MIROSLAV CVRČEK: Kdo je tady parazit?! | Reflex.cz
reklama
nahoru

MIROSLAV CVRČEK: Kdo je tady parazit?!

Miroslav Cvrček16. dubna 2013 • 06:00
MIROSLAV CVRČEK: Kdo je tady parazit?!
foto: Marek Douša

Projev stínového ministra financí ČSSD Jana Mládka o parazitujících živnostnících vyvolal vyhrocenou debatu a prohloubil příkopy mezi sociálními skupinami. Konkurenční ODS dal šanci udržet si alespoň část svých klíčových voličů. Podstata sporu však zůstává poněkud stranou – jak se živnostníkovi opravdu žije? Je to skutečně příživník?

reklama

 

„Systém, kde živnostníci nepřispívají do systému sociálního pojištění a kde parazitují na zaměstnancích, kdy pro zaměstnance je to peklo a pro některé jiné ráj, je dlouhodobě neúnosný,“ řekl Mládek, když na sjezdu ČSSD představoval daňové plány své strany. Mimochodem, skutečný ministr financí Miroslav Kalousek říká něco podobného několik let, jen slovo parazit zatím nepoužil.

 

Sociální demokrat Mládek pak upřesňoval, že jde zejména o živnostníky uplatňující výdajový paušál. Ten podle typu činnosti činí 30, 40, 60 a 80 procent příjmu, jež může živnostník při výpočtu daně odečíst od příjmů bez ohledu na skutečné náklady. Jak vidno, mezi živnostníky jsou rozdíly, takže nejde jen o jejich srovnání se zaměstnanci.

 

Pro příklad uvádíme čtyři skutečné osoby, které po příslibu zachování anonymity Reflexu prozradily své příjmy a náklady. (Jejich daňová přiznání v malém viz tabulka Jak jsou na tom.) Tahle i další čísla jednoznačně vyznívají pro Mládkovu argumentaci o nerovném zatížení zaměstnanců a živnostníků (viz rámeček Živnostníci versus zaměstnanci). Jenže je tu několik ALE.

 

„Ať si to jdou zkusit, jednat s lidmi, zajišťovat práci, platit účetní a tak dále. Skončím v pět s prací, dojedu domů, otevřu notebook, kontroluju maily, odpovídám, vyřizuju nabídky, počítám oceňování. Není to tak jednoduchý, jak si každý myslí. Jen ať si to zkusí, jestli si myslí, že s tím tak vyjebáváme,“ reaguje na Mládkovu urážku živnostník, instalatér František. „Vyjebávaj’ s tím eseróčka. Někdy děláme pro firmu, která se každý rok jmenuje jinak, a pořád z nich taháme peníze. Udělají eseróčko, majetek napíšou na děti, jakoby nemají nic, nikdo na ně nemůže a jsou vysmátí. Tohle jsou skuteční paraziti, jenže to je půlka politiků. Jestli budou ještě chvíli vysírat, tak se jim všichni přihlásíme na úřad práce,“ rozčiluje se František nad problémy drobných živnostníků.

 

„Nedávno si mi známý, je to zaměstnanec, stěžoval, že nedostal čtrnáctý plat,“ usmívá se František při porovnávání situace živnostníků a zaměstnanců. „Říkal, že to mám fajn, že si všechno odepíšu. Jenže trochu zapomíná, že si na všechno musím nejdřív vydělat a že mi nezačíná a nekončí pracovní doba ve stejnou hodinu každý den. Že musím neustále práci shánět, protože ji za mě nikdo nesjedná.“

 

František byl nedávno delší dobu nemocný, což mu přineslo nemalé komplikace. „V tu chvíli mi nikdo nic nedá. Byl jsem měsíc úplně bez příjmu, pak jsem pracoval jen částečně, skoro dva měsíce. Přitom dál platím zdravotní a sociální odvody. Práce stojí, nikdo ji za mě neudělá, takže ji buď musím předat, nebo pak těžce dohánět. Stejné je to s dovolenou. I když jsem na dovolené, tak na práci pořád myslím, pořád mám počítač, odepisuju, vyřizuju, zařizuju,“ popisuje provoz firmy František. Nemůže si dovolit přijít o klienta, a tak před dvoutýdenní dovolenou „dělá jako blázen“, aby získal náskok, a po dovolené zase práci dohání.

 

Olga má pronajaté tři obchody, prodává dekorační předměty, zaměstnává šest lidí. „Ano, na konci roku můžu třeba koupit něco na sklad, abych neplatila tolik na daních, jenže ve skutečnosti mám poslední dobou spíš potíž nějaký zisk vůbec vytvořit,“ říká Olga. „Náklady na obchody rostou – hlavně energie, ty jsou v posledních letech snad ještě horší než tolik proklínané odvody za zaměstnance. Každopádně tržby dost klesly za dobu, co podnikám. Kromě řetězců se potýkám s konkurencí drobnějších podnikatelů, kteří jednak neplatí DPH, jednak nemají zaměstnance, takže ušetří za odvody. Kdysi jsem se vyhýbala tomu, abych se stala plátcem DPH – tím, že jsem měla třeba několik firem –, ale už to nešlo dál. Takže si navíc musím platit účetní.“

 

Problémy s případným onemocněním řeší všichni živnostníci v podstatě stejně. „Nemocná holt nejsem. Přestala jsem si platit nemocenskou před mnoha lety, když jsem za dva týdny nemoci dostala asi stokorunu. Před několika lety jsem ale byla na operaci – samozřejmě jsem musela dopředu zařídit spoustu věcí a nakoupit zboží. Po návratu z nemocnice pak místo rehabilitace následovalo dohánění. Stejné je to s dovolenou, pořád jsem na mobilu,“ vypráví Olga, jež je i kvůli svým zaměstnancům nucená o práci neustále přemýšlet. „Mám velkou zodpovědnost. Když v práci zavřu počítač, odjedu domů, neznamená to vůbec, že končím. Doma ho zase zapnu a jedu dál. Člověk je svobodný a svým pánem, ale jen dokud se daří. Když se stane průšvih, je všechno na mně.“

 

Zatímco Olze a Františkovi vyplývají z podnikání jednoznačné náklady (zejména nákup materiálu či v případě Olgy zaměstnanci, elektřina a teplo), vysokoškolačka Martina, která se živí jako obchodní zástupkyně, tyto náklady nemá. Přesto uplatňuje výdajový paušál 60 procent. Navíc odečítá i slevu na studenta a sociální a zdravotní odvody má díky studiu snížené.

 

Na druhou stranu i pro ni platí, že „prostě není nemocná“ a placená dovolená neexistuje. „Mám, co vydělám,“ říká k tomu Martina. Pokud bude pokračovat v odvádění minima sociálního pojištění, dočká se v penzi minimálního státního důchodu. Její dnešní, zvýhodněné zdaňování na ni klade jiné nároky a větší zodpovědnost – musí brzy začít vlastní spoření na penzi.

 

Případem s pikantním nádechem jsou asistenti našich zákonodárců. Také tito „živnostníci“ používají šedesátiprocentní výdajový paušál. Poslaneckým asistentem byl i Miroslav. „Sice jsem nebyl nemocný, ale kdybych byl, tak by mě poslanec nechal doma vyležet,“ přiznává výhodu oproti většině ostatních živnostníků. Podle Miroslava se poslanci dělí na dvě skupiny. Někteří svým nemocným nebo rekreujícím se asistentům a asistentkám fakturovanou částku sníží, jiní ale fakturují vše bez ohledu na to, zda asistent pracoval, nebo ne. Rozdíl je také v tom, jak jsou asistenti vytíženi. Někteří jen vybírají poštu, jiní jsou s poslancem sedm dní v týdnu. A jsou i takoví, kteří asistují dokonce více zákonodárcům najednou.

 

„Teď, když jsem zaměstnanec, mám víc dovolené, tehdy jsem si tolik volna nebral. Na druhou stranu teď platím daně jak mourovatý. Byl to šok. Najednou se kdesi rozplynulo deset tisíc. Když jsem byl asistent, vždycky jsem přišel za účetním a divil se, že neplatím daně. Říkal jsem, že bych rád něco zaplatil, ale on mi vysvětloval, že to prostě nejde. Přišlo mi divné brát peníze, a přitom neplatit daně,“ popisuje Miroslav.

 

ZABRZDĚNÉ FAKTURY

„Kdyby mi poslanec částku snížil, tak zbytek propadne státu,“ bezelstně vysvětluje Miroslav a v jeho vysvětlení se skrývá jeden obrovský problém (nejen) Česka.

 

„Člověk by i rád zaplatil více daní, ale ne, když vím, jak pak stát peníze rozděluje dál, co se s nimi děje. Je to jako házet peníze do černé díry,“ rozvíjí myšlenku Olga. Právě pohled na rozhazovačné hospodaření státu či krajů zvyšuje motivaci lidí vyhýbat se daním, jež obecně vnímají jako vysoké – od odvodů na sociální zabezpečení až po daň z přidané hodnoty.
„Když podnikatel vydělává víc a víc, buď bude platit jako mourovatý, anebo si třeba koupí auto na leasing nebo materiál na sklad, aby si zvýšením nákladů snížil odvody a něco z toho měl,“ říká instalatér František, jehož dopálila i loňská změna v DPH. „Když vyfakturuju v lednu, tak mi DPH vrátí až v květnu. Ve finále mi u státu leží pořád několik desítek tisíc korun. Udělali to kvůli velkým firmám, které si posílaly faktury mezi sebou, a jedna z nich třeba na oko zkrachovala, jenže nakonec to stejně dopadne na nás, drobné podnikatele,“ vysvětluje František.

 

Některé z často uváděných nevýhod živnostníků nejsou tak úplně jednoznačné; zejména pokud jde o pracovní dobu a celkové vytížení. Například autor těchto řádek jich většinu napsal za tmy mimo jakoukoliv rozumnou pracovní dobu a nebylo to tím, že by se přes den flákal. Práce o víkendu je vzhledem k pondělní uzávěrce Reflexu naprosto běžná. I pro reportéry-zaměstnance.

 

Ani zaměstnanci totiž nejsou zcela jednolitá skupina, i mezi nimi jsou velké rozdíly, značně komplikující jakékoliv srovnávání.

 

Objektivně porovnat živnostníka a zaměstnance je zhola nemožné, ať už kvůli různým typům živností (i zaměstnání), nebo i kvůli těžko měřitelné, ale zřetelně rozdílné míře zodpovědnosti. Proto průměry z odvodů (viz rámeček Živnostníci versus zaměstnanci) mohou sice ledacos naznačovat, ale jejich vypovídací hodnota je značně omezená.

 

Přesto se průměrného zaměstnance a nejkritizovanější rozšířený typ živnostníka uplatňujícího výdajový paušál 60 procent, přestože skutečné náklady se blíží nule, pokusme srovnat.

 

Modelový příklad za loňský rok: dva bezdětní lidé, jeden pracuje jako zaměstnanec, druhý tutéž práci vykonává jako OSVČ se šedesátiprocentním paušálem. Oba stojí svého zaměstnavatele (v případě OSVČ formálně odběratele) 30 tisíc korun měsíčně. Zatímco OSVČ to má jako příjem, jejž fakturuje, pro zaměstnance je to takzvaná superhrubá mzda neboli celkové náklady práce. Jak to tedy vypadalo každý měsíc?

 

Zaměstnanec: daň 2430 Kč, sociální pojištění (zaměstnanec + zaměstnavatel celkem) 7053 Kč, zdravotní pojištění (zaměstnanec + zaměstnavatel celkem) 3023 Kč, hrubá mzda 22 388 Kč, čistá mzda 17 494 Kč.

 

OSVČ: daň 0 Kč, sociální pojištění 1836 Kč, zdravotní pojištění 1697 Kč, čistý příjem 26 467 Kč (pokud budeme počítat, že žádné skutečné náklady neměl, což nemusí být zdaleka vždycky pravda).

 

Ale jděme dál a proveďme několik orientačních výpočtů. OSVČ nemá dovolenou. Zákon zaměstnancům garantuje aspoň 20 dní. Pokud si 20 dní dovolené vybere OSVČ a započítáme jí to poměrně do každého měsíce s ohledem na počet pracovních dnů (252 v roce 2012), pak se její čistý příjem snižuje zhruba na 24 366 Kč (tedy o dva tisíce měsíčně).

 

Ovšem kvůli tomu, že OSVČ odvádí jen minimální pojistné, čeká ji státní penze nanejvýš nějakých 6000 korun měsíčně, zatímco zaměstnance čeká zhruba 12 tisíc. Řekněme, že s ohledem na dobu dožití a odchodu do penze budou oba v důchodu shodně 10 let. Rozdíl v přijaté penzi z prvního pilíře bude činit 720 tisíc korun. Pokud v tomto modelovém případě oba pracují po dobu 35 let a chtějí mít stejný důchod, OSVČ musí měsíčně uspořit dodatečných 1717 korun. Řekněme, že s ohledem na státní příspěvek u penzijního připojištění musí odložit 1500 korun měsíčně, tedy čistý příjem se jí snižuje na 22 866 korun.

 

Z rozdílu čistého příjmu jsme se tedy dostali z původních 8973 korun na 5372 Kč. Půjdeme-li dál, zaměstnanec bude na rozdíl od OSVČ pobírat náhradu mzdy v případě nemoci. Vzhledem k tomu, že na ni má nárok jen od čtvrtého dne marodění a je nemocný málo, za rok to v průměru bude jen pět dní, ve srovnání s OSVČ má tak vlastně navíc měsíčně asi 187 korun. Čím více nemocnosti, tím větší by byl rozdíl.

 

Zaměstnanec navíc dostává stravenky, každý den 70 korun. Má sice o něco nižší částku u výplaty, ale ve skutečnosti bude díky příspěvku zaměstnavatele dostávat asi o 800 korun víc. Teď jsme na nějakých 4400 korunách rozdílu mezi OSVČ a zaměstnancem. Do našeho příkladu bychom mohli přidat dvě děti. Zaměstnanci by se tím zvýšila čistá mzda o 2234 korun, zatímco OSVČ si od letoška tuto slevu uplatňovat nemůže. Rozdíl je rázem poloviční. Navíc – v případě výpovědi zaměstnanec dostane odstupné, OSVČ ne.

 

Jde o orientační výpočty i proto, že OSVČ má výhodu v tom, že v průběhu života má k dispozici více peněz a může s nimi efektivněji nakládat. Děti ve většině případů převede na manžela či manželku, kteří daňový bonus uplatní. Mnoho dalších specifik nelze postihnout, ale přece jen je zjevné, že rozdíl není tak brutální, jak by se mohlo na první pohled zdát.
Shodou okolností základní úpravy směrem k současnému stavu zavedla vláda sociální demokracie ještě v roce 2005 a podle České televize pro tyto změny hlasoval i Jan Mládek. Ten se k tomu dnes nechce vyjadřovat s odvoláním na svou nevyjasněnou pozici v ČSSD. Dalšího zlepšení pozice se živnostníci dočkali za vlády Mirka Topolánka, kdy ministrem financí byl Miroslav Kalousek. Je to ironie.

 

Živnostníci rozhodně nejsou paraziti (pokud nesosají domluvené veřejné zakázky). Je pravda, že jejich zatížení daněmi a odvody je podstatně nižší (zvlášť u některých skupin uplatňujících výdajové paušály, když přitom prakticky žádné skutečné výdaje spojené s podnikáním očividně nemají). To je však do jisté míry vyvažováno často mnohem větší zodpovědností, vytížeností a chybějícími zárukami, jež mají zaměstnanci. Každopádně ať už je stav jakýkoliv, vytvořili ho politici, ne živnostníci.

 



Klíčová slova: rxrxmiroslavcvrcek



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama