Sněmovna schválila Vatikánskou smlouvu. Proč má ale dokument tolik odpůrců?
Sněmovna schválila smlouvu ČR s Vatikánem navzdory výhradám k pasážím o zpovědním tajemství a jeho nositelích. Dokument, který česká římskokatolická církev chválí, protože podle ní představuje záruku, že náboženská svoboda je v ČR respektovaná, má ale své odpůrce. Zejména oběti sexuálního zneužívání v církvi se bojí, že smlouva napomůže k zatajování případů sexuálního násilí ze strany kněží kvůli pasážím o zpovědním tajemství. Premiér Petr Fiala (ODS) ale za smlouvou stojí, podle něj neobsahuje nic, co by již v českém právním řádu nebylo.
Vatikánskou smlouvu podepsal již loni v říjnu premiér Petr Fiala (ODS) s vatikánským státním sekretářem kardinálem Pietrem Parolinem. Úmluva, také nazývána konkordát, řeší svobodu vyznání, práva a další záležitosti mezi Svatým stolcem a danou zemí. Každý stát má její jinou verzi, jelikož podepsání předcházejí měsíce konzultací, kde zástupci obou stran diskutují o znění jednotlivých pasáží podle toho, aby vyhovovala oběma stranám. Smlouva je uzavřena na neurčito a odstoupit od ní lze pouze v případě, že s tím budou souhlasit obě strany.
„V naší, středoevropské tradici, kde svoboda vyznání nebyla vždy samozřejmostí, představuje tato smlouva záruku pro všechny věřící i nevěřící, že náboženská svoboda je v ČR plně respektována a chráněna, i pokud by došlo ke změně režimu. Smlouva je standardním nástrojem mezinárodního práva, kterým státy upravují vztahy s mezinárodními subjekty. Česká republika uzavírá podobné dohody v různých oblastech a stejně tak je běžné, že státy smluvně upravují vztahy se Svatým stolcem,“ vysvětlila důvody, proč je nutné smlouvu mít, mluvčí České biskupské konference (ČBK) Magdaléna Machulová.
Náboženskou svobodu už ovšem garantuje Listina základních práv a svobod. Machulová přiblížila, že smlouva ji posiluje v oblastech, kde stát a církev spolupracují. Nejde podle ní o privilegia pro katolickou církev, ale právní jistotu pro věřící, například v případech, kdy by se při změně režimu vláda pokoušela potlačit činnost církví.
Pokusů o přijetí této smlouvy bylo již několik, jedno její znění odmítl například československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Poslední pokus proběhl v roce 2003, kdy Poslanecká sněmovna odmítla smlouvu ratifikovat kvůli její jednostrannosti. Fiala nyní uzavření smlouvy vysvětluje tím, že se k němu vláda zavázala v programovém prohlášení.
„Má řadu sekundárních výhod, je pozitivně vnímána i řadou nekatolických církví. Je tam také vyjádřena společná péče o památky a jejich přístupnost, což je v zájmu ČR a jejích občanů. Je dobře, že se nám ji podařilo podepsat, a věřím, že úspěšně projde procesem ratifikace. Opravdu se nikdo nemusí ničeho bát, smlouva nestanovuje nic navíc, co již není ošetřeno v současnosti v českém právním řádu,“ uvedl Fiala.
Specificky například posiluje právo duchovních působit v nemocnicích, což je upraveno Dohodou o duchovní péči ve zdravotnictví uzavřenou mezi Ministerstvem zdravotnictví ČR, Českou biskupskou konferencí a Ekumenickou radou církví v ČR. Podobně upevňuje i právo duchovních působit ve věznicích, v armádě či bezpečnostních sborech.
Rozšiřuje se zpovědní tajemství?
Jenže kritici smlouvy jsou především znervózněni článkem 4, jenž říká, že „Česká republika uznává zpovědní tajemství“, a pokračuje druhým bodem, podle kterého: „Pastorační pracovníci mají právo obdobné zpovědnímu tajemství za podmínek stanovených zákonem.“ Pojem pastorační pracovník český trestní zákoník nezná, operuje s pojmem duchovní, což zahrnuje například kněze, biskupy a jáhny. Pastorační pracovník podle Machulové pak je širší pojem, jenž se vztahuje nejen na duchovní, ale i osoby, které duchovní služby poskytují právě třeba v nemocnici či ve věznici, například kaplani, což se dá vztáhnout i na jiné církve, než je ta katolická. Tento pojem byl ve smlouvě zavedený, jelikož Vatikán nepoužívá pojem duchovní.
Tyto pojmy jsou ale důležité v návaznosti na problém zpovědního tajemství. Dosavadní trestní zákoník zajišťuje, že „duchovní registrované církve a náboženské společnosti nemá oznamovací povinnost, dozví-li se o spáchání trestného činu v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo v souvislosti s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství“. V praxi tedy duchovnímu nehrozí postih, když se při zpovědi dozví o již spáchaném trestném činu a neoznámí to. V případech plánovaných či probíhajících trestných skutků to ovšem tak není.
„Podle současné české právní úpravy je zpovědník povinen překazit spáchání vybraných závažných trestných činů i za cenu porušení zpovědního tajemství, pokud se v průběhu zpovědi dozví, že penitent daný čin páchá, například dlouhodobě týrá své dítě nebo obchoduje s lidmi, nebo má v úmyslu ho spáchat, tedy například někoho zavraždit,“ přiblížil pro katolický časopis Getsemany advokát Daniel Bartoň, jenž zastupuje některé oběti sexuálního násilí v církvi.
Kanonické právo, kterým se řídí římskokatolická církev, považuje zpovědní tajemství za absolutně neporušitelné. Na to poukazuje bývalý soudce brněnského diecézního soudu Jan Rozek. „Už v preambuli Vatikánské smlouvy je napsáno, že Svatý stolec se úmluvou odvolává na předpisy kanonického práva a Česko na svůj právní řád. Problém ve smlouvě je, že po větě ‚Česká republika uznává zpovědní tajemství‘ nenásleduje ‚v souladu s českým právním řádem‘, prý tam tato věta byla a Svatý stolec ji odmítl. Tedy smlouva uznává výklad zpovědního tajemství podle kanonického práva, k čemuž budou muset české soudy přihlížet, jelikož Vatikánská smlouva je nadřazena českému právnímu řádu,“ přiblížil Rozek.
Další problém podle něj nastává v tom, kdo vlastně pastoračním pracovníkem je a kdo je určuje. Příkladem podle něj mohou být církevní školy, jichž má římskokatolická církev v Česku 150. „Když v některé z nich někdo zneužije dítě a pracovník o tom ví, může kdokoli z arcibiskupství říct třeba kantorovi či komukoli, kdo je zaměstnaný církví, že je zařadili mezi pastorační pracovníky, a platí na ně tedy tajemství, protože je slovně označili. Problémem je, že nikde není specifikováno, jak jsou ustaveny,“ přibližuje Rozek.
To kritizují i samotné oběti zneužívání v církvi, jež se obávají, že kvůli tomu přibude případů skrývání sexuálního násilí. Zakladatel spolku Někdo Ti uvěří, který se věnuje právě pomoci takovým obětem, Jiří Kylar uvedl, že je pro něj smlouva napsaná matoucím způsobem a nikdo z církve mu zatím pojmy v ní nevysvětlil. Kylar stejně jako Rozek spatřuje problém v pasážích o zpovědním tajemství a právem obdobným zpovědnímu tajemství. Chtěl by, aby tohle zákonodárci zpřesnili. Zpověď má totiž jasná pravidla, u tajemství obdobného zpovědnímu pak není nikde definované, co přesně znamená a kdy se aplikuje. Česká římskokatolická církev uvedla, že Vatikánská smlouva odkazuje především na dohody ohledně kaplanů v nemocnicích a armádě, k čemuž je často zavazuje třeba mlčenlivost o důvěrných informacích klienta ve smlouvě s danou institucí.
Bagatelizace zneužívání
Padesátiletý Kylar má zkušenosti se zneužíváním uvnitř církve. Vyrostl v katolické rodině a jeho rodiče se v rámci církve kolem roku 1983 seznámili s knězem, kterého Kylar popisuje jako člověka s ohromným kulturním a výtvarným přesahem, kolem něhož se vytvořila struktura inteligentních a vzdělaných lidí. „Měl jsem k němu velkou důvěru, kterou si získával pozorností, uměl velmi dobře manipulovat, což jsem v té době neuměl rozlišit. Bylo mi dvanáct let, když mě začal zneužívat. Trvalo to do dospělosti, než jsem se dokázal vzepřít. O tom, co se mi děje v té době, nikdo nevěděl, bál jsem se o tom mluvit,“ přiblížil Kylar.
O zneužívání veřejně poprvé mluvil v roce 2018 v rozhovoru pro Seznam Zprávy. „Začaly se na mě obracet desítky lidí s podobnou zkušeností, kteří ke mně měli důvěru. Bylo to pro mě extrémně náročné období, chtěl jsem jim pomoci a zároveň jsem stále zpracovával i svůj příběh. Sám jsem svůj případ řešil s pražským arcibiskupstvím, jehož jednání bylo velmi zraňující, necitlivé nejen vůči mně, ale i vůči pachateli, jenž krátce nato zemřel v nemocnici,“ popsal Kylar.
Zároveň se Kylar pozastavuje nad tím, že pražské arcibiskupství a kardinál Dominik Duka nic nedělali dlouhé měsíce poté, co se svým příběhem vystoupil na veřejnosti. Duka je ale dlouhodobě známý bagatelizací případů. „Je to ve skutečnosti trochu také hysterie,“ řekl v roce 2019 ve Vatikánu o protestech proti sexuálnímu zneužívání nezletilých v církvi. Pedofilní kněží podle něj tvoří naprostou menšinu duchovních. Na Kylarův spolek Někdo Ti uvěří se v posledním roce obrátilo 29 lidí, v prvních pár letech od vzniku v roce 2020 to bylo 80 lidí každý rok. Klienti spolku nejsou jen oběti, nýbrž i jejich blízcí či lidé, kteří nebyli zneužiti v církvi, ale v jiném prostředí.
Podle výsledků francouzské studie, jež vyšetřovala sexuální násilí duchovních ve Francii, bylo z dat z církevních archívů, soudních systémů a svědectví odhadnuto zhruba 2900 až 3200 agresorů mezi 115 tisíci kněžími a řeholníky, tedy mezi 2,5 až 2,8 procenta. Další zahraniční studie uvádí, že mezi církevními hodnostáři je mezi 4,4 až 7,5 procenta sexuálních násilníků.
„Pokud tato čísla převedeme do Česka, mezi 1800 kněží by mohlo být mezi 90 až 126 násilníky. Jeden agresor má v průměru na svědomí šest až dvacet obětí, někteří až stovky. Jen řád dominikánů, jež vedl kardinál Duka, přiznal, že v 90. letech a prvním desetiletí 21. století měl ve svých řadách šest pachatelů. Ten řád má kolem 40 členů,“ upozorňuje Rozek. V žádném případě šesti pachatelů z řádu dominikánů nebyl zahájen světský trestněprávní proces, protože si to nepřály samy oběti a nevyžadovaly jej světské právní normy ani tehdejší vnitrocírkevní předpisy.
Některé z obětí sexuálního zneužívání v neděli na setkání věřících v Praze vyzvaly pražského arcibiskupa Jana Graubnera, aby odstoupil z funkce kvůli odvolání vikáře akademické farnosti při kostele Nejsvětějšího Salvátora Marka Orka Váchy. To pražské arcibiskupství zdůvodnilo lednovou bohoslužbou při akci Hospodin v hospodě, na niž si někteří věřící stěžovali. Jenže podle obětí jde ve skutečnosti o snahu odvrátit pozornost. Graubner totiž vystoupil v pořadu Reportéři ČT, kde nedokázal moc dobře vysvětlit, proč v olomoucké arcidiecézi, kterou vedl do roku 2022, stále jako archivář působí kněz František Merta. Ten byl v roce 2001 odsouzený k podmínce a pětiletému zákazu práce s mládeží za pohlavní zneužívání a ohrožování mravní výchovy a podle informací Reportérů ČT v Olomouci zastával i funkci kněžího, tedy sloužil mše i zpovídal. Po odvysílání reportáže Merta ve funkci skončil. „Hledali obětního beránka. Je to jen pomsta a snaha odklonit veřejnou debatu od Vatikánské smlouvy a zneužívání,“ podotkl k odvolání Váchy Rozek.
Sám premiér Fiala uznal, že zneužívání je v církvi velký problém, a se zástupcem obětí Ladislavem Koubkem se setkal. Podle Fialy se vedení katolické církve v čele s papežem Františkem k problému staví otevřeně a citlivě při práci s oběťmi. „Ale také velmi razantně, což v minulosti nebylo. Postupuje se velmi přísně proti duchovním, kteří se takového jednání dopustili, ale i ho kryli nebo k němu byli tolerantní. Je to problém, s nímž se musí i česká katolická církev vyrovnat jasně a razantně s ohledem na ty, kteří takovou tragickou zkušenost mají. Nikdy bych nepřipustil, abychom uzavřeli něco, co by zhoršovalo situaci obětí,“ uvedl Fiala.
Slovenský příklad
Česká biskupská konference rovněž odmítá, že by nebrala v potaz problematiku zneužívání. Machulová uvedla, že katolická církev v posledních letech zavedla celou řadu opatření, která mají chránit oběti a podobným případům zabránit. Vznikla například centra pro oznamování a následné pomoci obětem při ČBK a v diecézích. Dále církev pořádá povinná školení pro kněze a pracovníky s mládeží.
„Smlouva nijak nebrání tomu, aby stát i církev v této věci nadále spolupracovaly. Chrání důvěrnost svátosti smíření, tedy zpovědi, kdy se kajícník obrací ke knězi s prosbou o rozhřešení. To neznamená, že kněz nemůže jednat jinak než mlčet – v rámci zpovědi může vyzvat kajícníka k nápravě a nabídnout mu praktickou pomoc, například ho podpořit v tom, aby se šel sám přiznat, nebo ho nasměrovat na odborníky či kompetentní úřady,“ uvedla Machulová s tím, že pokud se kněží dozví o možném zneužití jiným způsobem, jako třeba v běžném rozhovoru či při svědectví oběti, zpovědní tajemství se na informaci nevztahuje.
Kylar ale očekává od české katolické církve zejména více podpory obětem a lepší prevenci. Mimo jiné například kursy prevence zneužívání, jimiž by procházeli všichni zaměstnanci církve a dobrovolní spolupracovníci. Dále také zavedení lepšího postavení pro oběti během církevního vyšetřování, jako třeba možnost mít během celého procesu při sobě důvěrníka, který oběť podporuje. Rozek také upozorňuje, že církev často odmítá vydat spisy z církevních archívů policii, ač by si to oběť přála, což komplikuje vyšetřování.
Podobné smlouvy se Svatým stolcem má dalších 64 zemí na světě. Obdobnou pasáž o zpovědním tajemství pak mají například na Slovensku. To svou smlouvu ratifikovalo již v roce 2000. Jenže následně ještě uzavřelo smlouvy s Vatikánem ohledně vzdělávání a duchovní služby v armádě. Tou o vzdělávání se země zavázala, že katolické školy dostanou stejné financování jako státní školy. Vatikán zároveň prosadil, že na státních základních a středních školách je povinně volitelný předmět katolické náboženství. Ta o armádě pak dala vzniknout Vojenskému římskokatolickému ordinariátu ozbrojených sil a sborů, jenž poskytuje duchovní služby bezpečnostním sborům, což také na základě smlouvy financuje Slovenská republika.
Rozek zároveň upozorňuje, že slovenská katolická církev rozšířila své působení i v dalších veřejných institucích, své kaplany a kaplanky má například v Národní radě, na ministerstvu vnitra i spravedlnosti a Bratislavském hradě. „Jsem přesvědčený, že vývoj bude podobný tomu na Slovensku a přibudou další dodatky. Politici se mění, ale vatikánští vyjednavači ne,“ podotkl Rozek.
Sama ČBK přiznává, že se jednání o smlouvě zaobírala i dalšími oblastmi, jež se do nynější podoby smlouvy nedostaly. „Pokud jde o chybějící pasáže, smlouva se soustředí pouze na některé právní otázky a nezahrnuje například oblast školství, vzdělávání a výchovy, jež jsou běžně součástí podobných smluv v jiných státech. Tato témata byla vyhodnocena jako natolik komplexní, že by jejich zahrnutí vyžadovalo další rozsáhlá jednání,“ podotkla Machulová.
Jednou z otázek je také, zda smlouva nezaručuje výsostné postavení římskokatolické církve mezi ostatními náboženstvími v České republice, před čímž varuje i Rozek. „Náš stát se neváže na žádné náboženství a neupřednostňuje žádnou církev před jinou, což zmiňuje nejen naše ústava, ale také preambule této smlouvy. Takže když tento dokument zaručuje práva explicitně katolíkům, vyplývá z této parity, že v obdobném rozsahu stát garantuje práva také ostatním občanům – příslušníkům jiných církví a náboženství,“ řekl serveru Církev.cz právník a jeden ze členů české jednací skupiny – Jan Kříž.
Vatikánskou smlouvu nyní musí odsouhlasit Poslanecká sněmovna, následně ji ještě musí podepsat prezident Petr Pavel. Předseda poslaneckého klubu ODS Marek Benda očekává, jak uvedl pro server Novinky.cz, že smlouva větší potíže ve sněmovně nevyvolá. „Pochybnosti o přínosu smlouvy ve společnosti jsou. Je fakt, že existují problémy se zneužíváním v církvi, byla bych ráda, kdyby se k tomu katolická církev postavila čelem. Názory mezi poslanci jsou velmi různé, hlasování bude volné, takže uvidíme, jak to dopadne,“ sdělila poslankyně Taťána Malá (ANO).
S přijetím smlouvy pak nesouhlasí poslankyně STAN Barbora Urbanová, protože jí rovněž ve větě o zpovědním tajemství chybí dodatek „za podmínek stanovených zákonem“. Ačkoli není proti mezinárodním úmluvám, chtěla, aby před schvalováním parlamentem smlouvu přezkoumal Ústavní soud, což Sněmovna zamítla. „Ústavní soud by totiž mohl nejen posoudit ústavnost, ale také svým výkladem korigovat nejasná ustanovení smlouvy, přičemž tento výklad by poté byl závazný. S takovým návrhem jsem na výboru neuspěla, bude však možné sehnat dostatek podpisů pro toto posouzení po schválení parlamentem a před podpisem prezidenta,“ podotkla Urbanová.
