Velikonoční pomlázka ještě sice není přede dveřmi, ale takovou malou pomlázkou mezi našimi literárními časopisy a revue by se mohl stát čtvrtletník Intelektuál. Loni u jeho prvního čísla hrozilo, že bude také posledním, nestalo se však: Intelektuál vychází dál stále v nakladatelství Concordia) a ve srovnání s podzimním začátkem má již vysloveně charakter literárního časopisu...
Velikonoční pomlázka ještě sice není přede dveřmi, ale takovou malou pomlázkou mezi našimi literárními časopisy a revue by se mohl stát čtvrtletník Intelektuál. Loni u jeho prvního čísla hrozilo, že bude také posledním, nestalo se však: Intelektuál vychází dál (stále v nakladatelství Concordia) a ve srovnání s podzimním začátkem má již vysloveně charakter literárního časopisu: kromě statí a úvah se v něm objevily i recenze, i když nikoli českých novinek. Intelektuála rediguje Radim Kopáč a má dobrý vkus, navíc se snaží tisknout texty, které neodpovídají tomu, co si zglajchšaltovaně má myslet prý každý. Zelenou tu dostává tvorba surrealistické orientace (z pozůstalosti Zdeňka Lorence pochází text o dadaistovi Tristanu Tzarovi, jsou tady i básně Aleny Nádvorníkové, která číslo ilustrovala). Samostatnou zmínku si zaslouží polemická úvaha Jana Nejedlého o "proměnách tuzemského humoru ve svobodných časech". Autor dochází k závěru, že český lev má teď v hrudi místo srdce zašit chechtací pytlík, část humoristické produkce se vrátila tam, kde byla před sto lety, v časech rozličných kratochvilných kalendářů - a že se lidé začali houfně smát tomu, co původně k smíchu nebylo, například politickým debatám, pořadu Volejte řediteli nebo oprášeným normalizačním agitkám. To nejsou remcy intelektuála: opravdu přestává být k smíchu, že je všechno k smíchu. Ale Intelektuál si zaslouží povzbuzení: jde o příklad drobné práce, ale dobré.
Na začátku minulého desetiletí vycházel v Brně literární dvouměsíčník Proglas a byla to revue jako hrom. Léta plynula a Proglas se scvrkl na přílohu, která je jednou za čtvrtletí součástí nové měsíční Revue Politika. Pořád lépe než nic, ale teď nás v novém Proglasu může zarazit negativistické (nebo povýšené?) konstatování nadaného katolického básníka Miloše Doležala, podle něhož naše mladá literatura trpí "nadváhou" egoismu a nedostatkem pochybováním o sobě, že literární referenti prý všem jen blbnou hlavu - a všude vidí samou "agresivní zpupnost, tasemnice nacucaných vět a nalézání perliček na dně hodně mělkém". Prý si máme podle Doležala počkat dvacet let, co z toho přečká. Zní to zatraceně sebevědomě a po čertech egoisticky, zvláště když by se i Doležalově poezii dalo vytknout, že je (prozatím!) převelice tradicionalistická, tudíž nepůvodní, a že možná nemusí "přečkat" ani deset let. A ty perličky na dně vyhledával i Bohumil Hrabal, též autor tasemnic nacucaných svět, a také nad ním ohrnovali nos, že jde o dno moc mělké. Jak komu, jak pro koho, hlavně že se nosí ošklibování nad něčím, co přitom prý básník zná "jen namátkově!"
