Není ve mně máma. Zpověď prostitutky z E55 | Reflex.cz
reklama
nahoru

Není ve mně máma. Zpověď prostitutky z E55

Petr Kolář4. listopadu 2012 • 06:00
Není ve mně máma. Zpověď prostitutky z E55
Martina Koritjáková
• foto: 
Nguyen Phuong Thao

Šlapala na trase. Vydělávala pro romský gang na E55. Třeba i deset tisíc marek za den. Pak už Martina Koritjáková klienty jenom okrádala. Začala fetovat, poprvé šla do vězení za loupežné přepadení, i když to spíš byla krádež heroinu. A pak znovu na osm let, za přepadení řidiče kamiónu. Po podmínečném propuštění na ní úřady testovaly náramek pro domácí vězení. Teď už je čtvrtý měsíc doma, má skoro dospělé děti a snaží se dohnat to, co za patnáct let ztratila.

reklama

 

 

Když mi bylo deset, měla sestra zdravotní potíže. Proto rodiče rozhodli, že se odstěhujeme z Ústí nad Labem, aby se jí ulevilo. Máma byla vedoucí rekreační chaty v Josefově Dole. Po osmdesátym devátym byla šance vzít si to do pronájmu, do čehož se mamka vrhla po hlavě. A jelikož ta rekreačka byla opravdu výdělečná, během chvilky získali majetek. Na nás měli málo času a věnovali se podnikání.

 

Dělala jsem soukromou střední hotelovku v Liberci, kam jsem denně dojížděla vlakem. Pak mě ale za absence vyhodili. Rodiče měli spoustu peněz a maminka si nevedla záznamy, takže jsem jí trochu pomáhala z toho paklíku odebírat. Začala jsem s holkama v Liberci chodit za školu a na automaty.

 

ŘÍKAL, ŽE MĚ MILUJE

Bylo mi osmnáct, když jsem zdrhla do Ústí k tetě. Chtěla jsem změnit prostředí, protože na vesnici není takový vyžití. Tím, že jsem měla doma všechno, jsem chtěla pomoci někomu, kdo nic nemá. Jednou jsme byly s tetou v hospodě a tam přišel ten Romák. Jen co vešel do dveří, jsem se zamilovala. Jmenoval se Honza, ale ani nechtějte vědět, co byl zač. Úplně černej, jemu bylo patnáct a mně osmnáct. Nevím, kam jsem dala oči.

 

On se nezamiloval. Tehdy jsem to nevěděla, ale u nich je to tak. Oni se sem přistěhovali z Ostravy a začali tady podnikat s bílým masem na E55. V jednom baráku spala celá třicetičlenná rodina. Šla jsem hned ten první večer k nim, vyspala se s ním.

 

Bral to tak, že když se se mnou vyspí a ukáže nějaký cit, líp mě zblbne. Asi už to měl rozmyšlený, že našel holku, která by se eventuálně dala přemluvit, aby dělala šlapku.

 

Oni je zblbnou, že je milujou, a pak je hned postaví na trasu. Takže jsem zůstala u Romáků ve vile v Předlicích, to je taková vyhlášená cikánská čtvrť. Jejich holky nešlapaly, na to tahaly bílý. Každá rodina měla třeba jednu nebo dvě. Tahaly je třeba z Ostravy, vesměs holky, co neměly kam jít a nejsnáze se přemluví a zneužijou, když se jim slíbí práce a dobrej život. Dali mi nějakej čas, abych se aklimatizovala, a postupně mě dostávali k tomu, co přijde.

 

Byli jsme furt doma, protože oni se bojí, že by ta holka mohla utéct, takže se ji snaží co nejvíc držet doma. Tam pak už působí to jejich vyčuraný ovlivňování, aby si to člověk obhlídl, začal to mít nějakým způsobem rád a nechtěl utéct. Asi týden se mě snažili přesvědčovat, že mě ten Honza má rád, ale jinak se nic nedělo. Poklidilo se, dalo se vyprat, občas se pilo.

 

Honza se ten první týden tvářil, že mě miluje. Když jsem po čase poznala, co se bude dít a že mi toho Honzu dávaj’ schválně, abych pro něj dělala prostitutku, tak jsem si vzala bokem hlavu rodiny, Honzova strejdu Jardu, a řekla mu: To nemusíte takhle, já vím, o co jde, že mě chcete k něčemu dostrkat. Já vám prostě chci pomoct a zůstanu.

 

Už si ani nevzpomenu, jak mi řekli, že mám začít šlapat. Prostě jsem se oblíkla, tenkrát jsme nosily takové upnuté šatičky, které holkám nakupují. No a jeli jsme na trasu, na E55 k Dubí. Tam byl takovej kiosek s velkým parkovištěm. Tam jsme stály u silnice a stopovaly. Zkušenější holky mi dávaly rady co a jak, na koho si dávat pozor, a radily mi, jak za málo práce získat co nejvíc peněz.

 

MASO V DRÁŽĎANECH

První tři roky jsem ten sex provozovala poctivě. Jezdila jsem i do Drážďan, byla jsem tam v jednom masochistickém klubu. Pak jsem v Německu dostala zákaz a vrátila se na trasu. To už jsem brala i drogy. Byly jsme vždycky dvě holky, jedna z nás chytla klienta a vzaly jsme ho na penzión. Tam byla ložnička, předsíň a koupelna zvlášť. Jedna s ním šla dovnitř, nezamkla, zavřela se s ním ve sprše a druhá vběhla na pokoj a vybrala mu peněženku. Němec vyšel, peníze neměl, ale nemohl nic říct, protože prostitutka s ním byla v té sprše. A my odevzdaly padesát marek Romákům, a co jsme ukradly, o to se podělily.

 

Za peníze, které jsme Romákům odevzdávaly, jsme měly zdarma spaní, jídlo, ošacení, cigára. Protože jsem pořád milovala Honzu, ani mě nenapadlo se od nich utrhnout. Když viděl, že dělám peníze, tak se ke mně začal zase mít. Asi po roce jsme spolu začali fetovat. Nejdřív perník. Šňupání mi nikdy nedělalo dobře, takže jsem hned najela na jehlu. Rodina o tom věděla. Nevadilo jí to, protože perník vás povzbuzuje. Když jsme dřív jely na trasu v pět odpoledne, končily jsme ve čtyři ráno. Teď jsme si daly perník, jely na trasu v osm ráno a končily v osm ráno. O dvanáct hodin víc kšeftů, víc peněz. Později se do mě Honza opravdu zamiloval.

 

Tou dobou už jsem se sexem přestala a klienty jsme jenom okrádaly. Říkala jsem si, že když jsou takový čuňata, není na tom nic špatného. Sex s klienty mě nebavil. Stalo se, že přišel pěkný, a měla jsem orgasmus, ale to ne moc často. Chodili hlavně Němci. Většinou to byli oplzlí dědkové, co chtěli čuňárny. Abychom po nich čuraly, kakaly, abychom je třískaly.

 

Třeba v Německu v tom masochistickym salónu chtěli některý klystýr a jehličky do prdele. Tam byly skvělý peníze. Ale když přišel Němec a chtěl, abychom si klystýr udělaly my a s prominutím se mu vysraly do obličeje, řekla jsem si: A dost! To se mi zvednul kufr. Když člověk později vystřízliví z těch drog a uvědomí si, co všechno dělal ... Když jsme viděly, že má klient peníze, využívaly jsme své šikovnosti. Říkaly jsme tomu intriky. Šel s námi k bankomatu, vybral nám prachy, my si všimly PIN a vzaly ho na pokoj.

 

Jedna s ním šla do sprchy, druhá vzala kartu a vybrala z bankomatu zbytek. Řada Němců byla ženatých, a tak se tady báli mít problémy s policií. Jednou jsem Němci, kamioňákovi, ukradla patnáct tisíc marek. Šla jsem s ním na pokoj a všimla si, že nechal v autě balík peněz. Vzala jsem mu klíčky od auta, hodila je Honzovi, čekajícímu pod oknem, ať kamión vybere. On to udělal, ale jak tam dělal bordel, klíčky ztratil a já je nemohla dát Němcovi zpět na místo.

 

Náramek pro domácí vězení? Úplně dobře asi ještě nefunguje. V jeden den třeba přístroj čtyřikrát po půlnoci v intervalech po devíti minutách hlásil, že jsem pryč. A já přitom spala v posteli.Náramek pro domácí vězení? Úplně dobře asi ještě nefunguje. V jeden den třeba přístroj čtyřikrát po půlnoci v intervalech po devíti minutách hlásil, že jsem pryč. A já přitom spala v posteli.

 

Stalo se to v roce 1998 a on to ohlásil. Policie pro mě přišla dva měsíce poté, co jsem porodila dceru Dominiku. Měla jsem dobrou advokátku a ta mě z toho po desíti měsících ve vazbě v Litoměřicích vysekala bez trestu. Ale když mě zavřeli, naši si k sobě museli vzít dceru a vše se dozvěděli. O holčičku se starali oni a zůstalo to tak celých čtrnáct let.

 

NA HEROINU

Když mě z vazby pustili, jela jsem za rodiči. Jenže po dvou měsících pro mě přijel Honza a jestli bych prý nejela na víkend do Ústí. Tak jsem souhlasila. Vše začalo nanovo.

 

Co se ale soužití s Honzovou rodinou týče, řekla jsem, že už ne. Protože jsme jim postavili barák, měli auta, baráky zařízený úplně nebezpečně přepychově. Na trase se dají udělat slušný peníze. Za den jsme i díky intrikám udělali třeba deset tisíc marek. Vrátila jsem se tedy na trasu, ale už jsme začali dělat peníze na sebe. Našli jsme si s Honzou penzión v Teplicích, koupili si auto a kasu jsem držela já.

 

Dceru jsem si od rodičů vzít nechtěla, protože jsem se zase vrátila k fetování. Honza by se stejně fetu nikdy nezbavil a dcera měla u rodičů všechno. Tím, že mě zavřeli, když byla malinká, tak jsem asi ztratila ten pravý mateřský cit. Dnes mám děti dvě, miluju je, když budou potřebovat nějaký můj orgán, tak jim ho dám. Jenže kvůli fetu a stylu života jsem o ně přišla. Už pro ně nejsem máma, ale kamarádka. Ve mně zkrátka není to správný mateřství, který by tam mělo bejt. Je mi to líto, ale těch patnáct let už nevrátím.

 

Tehdy v Teplicích jsem se vrátila k drogám. Ale už k heroinu. Tam bylo plno dealerů. Buď vařiči, nebo prodávali herák Jugoši. Vzhledem k tomu, že jsme šlapaly, věděli, že máme prachy. Kdykoli jsme zavolaly, tak ve kteroukoli denní i noční hodinu přijeli a přivezli.

 

Tahy a intriky jsem se naučila dokonale a začala dělat jenom sama. Kámoškám se totiž nedá věřit. Za prvé vás okrádají, za druhý je riziko, když vás chytnou policajti. Když jsem sama, můžu si říct, co chci, a nikdo mi nic nedokáže. Ale když jsme dvě, tak ji vezmou, postrašej ji a ona vybleje všechno.

 

Městský policajti mě tehdy sbírali často, ovšem hlavně kvůli pokutám. Protože v jednu chvíli bylo zakázaný stát na ulici. To nás drželi jen dvě tři hodiny, aby nás nechali podusit. Když jsme neměli prachy, napsali nám složenku a pustili nás. S policajtama jsme se už dobře znali, někteří s námi i spolupracovali. Díky kamerám třeba věděli, že jedeme s Němcem na místo, a během chvilky tam byli. Byli jsme domluvený, že já si ho mám zkasírovat a oni ho pak zkasírovali ještě o pokutu. Vydělali jsme všichni.

 

TŘICET MĚSÍCŮ NATVRDO

Tehdy jsem měla dlouhé vlasy, ale na trasu už chodila v džínech a botaskách. Že začínáte vypadat čím dál hůř, to v tu chvíli nepozorujete. Poprvý jsem to zpozorovala, když mě vzali na vazbu, vyfotili mě. Když jsem pak viděla vazební identifi kační kartičku, tak se člověk úplně zhrozí. Ono je to pak těm Němcům už jedno. Když se trochu upravíte, hodíte na sebe tunu make-upu ... byly i horší případy. Já jsem aspoň chodila pořád čistě oblíkaná.

 

Takhle jsme žili deset let. Policajti mě vyšetřovali asi kvůli deseti skutkům, vesměs krádežím, ale na svobodě. Mezitím se mi v roce 2001 narodilo druhý dítě. Kluk. Milan. Do pátého měsíce jsem kvůli drogám ani nevěděla, že jsem těhotná. To zjistili, až když mě vzali do vazby. Byla jsem úplně v šoku. Po třech měsících mě teda pustili a já porodila. Pak máte roční odklad. Takže dítě bylo v kojeňáku a po půl roce si ho vzali rodiče. Já byla po porodu ještě rok venku a pak nastoupila do vězení za loupežné přepadení.

 

V Ústí prostě nebyl jeden den k sehnání heroin. My byli s Honzou v krizi a jedna feťačka měla. Šly jsme do takové uličky, ukázala mi psaníčko, já jí dala do kapsy kilo a myslela, že ji o to druhé kilo okecám nebo jí to dám později. Ona mi to vytrhla z ruky, já ji přitiskla ke zdi, že si to vezmu zpátky. A ona: Počkej, ukážu ti. No a za týden sedíme takhle na Míráku na schůdkách, přijede kriminálka a Korytňačka, jdeme. Máš na krku loupežný přepadení. Ona nás s Honzou práskla s tím, že jsme ji sledovali a poté zkopali a okradli. Prý jsme jí vzali dvě stovky, o drogách se vůbec nezmínila. Chytili jsme debilního soudce, ten se s náma nepáral. Třicet měsíců natvrdo.

 

Když jsem se vrátila z kriminálu, s Honzou jsem to skončila. Je zase zavřenej, v kontaktu nejsme a alimenty neplatí, protože v době narození dětí neměl vyřízené doklady. Naši si mě tehdy vzali domů do Tisé, kam se přestěhovali, a teta mi našla zaměstnání v Ústí. Nastoupila jsem jako ostraha sběrných surovin za pět tisíc měsíčně. Vydržela jsem to tři měsíce.

 

Ve vězení jsem se totiž seznámila s jedním blbečkem z Mostu, seděl taky za loupež. Jmenuje se Tomáš, ale říká se mu Fík. Když mě pustili, jezdila jsem za ním další dva roky na návštěvy. Jsem pitomá. Když mám chlapa, chci pro něj to nejlepší. Když seděl, chtěla jsem mu posílat balíky. A na to bych z platu neměla. Takže jsem chodila k tetě na noční hlídat sběrné suroviny. Vedle bylo parkoviště pro kamióny, tak jsem si tam vždy odskočila, nadělala nějaký peníze. Druhý den mě třeba čekala šestnáctka, tak jsem začala zase s perníkem, abych to vydržela. No a než aby mě doma viděli děti a rodiče zfetovanou, tak jsem se sbalila a odešla od nich.

 

OSM LET ZA ELPASO

V Teplicích jsem si platila další penzión, a když se vrátil Fík z kriminálu, fetovali jsme spolu, ale donutil mě nebrat tolik heráku. Původně dělal vydíračky, ale protože jsem to nechtěla, tak nedělal nic. Chodil se mnou jako taková ochranka. Po roce ho zavřeli za nějaké loupežné přepadení, to ovšem udělal sám. No a já pak byla s jedním komplicem v blbý čas na blbém místě a měla jsem další loupežný přepadení taky.

 

Chytli jsme Němce. Komplic, jeden blbeček z Teplic, byl v autě taky, že se s námi jako sveze. Měla jsem takovou fi ntu, že jsem kamioňákům v nestřeženou chvilku vzala klíčky od zapalování a říkám: Dobře, teď jsem tady s tebou strávila půl hodiny, zaplať, nebo klíče neuvidíš. Jenže komplic byl tak nafetovanej, že dal Němcovi rovnou nůž na krk a začal ho šacovat. Já ještě říkala: Nedělej to, to je elpaso, já za to seděla. Ale vzala jsem ty klíče a šla se podívat do kufru a už jsem byla spolupachatel. Takže jsem vyfasovala osm let, k tomu dalšího dva a půl roku za podmínky a dostala se do Opavy.

 

Tam jsem se podrobila léčení z drog, pak jsem chodila pracovat do prádelny a měla čas přemýšlet. Když jsem si odseděla pět let, pustili mě letos v červnu na podmínku. Kdybych šla k soudkyni po pěti letech jen s tím, co mám v rejstříku, tak si řekne: Hele, ta holka má deset záznamů, dvě elpasa, nepropouštíme. Ale dostala jsem se do pilotního programu parolové komise. Oni si o vás vyjedou všechno, zjistí si, jak to máte s bydlením, zda je šance k nápravě, udělají tři stránky posudku pro soudkyni, ve kterých propuštění buď doporučí, nebo nedoporučí.

 

Jedním z bodů bylo, že jsem si mohla sama určit podmínky, které by mi k propuštění mohly dopomoci. Jelikož jsem trestné činy páchala v Teplicích, navrhla jsem si zákaz Teplic, dohled plus domácí vězení, ambulantní léčbu a to, že kdykoli ke mně přijde probační pracovník, může mi dát test na drogy. Jednou z podmínek propuštění byl lehčí typ domácího vězení od osmi od večera do šesti do rána.

 

Můžu každý den kamkoli, ale v tuto dobu musím být doma. Vrátila jsem se k tatínkovi, který vychovává děti. S maminkou se rozvedli. Můj kluk Milan byl rád, že se mu vrátila máma. Chlubil se tím i na Facebooku. S Domčou to bylo těžší. Mám pocit, že mnou opovrhuje. Když jsem se vrátila z vězení, řekla mi: Ty stejně nejsi moje máma, moje máma je Lenka. Moje sestra.

 

S Fíkem to skončilo, ten se na mě vysral. Dnes už zase sedí. V Opavě jsem si ale zase našla přítele. Jmenuje se František, má odsezeno dvanáct let, bral, vařil a prodával perník, k tomu měl nějaké vydírání. Tady ho nikdo nezná a taťka nám dal šanci oběma, zařídil nám byt. S Fandou máme domluvu: jakmile jednou tráva, perník, herák, chlast, balím mu kufry a jede k mamince.

 

NÁRAMEK NA NOZE

Z kriminálu jsem venku už čtvrtý měsíc. Po čase za mnou přišel probák, že je možné vyzkoušet náramek pro domácí vězení, aby se vidělo, jak to bude fungovat. Že se to do listopadu testuje. Řekla jsem, že jim toho dobrovolníka klidně udělám, aspoň jim ušetřím práci, protože jezdili několikrát týdně.

 

Náramek mi byl ze začátku nepříjemnej. Škrábalo to a byl to takovej nezvyk. Když jsem šla spát, musela jsem to otáčet, aby mě to netlačilo. Časem si ale člověk zvykne. Ve svém pokoji jsem měla takový telefon a od něj se s náramkem směla podle nastavení ke vchodovým dveřím vzdálit čtrnáct metrů do koule po baráku. Úplně dobře to asi ještě nefunguje. V jeden den třeba přístroj probákům čtyřikrát po půlnoci v intervalech po devíti minutách hlásil, že jsem pryč. A já přitom spala v posteli. Bez keců. Pak navíc náramek potřebovali někde v České Lípě, tak si ho zase vzali. Práci jsem dostala úplnou náhodou.

 

Známá mě upozornila na inzerát, že v Ústí hledají asistentku v kanceláři, tak jsem se šla zeptat. Podmínkou bylo, že musím mít zaplněný trestní rejstřík. Vyvalila jsem oči. Protože dneska chtějí všude čistej rejstřík, a tak po propuštění práci neseženete. Rubikon je ale neziskovka, která lidem po propuštění pomáhá dostat se zpátky do života, dají vám první práci. Konkurs jsem vyhrála, i když jsem na počítači neuměla vůbec nic.

 

Mám štěstí, protože jinak bych měla problém sehnat byť i blbou uklízečku. Holky v kolektivu jsou fajn, chtěj’ mě naučit co nejvíc, abych po půlroce tohoto dotovaného místa měla větší šanci najít si někde práci. Navíc mi pomáhaj’ místo shánět přes jejich pracovní agenturu. Když dnes vidím lidi, se kterýma jsem fetovala, hnusím se, že jsem tak vypadala já.

 

Po dobrovolné léčbě jsem už šest let čistá. Jsem šťastná, spokojená, i když musím žít skromně. Ale žiju normální život. Že bych se vrátila k drogám a na trasu, strach nemám. Mám v sobě jasno. Je mi pětatřicet, mám dvě skoro dospělý děti, který vůbec neznám, mám vážně nemocnýho tátu. Mou hlavní motivací je, aby, kdyby umřel, mohl odcházet s úsměvem na tváři, že jsem to zmákla.

 



Klíčová slova: rxrxpetrkolarprostitutky



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama