O tom, co a jak má dělat veřejnoprávní Česká televize, se diskutuje opakovaně od doby, co tato stanice existuje. Důvody jsou jednoduché: Radu České televize volí a odvolává Poslanecká sněmovna. Je to tedy záležitost politická, i když se u ní vždy šermuje s jakousi erudovaností členů Rady. Dalším důvodem je to, že za ČT musíme platit koncesionářské poplatky, což je vlastně státem vyměřená forma daně. Česká televize je tedy všech a současně také nikoho. A v tom je problém, protože každý na ní chce mít vliv a každý cítí nárok do jejího vysílání hovořit. Vidíme to i teď.
V poslední době se objevují nářky, že je ohrožována svoboda a nezávislost veřejnoprávní České televize. Jsou kvůli tomu pořádány i demonstrace, vznikají různé petice a média se předhánějí v komentování situace, ale jejich pohledy a názory se rozcházejí. Než se podíváme na to, kdo a jak by jí měl ohrožovat, předně musíme konstatovat, že ČT není a nikdy nebyla nezávislá a nestranná. Je to pouze hra na nezávislost a nestrannost. Ta se hrála v minulosti, v současnosti a bude tomu tak i v budoucnosti. Proto se takzvaný boj o ČT opakuje.
Jak už bylo řečeno, Radu ČT volí sněmovna a Rada pak jmenuje generálního ředitele stanice či schvaluje její rozpočet. To vše je politikum, do kterého se promítají zájmy nejrůznějších ideových, lobbistických a ekonomických skupin. Nemůže to být jinak, protože Poslanecká sněmovna po každých volbách odráží politické nálady ve společnosti, které se logicky mění a vyvíjejí. Má to po čase dopad na složení Rady České televize, což se v současnosti významně projevuje a znepokojuje to jak zaměstnance ČT, tak některé části společnosti. Protože, ruku na srdce, česká veřejnoprávní televize neodráží přesně nálady lidí a je vždy vychýlená podle toho, co považuje za správné pouze část společnosti a co považují za správné samotní zaměstnanci ČT. Co to pak znamená? Že pokračuje soupeření o televizi a u toho se používají silná slova, jako jsou svoboda, demokracie či nezávislost.
Jak to je ale ve skutečnosti? Česká televize je například více nakloněna tomu, co říká bruselská Evropská komise, ale to není pohled všech skupin našeho obyvatelstva. Česká televize je v případě Ameriky protitrumpovská, ale ani to není postoj mnoha Čechů. Česká televize stojí spíše na straně migrantů, kteří přicházejí do Evropy, jenže i to je pouhý výsek možných názorů na tuto problematiku. Česká televize si u těchto věcí počíná i jako chytrá horákyně. Příklad: Na jedné straně v některých pořadech (Reportéři či 168 hodin) oprávněně kritizuje premiéra Andreje Babiše a jeho střet zájmů, jenže mezitím mu jinde dává neadekvátní prostor ve zpravodajství. Tak si představuje veřejnoprávnost. Ovšem to je jen vychytralost, aby se všichni vlci nažrali a kozy přesto zůstávají celé. Aby se pak v různých analýzách vykázalo, kolik se komu věnovalo prostoru, ale jaký prostor to byl, už není podstatné.
Na rozdíl od minulosti jsou ale politické názory občanů Česka daleko více roztříštěné, více je ovlivňuje populismus a někdy až extrémismus. Atomizuje to dál internet a sociální sítě. Tyto proudy už mají silné zastoupení i v Poslanecké sněmovně, a proto postupně pronikají také do orgánů ČT. Zaměstnanci České televize to dnes berou jako obsazování vlastního území, které jim přitom nepatří, jsou tam jen dočasně. Proto se hovoří o ohrožování svobody a nezávislosti stanice.
Sněmovna totiž nedávno zvolila do televizní Rady i kritiky ČT. Například ekonomku Hanu Lipovskou, moderátora Lubomíra „Xavera“ Veselého či publicistu Pavla Matochu. A dá se očekávat, že další lidé s podobnými názory se ještě v Radě objeví. A pak se zase vymění, podle toho, jak dopadnou další volby do sněmovny. S tím se musí Česká televize vyrovnat, je to dokonce její povinnost. Bylo by totiž mimořádně nešťastné, aby údajný boj za svobodu a nezávislost vedl v tomto případě k tomu, co se odehrálo na přelomu roku 2000 a 2001.
Tehdejší vzpouru zaměstnanců České televize, kteří odmítali nové vedení, podpořili otevřeně některé politické strany i konkrétní politici. Část z nich dokonce přespávala v obsazené budově ČT. To nemělo se vzývanou nezávislostí ČT absolutně nic společné, přesný opak byl pravdou. Bylo to velké selhání jak mnoha zaměstnanců stanice, tak části politické scény. Přitom někteří lidé, kteří se toho zúčastnili, v ČT dodnes dělají. Co si asi tak mohou myslet o tom, že někdo v současnosti jimi privatizovanou stanici kritizuje? Nic dobrého to nebude. Jenže názor zaměstnanců České televize nemusí být ten nejsprávnější, pro mnohé je dokonce zcela chybný.
Protože samotnou veřejnoprávnost lze jen velmi složitě vysvětlit (to, co je pro někoho veřejnoprávní, pro jiného neznamená nic), bude Česká televize vždy pod palbou kritiky z různých stran. Je to přirozené a nezmění se to. Aby se situace uklidnila, musí především zaměstnanci ČT více vnímat i některé jiné názory a myšlenky, které dnes v České republice rezonují. Protože ČT si nemůže osobovat právo na to, co je jediné správné, to už tvrdili kdysi komunisté a samozřejmě to byla cesta do pekel.
Mnoho lidí z České televize si ale jak při vzpouře na přelomu let 2000 a 2001, tak dnes myslí, že právě ten jejich názor je správný a že by mělo být směrodatné jen to, kam otočí hlavu oni. Je to naivní a nesmyslný přístup. Kdyby to v ČT konečně pochopili, tak se nevede diskuse o ohrožení její svobody a nezávislosti, ale o tom, co je podstatné – zda jsou pořady televize skutečně originální, zda někdy až moc nepodléhají komercializaci a nevycházejí vstříc lobbistickým zájmům, zda nabízejí názory celého spektra společnosti. Prostě, zda Česká televize naplňuje to, co naplňovat podle představ lidí má. O tom se hovoří méně, protože marketingově a mediální zní lépe boj o svobodu než pitvání se v kvalitě jednotlivých pořadů. Jenže podobné myšlení vedlo v České televizi k špatným rozhodnutím před dvaceti lety při televizní vzpouře a může k nim vést i dnes.
