže a odpočívali v klimatizovaných kajutách.
Mezi pasažéry jsem strávil jen krátký čas. Po dni proleženém v bolestech způsobených "tradiční súdánskou večeří" jsem se rozhodl vetřít do arabské části a využívat tu černošskou jen k noclehu. Právě ona "nemoc cestovatelů" mi umožnila pochopit. Už jsem nepřehlížel ženy shrabující špínu z paluby holýma rukama a hned nato je ponořující do mísy s chystaným obědem. Stejně tak čtyři kozy, které kdosi uvázal v jediné průchozí uličce, a jejich exkrementy rozšlapané od přídě po záď. Nebo mladíka za přikyvování všech okolo surově bijícího malého bratra za to, že odmítl uprostřed noci vstát a dojít mu pro vodu. To nebyla náhoda a pouhý důsledek stísněného prostoru, ale alegorie celé súdánské společnosti.
Asi po dvou dnech plavby se o mně rozkřiklo, že jedu do nejjižnějších měst Súdánu rozdílet humanitární pomoc. Od té chvíle se nenašel jediný člověk, který by mě po kratším rozhovoru nepožádal, abych ho vzal s sebou do Evropy. "Tak rád bych žil v rozvinuté zemi," říkali. Případně: "Naše země není rozvinutá." Trvalo mi chvíli, než jsem pochopil, co se tím zdánlivě banálním konstatováním snaží říct. Jejich sdělení mělo mytický, Evropanovi zprvu těžko pochopitelný význam - ačkoli v něm figurovala slova "rozvinutost" a "nerozvinutost", nijak se rozvoje netýkalo. Nikdo z lidí na palubě totiž neměl tušení, co to rozvoj je. To, co říkali, se odvolávalo na pojetí světa, v němž chování a myšlení předchozí generace je - stejně jako u zvířat -absolutním a postačujícím vzorem pro současný život.
Z tohoto úhlu pohledu země rozvinuté a nerozvinuté byly na světě od počátku věků. Země Rozvinutosti je obývána národem Rozvinutých, kteří jsou takoví už jen tím, že se v ní narodili. Rozvinutost je jakýsi tajemný zdroj bohatství, jímž bohové obdařili jejich zemi na úkor ostatních. Rozvinutí přijíždějí k Nerozvinutým ověšeni předměty, jež vylovili odkudsi z lůna této Rozvinutosti. Je tedy plně legitimní, aby je Nerozvinutí o tyto předměty žádali, protože jejich majitelé si po svém návratu snadno vyloví jiné. Odtud zcela vážně míněné prosby o moje boty, knihy, tužky, pláštěnku, peníze, polní láhev, karimatku, spacák ... Humanitární pomoc není špatná, ale nejlepší by bylo dostat se přímo k Rozvinutosti samé. Odtud neméně vážné prosby o společnou cestu do Evropy.
Koloniální vzdělání toto myšlení nejenže nenalomilo, ale posílilo. Anglicky psaná bible je boží řečí a anglická jména božími jmény. Pokaždé, když se mi někdo představil jako Peter, William či James a já s předstíraným úžasem zvolal: "Á, anglické jméno!", následovala hrdě žoviální odpověď: "Ano, křesťanské jméno."
Po několika dnech jsem se v jednom malém městečku kmene Dinga pokusil posluchačům vysvětlit, že anglická bible je pouhý překlad, že tento překlad je jedním z tisíců a kultura je možná i mimo anglický jazykový kontext. Byli nadšeni a hned mě žádali, abych je oslovoval jejich "neoficiálními" dinga jmény. Nikdo se mě ten večer nezeptal, zda ho vezmu do Evropy.

MYSL AFRIČANA


Netvrdím, že tato zaostalost je vlastní všem obyvatelům Afriky. Tvrdím však, že drtivá většina se vyznačuje oním základním rysem -mytickým myšlením, na něž je veškeré případné vzdělání uměle naroubováno, a tudíž postrádající výraznější efekt. Tradiční náhled na svět se ani navzdory všem technologickým inovacím přicházejícím ze Západu nezmění, pokud nedojde k programové osvětě širokých mas africké populace. K této osvětě však nemůže dojít, dokud obyvatelé vzdělaného světa radikálně nepřehodnotí svůj - v zásadě rasistický -pohled na Afričany.
Zažil jsem příliš mnoho příliš blízkých setkání s domorodými Afričany na to, abych po vzoru sociobiologů devatenáctého století pochyboval o jejich lidských dispozicích. To ale neznamená, že tak nečiní mnoho obyvatel vzdělaného světa dumajících - navzdory vší politické nekorektnosti podobných úvah - nad očividným rozporem mezi dlouhodobým mírovým procesem, bohatými přírodními zdroji, humanitární pomocí Západu a stále se prohlubující chudobou většiny afrických zemí. Dosud byla nalezena jen dvě "uspokojivá" řešení tohoto rozporu.
Za prvé: Afričané jsou vrozeně líní. Za druhé: Je to africký způsob života, který je třeba respektovat a za jehož důsledky musíme coby světoobčané vzít část odpovědnosti.
Třetí řešení, že totiž za všechno může kořistnický Západ, snad už nikdo nebere vážně. Alespoň já ne, po takřka shodných zkušenostech s lidmi z prostředí naprosto odříznutého od světa a těmi, jimž diktuje tempo zahraniční kapitál.
Rasismus prvního řešení je očividný. Rasismus druhého skrytý, a tím i daleko zákeřnější. Lze se s ním setkat v televizi, na stránkách románů či pestrobarevných fotoalb prezentujících domorodý způsob života jako harmonické soužití s přírodou, plné spokojenosti a vnitřní poetiky, sem tam - přiznejme si -zasažené hladomorem v důsledku nepředvídatelných klimatických procesů. Toto vidění vylučuje, že by mohli být Afričané uzpůsobeni k životním a intelektuálním ambicím, jako jsou ty naše.
Součástí tohoto pohledu je pocit, že nemůžeme urážet, zesměšňovat, ale ani kritizovat příslušníka jiné kultury víc než sebe samé, že musíme respektovat někoho právě proto, že je jiný. Tento koncept tedy nijak neodvozuje nekritizovatelnost od skutečných kvalit, ale stojí zřejmě jen na tušení, že pokud se nějaká skupina lidí vyvíjela stejně dlouho jako ta naše - a vlastně ještě déle, protože člověk z Afriky pochází - musela nutně dosáhnout týchž kvalit jako ta naše. Jsme přece všichni lidé, a pokud se nám Evropanům zdá, že africká kultura je primitivní, pak je to kvůli naší neschopnosti postřehnout ony kvality pod africkým hávem. Pokaždé, když nás zvyky, chování a myšlení Afričanů donutí k rozpačitému úsměvu, jsme přesvědčeni, že se jedná o naši vlastní nedostatečnost - reakci na jinakost, již nejsme s to pochopit. Bojíme se přiznat očividný fakt, že naše reakce je vlastně shodná s tou, kterou zažíváme v Evropě při kontaktu s nějakým asertivním primitivem.
Výsledkem je, že si zakážeme nekorektní výraz "negr" a tentýž význam zapečeme do cukernatého výrazu "černoušek". A na něj pak můžeme dál mířit fotoaparátem stejně jako před lety puškou a místo ran bičem mu rozdílet sušenky.
Rasismus tím dospěl do konečného stadia. Zatímco s negry jsme bojovali a přivlékali je na své plantáže, vstupujíce tím do vzájemného kontaktu ústícího přes všechna zvěrstva v soužití a spolupráci, stavíme nyní mezi Evropou a Afrikou zeď přistěhovalecké politiky, přes niž necháváme pár pomatenců házet zbytky z našich stolů, a vnímáme Afričany pouze jako součást obrovského exotického muzea - hned vedle lvů a pelikánů. To vše pod heslem politické korektnosti a respektu, hlásaného propagačním kalendářem, který jsem ukradl v chartúmské kanceláři Červeného kříže: "... za všech podmínek respektovat jejich náboženská přesvědčení a praktiky a jejich obyčeje a zvyky."

ČERNÁ KŮŽE A VIDLÁCTVÍ


V evropském romanopisectví, na něž jsme tolik hrdi pro jeho humanistické poselství, naproti tomu existuje silná tradice posměchu vůči nevzdělaným, zabedněným a surovým. Těm, které tradičně reprezentuje postava venkovana. Současný rasismus spočívá v tom, že vnímáme Afričana primárně jako černocha. Stačí však krátké pozorování toho, jak se vyjadřuje a chová, jak zachází s běžnými předměty, toho, jak při hledání obrázků v mém výtisku Kantovy Kritiky praktického rozumu mačká list po listu -, aby nám bylo jasné, že ne rasa, ale vidláctví je jeho určujícím znakem. Že máme co dělat s venkovským balíkem, jehož je třeba vzdělat, ne pochopit. S člověkem, který nás nemá o čem poučit - veškerá jeho moudrost byla dávno popsána sociální vědou coby soubor tradičních vzorců myšlení.
Nemůžeme se zlobit na Araby v kormidelnické věži pro posměch, jejž si (spolu se mnou) tropili z primitivů pod nimi. Lze se však oprávněně hněvat na mezinárodní společenství za to, že nedošlo dál než oni (a já). V evropské literatuře se totiž tradice pohrdání nevzdělanci snoubí se snahou o jejich vzdělání a začlenění do celku vysoké kultury, což je práce na hony vzdálená krmné a veterinární kampani humanitárních organizací. Odtud má chuť sestřelovat letadla s humanitární pomocí. Raději bych zaplatil školné dobře živeným než jídlo hladovějícím. Těm, kdo křičí: "Hanba!" a "To je strašné!", bych rád připomenul, že dětská úmrtnost je obrovská i v relativně zabezpečených rodinách - včetně těch, jež využívají humanitární pomoc - a mnohonásobně převyšuje počet obětí hladomorů. Vždy to tak bylo a vždy to tak bude, pokud se dostatečnému počtu lidí nedostane kvalitního vzdělání, jediné záruky prosperity. A kvalitní vzdělání znamená evropské. Afričané bez naší instruktáže dobrý školský systém nevyvinou. Můžeme se rozněžňovat nad dětičkami s brašnami UNICEF, skotačícími na cestě do mecenášem nově postavené školy, ale musí nás také zajímat, cože si to v těch brašnách nesou a kdo, co a jak je v té škole učí. Faktem totiž zůstává, že v drtivé většině afrických tříd sedí za katedrou stejní nevzdělanci jako před ní, v důsledku čehož nelze odlišit toho, kdo školu vychodil, od toho, kdo do škamen nikdy nepáchl.

MEZE HUMANISMU


Dovolím si zmínit se o nedávném případu, který svou extrémností vrhá exemplární světlo na činnost mnoha dobrovolníků. Jakýsi bohatý americký filantrop se dozvěděl o stále fungujícím otrokářství v Súdánu a řekl si, že coby humanista s tím musí něco udělat. Situaci se rozhodl vyřešit hromadným vykoupením všech otroků z prostředků svých i všech stejně smýšlejících spoluobčanů.
Lidé ale nejsou hloupí - i když jsou černí. Jakmile se doslechli, že jakýsi běloch rozdává peníze každému, kdo se prohlásí za otroka či otrokáře, začali tato slova používat coby magickou formuli otevírající bezednou americkou peněženku. Ti podnikavější pak za podpory zástupů solidárních a láskyplných amerických humanistů rozjeli skutečnou otrokářskou živnost. Američan považoval za naprosto nepřípustné, aby člověk zotročoval člověka, a snažil se procpat na súdánský venkov ideu moderního individualismu, aniž ho napadlo, že je tenhle princip obchodníkům i vykupovaným naprosto ukradený.
Většina dobrovolníků a rozvojových pracovníků v Africe se chová stejně. Vnáší myšlenkové a materiální produkty vytvořené v jednom kulturním kontextu do prostředí naprosto odlišného, aniž by se obtěžovala tomuto prostředí zdlouhavě a namáhavě původní kontext zprostředkovat. Afrika je plná příkladů, kdy automobily, nářadí, obilí, peníze v libovolném množství jsou používány bez jakéhokoli přesahu do budoucnosti. Autobus se poláme, silnice vymele, a tak se (my Afričané) vrátíme k oslímu povozu. Bude to sice méně pohodlné, ale nic zásadního se tím vlastně nezmění. Všechno je tu bezprostředně spotřebováváno, nikoli koncepčně využíváno. Současná pomoc neučí Afričany myslet jako Evropany, ale učí je jednat tak, aby jim Evropané dali peníze. Učí je slovům a gestům, na jaká ti bílí zazobaní podivíni reagují. Po súdánských zkušenostech mi bylo jasné, že sekretářka keňské organizace, s níž mi bylo určeno spolupracovat, v dialogu se mnou jen papouškuje slova, která se doslechla od dobrovolníka přede mnou. Že zahrnutím termínů "volunteering" a "fundraising" do svého projevu jen natahuje ruku pro peníze. V žádném případě jí ani mnoha jiným nešlo o zlepšování sportovních dovedností a sociálního postavení mládeže, čemuž se v oficiálním popisu své činnosti její organizace věnuje a kvůli čemuž jsem se do Keni coby dobrovolník vydal.
Neuniklo mi ani rozpačité postávání a bezúčelné pocházení těch, kteří nevyužívali děti k osobnímu profitu, nýbrž hodlali pro ně skutečně pracovat - nevědouce ovšem jak. Po vyslovení "organisation", "fundraising", "chairman", "project proposal" jim totiž v hlavě nezbylo nic použitelného. A tak se chtě nechtě přidali s nataženou rukou k těm od začátku méně idealistickým.
Co s tím? Stačí překlenout pokrytectví, s nímž si odmítáme připustit, že naše smýšlení počítající s budoucností, myšlení, jaké každý Evropan nasává od dětství s každou hrou a pohádkou, je hodnotnější, a tedy stojí za to ho šířit. Vždyť rozvíjení sebe i našich jižních partnerů je explicitním cílem humanitárních organizací. Nelze ovšem nikoho a nic rozvinout, jestliže nesmeteme starou, tradiční strukturu myšlení a nezavedeme novou - naši -, v níž je rozvoj vůbec myslitelný. Teprve pak se "Jižané" stanou našimi partnery. Posud jsou totiž jen "pracovním materiálem", žákem, dítětem, které je třeba vychovat, což si většina dobrovolníků neuvědomuje či nepřipouští. Připraví se tak o šanci dát svému projektu větší hodnotu, než jakou mají tříměsíční prázdniny či bezduchá šaškárna.
Navrhuji tedy zastavit financování humanitární pomoci a investovat do masového vzdělávacího programu s bezplatným školním stravováním a dotacemi rodičům studentů, s výukou vedenou podle evropských osnov a evropských metod v místních jazycích a s přihlédnutím k místnímu prostředí. Jeví-li se čtenáři tento návrh jako příšerný, protože znamená ponechání tisíců lidí jejich osudu -smrti hlady, pak ho žádám, aby důkladně prozkoumal, zda jeho pohoršení je skutečnou lidskou pohnutkou, nebo projevem egoistické změkčilosti nechtějící se rozrušovat pohledem na něco nepříjemného. Zda pouze nechce trpět myšlenkou na utrpení. Nebo opravdu věří, že všechna důležitá práce už byla vykonána a stačí upravit jen pár detailů balíkem sušenek?

Co si myslíte o současné podobě humanitární pomoci pro Afriku?