Četl jsem v odborné literatuře, že se jednou za generaci nějaký alkoholik nebo narkoman probudí a zjistí, že už nemá na další dávku své drogy chuť. Nikdy jsem ovšem těmto kazuistikám nevěřil. Když nyní na vlastní oči vidím abstinovat posledního undergroundového literáta první generace mániček Viktora Haita (57), nevěřím vlastním očím.
Viktor byl moje první mánička androš, kterého jsem v životě viděl. Je sice jen o devět let starší než já, ale v době, kdy mně bylo třeba dvanáct a sbíral jsem známky, už byl úplně dospělej disident hipísáckého typu. Nikdy nezapomenu, jak jsem seděl na Dejvické (tehdy Leninově) v metru a čekal, až se souprava rozjede. Vtom vstoupil Viktor, v jedné ruce poloplnou láhev vodky, v druhé půvabnou hipísačku, oba byli úplně ožralí a Viktor směrem k sedícím lidem velmi zdvořile prohodil: „Nevíte prosím, kde jsme?“
Udělalo to na mne obrovský dojem. Měl i určitý podíl na mém psychosexuálním vývoji. To už mi bylo asi čtrnáct, jel jsem tramvají do Divoké Šárky chytat nítěnky na Džbán a na jednom ze sedadel seděl Viktor s nějakou (jinou) hipísačkou a ta měla síťované triko. Takže jsem přes tu řídkou síť poprvé v životě viděl ženskou bradavku a tak mě to vzalo, že jsem pak při chytání nítěnek spadl do vody.
Když jsem se dozvěděl, že po čtyřiceti letech těžkého alkoholismu Viktor ze dne na den přestal pít, věděl jsem, že ten příběh patří do Refl exu. Tak jsme s Viktorem párkrát poseděli, pokouřili a on mi vyprávěl svůj příběh čtyřiceti let undergroundového alkoholismu, vystřízlivění a nakonec i o třetí knize, která mu právě vychází. Je to poezie s příznačným názvem Učíp an ykčinsáb. Čtěte pozpátku.
KŘÍŽEK NA KRKU
Viktor nepochází odnikud. Když se ho zeptáte, z kterého je města, vysvětlí, že jeho rodiče se tak často stěhovali, že vyrůstal nejmíň v deseti městech. Víc než místo svého narození, jímž je Šatov v moravsko- rakouském pohraničí, zdůrazňuje tři šestky (26. 6. 1956) v datu svého narození a to, že se narodil, když v Maďarsku lidé povstali proti bolševikovi a věšeli komunisty na kandelábry.
O rodičích, sourozencích a tetách nechce mluvit, považuje je za svou privátní sféru a vysvětluje, že ho víc než rodina vychoval život, kriminály a blázince. V dětství ho vychovávala jen maminka, otec umřel. A Viktor si myslí, že se vlastně už dospělý narodil. Takže jeho výchova mamince nedala moc práce. Od ní se na učil základní věci, jako nevyhazovat chleba. Zbytek se učil od života a od komunity undergroundu.
Vyučil se tesařem v Přerově a v Lipníku pak vychodil průmyslovku. A najednou v pubertě, kdy je člověk nejcitlivější a nejvíc hledá vzory, začal potkávat jiné lidi. Jiné, než byli ostatní socialističtí spoluobčané. Máničky. Bylo mu sedmnáct, když si také nechal narůst vlasy. Tím se vizuálně zařadil mezi opozici, disidenty, underground, máničky, nazvěte to dle vlastní chuti.
Olomoucká máničkovská legenda z osmdesátých let Fakír se asi dá považovat za Viktorova mentora. „Ti lidé měli vlasy do pasu, dlouhý vousy, pěkný holky a na všechno srali. A fungovalo jim to!“ Viktor našel svou identitu. A chlast. Tato forma opozice se odehrávala primárně v hospodě. Zanedlouho měl tu identitu i v občanském průkazu. „Jsem jediný člověk v republice, který měl za komunistů v občance dlouhé vlasy a na nich čelenku!“ říká Viktor s nelíčenou hrdostí.
Pro mladší ročníky na vysvětlenou: Za komunismu v tužších obdobích vůbec občanský průkaz s fotkou s dlouhými vlasy člověku nevystavili a i v dobách mírnějších bylo zcela nemyslitelné, aby měl někdo v občance na krku třeba křížek. Policie takovou fotku prostě nevzala a doklad, který tehdy člověk opravdu potřeboval k životu, nevydala.
Viktor tedy navštívil svého psychiatra a vysvětlil mu, že čelenku na té fotce potřebuje, že ji má jako součást své identity, že bez ní to prostě není on, a že ji proto na té občance mít musí taky. Lékař popřemýšlel a začal psát nějakou lékařskou zprávu. V České republice se občas objeví fáma o tom, jak se za komunistů politicky zneužívala psychiatrie. K tomu masívně docházelo v Sovětském svazu, v so cialistickém Československu naopak představovali psychiatři záchranu pro tisíce a tisíce lidí, kteří nebyli ochotni splynout se šedým, prorežimním davem.
Psychiatři těm lidem – většinou s nestandardní osobností, ale bez jakékoliv psychózy – dávali papíry, že jsou vlastně nemocní, a režim pak na ty třeba délkou vlasů odlišné lidi nemohl dosáhnout. Viktorův psychiatr patřil mezi takové doktory. Když dopsal, měl Viktor v ruce lékařské dobrozdání, že ho mají na tu občanku dát s čelenkou, protože je úplnej magor a nic se s ním nedá dohodnout. Uplynulo více než třicet let, ale tu čelenku Viktor dodnes nesundal. Psychiatr nelhal.
KŘÍŽEK S NOŽIČKAMA
Poprvé Viktor narazil ve dvaaosmdesátém roce. Seděl na Kladně v hospodě a pil a pil a pil. A pak, kvůli nějakým alkoholovým pochodům v hlavě, nakreslil na stůl křížek. Pak k tomu křížku přidělal nožičky. A tím spáchal trestný čin propagace fašismu, protože těma nožičkama z kříže vznikl kříž hákový o velikosti pětikoruny. Udal ho hospodský a pokreslený stůl byl při soudu předmětem doličným. Viktor šel před soud, avšak měl štěstí. Padla na něj amnestie, takže nakonec odsouzen nebyl. Ale už dostal oficiální punc od režimu. Do té doby byl nápadný svým vzhledem, jenže vždycky po škole pracoval v nějaké máničkovské pomocné profesi a neměl žádný policejní záznam. To se po skandálu s hákovým křížem změnilo.
Natvrdo ho dostali – a je to pro jeho životopis lepší – za ryzí máničkovský zločin o rok později. Slavný koncert v Kaplici, kam se sjely (a kde se sjely) všechny máničky z republiky. Policie na ně udělala obrovský zátah a Viktor vždy působí (svou výškou, hřívou i hlasitostí) nápadně. Jako vůdce od přírody. Policie ho tak taky interpretovala, oslovila ho.
On to pochopil (nejsa úplně střízliv) jako příležitost ke znamenité exhibici, křápnul flašku a halasně policistům lál a vyhrožoval. Zatkli ho, odvedli na policejní stanici, ale jak se kolem ní začaly houfovat vzpurné máničky a reptat, radši ho na chvíli zase pustili. Měli však obšancované celé městečko, a když se máničky po koncertě rozcházely, všechny zkontrolovali a vybrané jedince odchytli. Včetně Viktora. Nakonec ho soudili jen za výtržnictví, ale šel sedět na devět měsíců natvrdo.
Jindy zase na máničkovském koncertě Viktor vyskočil na pódium a křičel spontánní báseň: „Půjdeme do oblaků, bez vás, bez vás, bez čuráků!“ a strčil z pódia nohou do estébáka v civilu stojícího pod pódiem. A hned mu přišili napadení veřejného činitele.
DVACET DĚTÍ
V té době obýval polozbořený domek v Kladně-Kročehlavech a zde začala jeho skutečná disidentská kariéra. Udělal z té ruiny v romském ghettu máničkovské centrum. Barák. Slavné undergroundové baráky, o nichž vydal vynikající studii někdejší šéfredaktor Vokna František Čuňas Stárek, byly jedním z mála ostrůvků nezávislé kultury ve své máničkovské (rozuměj lokálně hipísácké) podobě.
Vedle toho se začala odvíjet Viktorova šťastná psychiatrická kariéra. Poprvé se klasicky ožralej demonstračně podřízl. Skončil na psychiatrii. Dostával se tam pak opakovaně, po dalších demonstračkách, výtržnostech a drogových nehodách. Viktor totiž zodpovědně ochutnával všechny drogy, které se v jeho okolí vyskytly. A nemluvím o trávě, ale o houbičkách, o LSD, a dokonce o pervitinu.
Skončil v Horních Beřkovicích, kde dostával elektrické a inzulínové šoky a velké dávky plegomazinu. „Byla použita veškerá možná dostupná léčba. Stav nezměněn. Společensky nepřizpůsobivý, odpor k lidem, sexuálně zdrženlivý, paranoidní schizofrenie,“ napsali mu nakonec do zprávy. Zná to zpaměti dodnes. V osmdesátém pátém roce dali Viktorovi plný invalidní důchod na palici.
Tím se mu splnil sen každé poctivé máničky. Všem, kteří neměli v občanském průkazu razítko zaměstnavatele, hrozilo vězení za takzvané příživnictví. A mít razítko třeba jako umývač nikdy nemytých výloh prázdných obchodů bylo prvotní starostí každé máničky. Viktor měl nejen razítko, ale každoměsíční rentu osm set třicet korun, takže užíval života. Žil v Kladně ve svém polorozpadlém domečku de facto v komunitě, kde byl uznávanou undergroundovou autoritou.
Vždycky byly k dispozici nový holky, nějaké hulení a vždycky se sehnalo na levnou kořalku. Jezdil po republice na jiné baráky, ženil se, rozváděl, plodil děti a užíval života. „Když přišla v jedenáct dopoledne do hospody policejní šťára, vždycky byl rozruch. Montérky, co si odskočily z práce, platily a tvrdily, že byly na svačině, lidi, co neměli razítko v občance, utíkali na záchod a okénkem pryč, a já jen seděl a usmíval se. Před sebou sparty (tehdy drahá značka cigaret, pozn. aut.), na lístku les, v jedenáct na šrot a jen jsem jim podával tu občanku s razítkem důchodce a smál se.“
Na Kladně se stal i mnohými řadovými policisty respektovanou postavou undergroundu, dejme tomu oficiálním hipíkem. Nedělalo mu ani problém soužití s Romy v ghettu. „Naučíš se chodit s jednou rukou na noži a druhou na peněžence a oni si na tebe zvyknou!“
Zvykli si tak, až je obchody s nimi přivedly do krize. Jednoho večera Romové máničkám nabídly ke koupi z kůže už staženého, ale stále čerstvého německého ovčáka. Máničky psa vyměnily za kořalku, upekly a sežraly. Pak přijela policejní šťára a psa horečně hledala, neb byl policejní a někdo ho ukradl z policejního kotce.
Jedna z mániček se pod tlakem okolností ke krádeži zvířete přiznala, přestože ve skutečnosti ho ukradli, zabili a stáhli Romové. A to byla chyba. Pes totiž kromě toho, že měl skvělou chuť, měl také několik medailí ze soutěží policejních psů a byl miláčkem celého okrsku. Takže nevinná mánička, jež se přiznala jen proto, aby už fízlové vypadli z baráku, dostala rok natvrdo.
Celou tu dobu byl Viktor buď opilý, nebo pod vlivem dalších účinných látek. Přestože o komunismu mluví ve zcela nepublikovatelných termínech, vzpomíná na něj s jistým dojetím v oku. Tolik alkoholu a žen, které zkonzumoval, si obyčejný redaktor tohoto časopisu ani nedokáže představit. Počet svých dětí a manželství považuje Viktor za vysoce privátní informaci a zásadně ji nezveřejňuje, ale v undergroundu se šušká, že jen počet dětí převyšuje dvacítku. Viktor po pravdě dodává, že nikdy na žádné z nich jako invalidní důchodce neplatil a výživné doplácel stát. Nijak se o ně nestaral, tak jim aspoň vybral tak dobré matky, že jejich výchovu zvládly i bez něj.
STOPEM DO MONTE CARLA
Pak přišla revoluce. Viktor samozřejmě už za bolševika tak trochu šmelil se vším, o čem se dozvěděl. Byl celý den v hospodě, ráno se zedníkama, kteří na stavbě kradli cement, večer s chalupářema, co ho zase potřebovali levně a bez čekání ve Stavebninách. Viktor to jen prohodil, vzal si podíl a pil dál. Po revoluci tyhle kšeftíky doslova ležely na ulici a Viktor je využíval, takže se k tomu důchodu měl dobře. Daně v tehdejším chaosu samozřejmě neplatil. Největší ránu udělal, když v devadesátém vydal svou první knihu Guláš, undergroundový literární skvost, kterého se prodalo přes deset tisíc výtisků.
V té době byl nesmírný hlad po dříve zakázané literatuře a za Guláš chtěli bolševici Viktora zavřít, když ho šířil jako samizdat. Viktor dokázal vytisknout svoje dílo skoro zadarmo a měl pětadvacet korun na jednom prodaném výtisku. Peníze mu vystačily na rok, v té době to fakt byla darda. Koupil třeba dvaceti lidem lístky na velké koncerty, jež tehdy začínaly na Strahově. Nebo si udělal výlet do Monte Carla.
Vypůjčil si v Praze v divadelní půjčovně smoking, dostopoval do Monte Carla, v parku se převlékl a schoval bágl do křoví a vyrazil k nejbližšímu kasinu. Před kasinem zapálil kubánský doutník, ty se tehdy v Praze prodávaly nesmírně levně, a vešel. Dvacet dolarů zaplatil za vstup, za sto dolarů koupil jeden žeton, vsadil v ruletě na nulu, padla osmička, on několikrát potáhl z doutníku a šel se do parku převlíct a dostopovat zpět do Kladna. „Zahrát si tam byl můj sen!“
Pak Viktora zase zavřeli. „Byl jsem příliš blízko výrobě a distribuci pervitinu. A byla to chyba. Nakonec jsem byl jen rok na vazbě a pak dostal podmínku, ale původně mi hrozilo až osm let a myslím, že mě to poučilo. Perníku už se vyhýbám léta.“ Nevyhýbal se však alkoholu. A pak, v roce 2009, přišlo to magické ráno, jež oficiální psychiatrie nazývá spontánní úzdravou a křesťanství zázrakem.
„Každé ráno, když jsem se probudil, jsem se celý klepal a jen natáhl ruku po placce vodky, kterou jsem měl vždycky na ráno připravenou z večera. A vypil ji. Chlastal jsem litr kořalky denně skoro čtyřicet let. A piva k tomu. Jednou jsem se probudil po flámu, kde jsme pili vynikající kořalku, zlatou slivovici. Ruka se neklepala a nesáhla po vodce. Vůbec jsem nevěděl, co se děje. Ale nenapil jsem se, vůbec jsem neměl chuť. Celý den jsem nevěděl co dělat, ale vůbec jsem neměl chuť se napít. Druhý den mi zas nebylo ráno špatně.“ Večer bylo někde na chalupě u kamarádů grilování. Jel tam a připravoval maso. Dostal žízeň, tak si natočil třetinku ledové plzně do podchlazené sklenice. Ještě teď mu svítí oči, když o té lahůdce mluví. Přesto ji postavil zpět, chvíli na ni koukal a pak se šel napít čaje.
Nepije tři roky. Za tu dobu sepsal dvě undergroundové knihy. „Mám najednou dvacet šest hodin času!“ Bydlí v pronajatém minidomečku na okraji Prahy, scházejí se u něj androši třetí generace, dnes dvacetiletí obdivovatelé Hlavsy a Jirouse, a on je jejich guruem. Pervitin ani jiné tvrdé drogy už si nedává. Občas si zakouří trávu. Ale alkohol nepije vůbec. „Prostě mě to nějak přestalo bavit!“ Místo chlastu teď píše. A z první generace mániček je vlastně poslední žijící básník undergroundu.
