Horká fáze války na Ukrajině není zdaleka u konce, současně s tím ale začíná válčit i na poli diplomatickém. Série nenápadných jednání vyústí o víkendu v summit v saúdskoarabské Džiddě za účasti některých významných států se zdrženlivými postoji k Ukrajině. Vše by měl pak završit velký mírový summit. Západ se snaží získat na svou stranu co nejvíc zemí třetího světa a nadiktovat si podmínky. Jsou ale místa, kde má vliv Rusko a úspěšně ho rozšiřuje.
O víkendu se v saúdskoarabské Džiddě uskuteční jednání k válce na Ukrajině, které nemá co do spektra zúčastněných obdoby. Oproti původním předpokladům se počet účastníků zdvojnásobí zhruba na 40. Své zástupce vyšlou podle listu The Wall Street Journal i Brazílie a Indie, které se ke konfliktu staví neutrálně, pozvány jsou Egypt, Indonésie, Mexiko či Zambie. Budou tu i země jako Polsko a Česko, které Ukrajinu intenzivně podporují, a samozřejmě i zástupci Kyjeva a jeho nejtěsnějšího spojence USA. Rusko pozváno není.
Za USA tu bude poradce Bílého domu pro národní bezpečnost Jake Sullivan, Česko bude mít zastoupení na úrovni náměstka ministra zahraničí Jana Mariana. To nenasvědčuje, že by mělo jít o událost klíčového významu, ale spíš pracovní jednání, na něž se bude navazovat. I tak to ale může být důležité jednání.
Západ spolu s Ukrajinou věří v uspořádání mírového summitu, který by se konal ještě letos a formuloval by základní body míru. Kyjev v této souvislosti hovoří o desetibodové deklaraci obsahující stažení ruských vojsk z okupovaných území, propuštění všech vězňů a zajatců, postavení iniciátorů před soudní tribunál a bezpečnostní garance pro Ukrajinu.
S takto formulovanými požadavky by se svět obrátil na Rusko, které by se k nim muselo postavit, a pokud by je odmítlo, stálo by samo proti většině světa.
Wagnerovci jako hrot
Už koncem června se v Kodani sešli zástupci Indie, Turecka a Jihoafrické republiky se zástupci Ukrajiny a několika evropských zemí. Schůzka v Džiddě proto má být několikátým krokem v pořadí diplomatického úsilí, k němuž patří i okružní cesty Volodymyra Zelenského po Evropě. Ukrajinský prezident se na ně začal vydávat zhruba až po roce války, ve chvíli, kdy měl jisté, že nedojde k ostrému zvratu, převratu, atentátu či jiné neočekávané události. Dá se to nazvat fází tři rusko-ukrajinské války – diplomatickou ofenzivou.
Jenže v tomto ohledu nezahálí ani ruská strana. Viděli jsme to nedávno na příkladu summitu Rusko-Afrika v Moskvě. Nejde o akci, která by byla bezprostřední odpovědí na konflikt, koná se už od roku 2019 a je jedním z nástrojů získávání vlivu v Africe.
Moskva tu už tradičně slibuje pomoc, investice, zbraně či žoldnéře, přičemž druhé dvě položky jsou asi nejfrekventovanějším artiklem. Byla to totiž právě Afrika, kde se v minulých letech etablovala soukromá armáda takzvaných Wagnerovců. Ví se o jejich angažmá v sedmi zemích, většinou na straně vlády, ale i opozice. Tím případem je třeba Libye, kde Wagnerovci působí na straně Chalífy Haftar proti vládě v Tripolisu. Jinak ale dlouhodobě pomáhají vládě ve Středoafrické republice, v Súdánu, Jižním Súdánu, Mosambiku, Madagaskaru a v Mali.
V Mali si Wagnerovce pozvala vláda po převratu v roce 2020, když konstatovala, že místo na Evropu se obrátí se žádostí o pomoc proti islamistům na Rusko. Žoldnéři tak fakticky nahradili vojáky výcvikové mise Evropské unie EUTM (podílela se na ní i česká armáda) a způsobem svým vlastním se pustili do čištění vesnic ovládaných islamisty. Jejich taktika zlikvidovat každého, kdo by mohl být podezřelý nebo se jen špatně tvářil, vedla v březnu 2022 k masakru 500 lidí ve vesnici Moura a k dalším excesům.
Novému spojenci jsou ale lidská práva či počet mrtvých naprosto lhostejné, v ruských médiích se nic takového rozebírat nebude a málokdo v Moskvě bude pobouřen, jak by tomu bylo v případě, pokud by se něco takového stalo Američanům. Rovněž korupce je něco, na co se v Rusku nahlíží trochu jinak než na Západě. Je jasné, že se všemožným pučistům a diktátorům spolupracuje lépe s Moskvou než s Bruselem, Paříží, Londýnem nebo Washingtonem.
Komunismus nezabral, prohnilý Západ ano
Jenže to stále není ten důvod, proč při demonstracích v Nigeru dav mával ruskými vlajkami a křičel: „Pryč s Francií, sláva Putinovi!“ Stačilo uhodit kladivem na hlavičku hřebíku léty nashromážděné nenávisti vůči Západu, kterou dosud přiživují islamističtí kazatelé a smíchat to s ideologií „ruského světa“ obsahující ty samé prvky boje proti takzvaným „západním hodnotám“.
Zájem o Afriku není v Moskvě nová věc, Sověti ho intenzivně pěstovali od konce 50. do 80. let minulého století. Vůdce Nikitu Chruščova fascinoval boj afrických národů proti kolonizátorům a první země, které se od nich oprostily, se staly intenzivním objektem sovětského zájmu a byly různými způsoby podbízeny, aby nastoupily cestu budování komunismu.
V postavení favorita se vystřídalo několik států: nejdřív Ghana a Mali, poté Somálsko a Guinea, v sedmdesátých letech pak Mosambik, Angola či Etiopie. Sověti byli posedlí šířením komunistického internacionalismu, a když nějaký místní vůdce či významnější opoziční hnutí deklarovalo touhu vybudovat komunismus, mohlo se těšit na zbraně, peníze a v x-té řadě možná i ekonomickou či humanitární pomoc.
Sověti i tehdy měli komanda na špinavější práci. Zpočátku se na budování represivních institucí jako tajné policie a věznic podíleli příslušníci komunistických složek ze spřátelených zemí, především z východního Německa. Poté se stále více začali angažovat bojovníci ze spřátelené revoluční Kuby. Ti se chopili role podobné, kterou mají dnes Wagnerovci, cvičit místní bojovníky a spolu s nimi pacifikovat nepřátele.
Snaha podmanit si Afriku přes komunismus se však nepodařila. Místní lídři ohánějící se hesly o budování beztřídní společnosti sovětské peníze rozházeli a rozkradli. Jediné, co fungovalo, byly věznice a represe. Sovětský svaz se tak v osmdesátých letech z Afriky zklamaně stáhl a vrátilo se sem až nedávno nástupnické Rusko, a to s novou strategií.
„Rusko a africké státy společně vystupují za vybudování nové a spravedlivější architektury světového řádu,“ prohlásil na africkém summitu v Petrohradě Vladimir Putin. Ruského vůdce následoval pravoslavný patriarcha Kirill, který se s plnou vervou pustil do „dekadentních západních hodnot“.
„Většina afrických zemí kategoricky odmítá legalizaci svazků osob stejného pohlaví, eutanazii a další hříšné jevy. To vše nepochybně sbližuje naše pozice,“ prohlásil Kirill. A protože homosexualita se v afrických státech považuje obecně za nepřijatelnou, dopadají teorie, že „prohnilý Západ zamořuje okolní svět svými zvrhlými způsoby, a přitom ho ještě vykořisťuje“, na úrodnou půdu.
Rusko také už delší dobu investuje v Africe do místních médií. Například i kanál Russia Today, vypoklonkovaný kvůli propagandistickému obsahu z Evropy, se obrací na africké obecenstvo a zřizuje podle agentury Bloomberg centrálu v Jihoafrické republice, vysílat hodlá anglicky.
Skeptická Afrika
Z Afriky se tak zřejmě bude stále více stávat vlivové bojiště, kde půjde nejen o podporu války na Ukrajině, ale i o suroviny či migrační vlny ohrožující Evropu. Naklonit si tamní země nebude vůbec jednoduché a otázkou je, jak k tomu summit v Džiddě pomůže a zda je vůbec šance státy frustrované dlouholetým nezájmem přesvědčit.
Důležité samozřejmě bude i to, jestli se podaří zajistit obilnou dohodu v Černém moři a dovézt poměrně levné obilí z Ukrajiny, v opačném případě můžeme čekat humanitární krize a nedostatek potravin, vyhněme se přitom raději prognóze hladomorů. Jisté je jedno – ani Rusko nebude jen přihlížet a své sabotování čehokoli včetně dovozu ukrajinského obilí si bude umět ve světě odůvodnit k obrazu svému. Diplomatická bitva za Ukrajinu tak nebude lehká.
