Proč Fialova vláda špatně komunikuje? Uvědomuje si novinář společenskou odpovědnost? Nepřepalují novináři svá sdělení? Nebyl pro ně covid a ukrajinská válka jen záminkou, jak dostat vystrašené lidi ke čtení a sledování jejich médií? Jaká je budoucnost vztahu čtenář–tvůrce obsahu? Budou k tomu lidé ještě potřebovat velká vydavatelství? Tyto a další otázky řešili v novém speciálu podcastu Kecy a politika s názvem Tři mačety jeho autoři. Tentokrát si jako hosta pozvali zkušeného novináře Čestmíra Strakatého.
Dvacátá léta v Evropě nezačala zrovna šťastně. První dva roky jsme byli svědky covidové epidemie, která přispěla k zadlužování států, narušení odběratelských vztahů v ekonomice a vedla k růstu inflace. V únoru 2022 zase covid z centra pozornosti vytlačila válka na Ukrajině, spojená s masovou migrací. Jsou to dva zlomové momenty, které určí podobu celého desetiletí.
Autoři podcastu (Petros Michopulos, Bohumil Pečinka) a jejich host (Čestmír Strakatý) nejdříve debatovali o tom, proč nová, Fialova vláda tak špatně komunikuje. V zásadě existují dva důvody. Jeden vychází z pojetí českého premiéra, že by vláda měla nejdříve své postoje důkladně projednat a pak s nimi teprve seznamovat veřejnost a dělat to pokud možno střídmě. Druhým důvodem je, že vláda sice koncem ledna zveřejnila své programové prohlášení, ale útok na Ukrajinu ho dokonale přepsal, a to v oblastech jako sociální věci, obrana, bezpečnost, školství, energetika nebo ekonomická strategie.
V určitých společenských vrstvách je cítit nejistota a úzkost, na což vláda dostatečně nereaguje. Jediným řešením je srozumitelně prezentovat nové priority vlády a uvědomit si, že v době ekonomické a válečné krize musí vláda hovořit s veřejností jiným způsobem než v mírových dobách. Ukrajinský prezident Zelenskyj v tomto smyslu ukázal cestu.
Dalším tématem pořadu Tři mačety byla otázka společenské odpovědnosti novináře. Jeden z autorů přišel s tezí, že hlavní novinářský proud v případě covidu i ukrajinské války zvolil metodu založenou na strašení. Přesněji přehánění a vykreslování situace v apokalyptických barvách. To mu zvláště v prvních týdnech a měsících přineslo nové čtenáře.
Otázkou je, jestli se z alarmistického popisu reality nestává nový styl novinářské práce i potom, co odejde covid a ukrajinská válka nějak skončí. Mediální strašení má totiž i svou odvrácenou stranu. V mediálních kruzích se tomu říká overkill (přestřelení). Když média příliš tlačí na plyn a popisují každý výstřel ze vzduchovky na dvorku za ohrožení svobody a demokracie, může se důvěra lidí změnit v pravý opak.
Třetím tématem se stala digitální transformace žurnalistiky, jež probíhá v posledních letech. Jeden z autorů podcastu, Petros Michopulos, řekl, že čtenáři v blízké budoucnosti nebudou potřebovat velké mediální domy ani redakce, aby se dostali ke kvalitním informacím. Stačí, aby se navázali přes svoje chytré telefony na kvalitní zdroje.
Druhý z autorů podcastu oponoval, že už dnes prakticky neexistují klasická a nová média a uvnitř redakcí a vydavatelských domů dochází k fúzování a transformaci různých přístupů. Technologie jen přizpůsobí obsah novému životnímu stylu. Klasická a nová média postupně splynou. V každé epoše mediální komunikace však nakonec zvítězí ten, kdo bude schopen nabídnout lepší obsahy. To je základ a podstata novinářské práce a vydavatelského byznysu. Přijetí nových technologií je pochopitelně věcí budoucího přežití profese, jako když koňské povozy byly nahrazeny auty. Nikdy však nezmizí touha lidí číst pravdivé a ověřené informace na jedné straně a být seznamováni s kontexty a názory na tyto informace. Jaké médium je bude mít, to zvítězí, bez ohledu na to, jestli je původně „staré“, nebo „nové“.
