Jako herečku vás nejvíc zviditelnilo představení Blonďatá bestie v divadle Rubín. Zpětně viděno: jste ráda, že jste u toho byla?

Mám smíšené pocity. Já „Bestii“ nepovažuju za hereckou příležitost: jednak jsme prakticky nezkoušeli, jednak to není dramatický text. Je to text, který někdo řekl, aniž věděl, že ho někdo nahrává. Je plný zámlk a nesrozumitelných narážek, vůbec to nebylo lehké. S divadlem to nemělo moc společného.

Studovala jste Kočí jako dramatickou postavu?

Ne, přečetla jsem si pár článků, žádné fotky, žádná videa. I proto jsem se pak divila, když Kateřina Klasnová řekla, že jsem ji přesně vystihla, a to včetně dikce. To si nemyslím. Prostě jsem to četla, jak nejlíp jsem uměla, s důrazy na podstatný části vět. Bylo hodně divný, když na jedno z těch představení sama přišla.

Ona opravdu přišla?

Jste na jevišti a pár metrů od vás sedí člověk, který je předobrazem vaší postavy. Přišla s televizním štábem, sedla si do první řady a čtyřicet pět minut seděla obklopená lidmi, kteří se smáli tomu, jak je strašně hloupá. Bylo to pro mě tak podivně zvrácené. Povozili jsme se po někom, kdo je možná lump, tohle beru, ale radost z toho nemám.

Bavila se?

Samozřejmě že moc ne.

V tuto chvíli vchází do restaurace objednaný režisér a umělecký šéf kladenského divadla Tomáš Svoboda, který Blonďatou bestii režíroval a dal Báře ještě dvě další herecké příležitosti. Okamžitě se zapojí do debaty: „Šlo nám o institucionalizovaný výsměch. Kritické články se politikům dějí pořád, ale tohle neznají. Divadlo nelze dementovat. Diváci se paní Kočí smáli, jako bychom ji vyváleli v medu a peří. Paráda! Po představení jsme s ní mluvili a já jí řekl: ,My jsme divadelníci, kteří by měli být vtipní a zábavní, a svou roli jsme splnili. Zato vy jste politička, která by měla být zodpovědná a slušná, a to vám se to nepovedlo.‘ Tak jsme začali debatu. Na to nám řekla, že nás bude žalovat pro porušení autorských práv.“

Ondřej Pavelka vzpomínal, že na pohrůžku soudem v tu chvíli vůbec nedokázal reagovat, jenom něco nesrozumitelně zamumlal. Báro, seděla jste u toho taky?

Ne ne, po tom představení mi bylo hodně špatně. Hrála jsem s horečkou. Dost pravděpodobně z celé té situace. Jela jsem do peřin. Představa, že si podávám ruku s navostřenou poslankyní a vedu s ní nesmyslný dialog o právu a morálce, mě nijak nelákala.

Kopli jste do vosího hnízda. Nedostala jste strach?

Měla jsem nepříjemný pocit. Zvlášť když k nám prosákla zpráva, že se na premiéru chystají politici v čele s Vítem Bártou. Už jsme hráli a já pořád nevěděla, kdo sedí v hledišti. Fakt je, že první měsíc jsem z divadla jezdila radši taxíkem a uklidňovala se větou, kterou Kočí sama říká na těch páscích: „… hele, kdyby se nám něco stalo, to už by bylo tak evidentní …“ (Tomáš Svoboda se směje: „To že má člověk paranoiu, neznamená, že po něm nejdou.“)

Kristýna Kočí na páscích říká hrozné sprosťárny. Nestyděla jste se?

V Praze ne, ale když jsme hráli v Trhových Svinech, přišlo asi dvacet lidí a jenom důchodci. Celou hodinu bylo v hledišti hrobové ticho. Po písničce jeden stydlivý potlesk a konec. Měla jsem pocit, že to vnímají jako představení, že si ty babičky říkají: „Co nám to ti Pražáci dneska přivezli za sprosťárnu. Minule, jak jsme byly na tom Broukovi v hlavě, to bylo teda lepší.“

Na vánočním večírku Reflexu vaše divadelní skupina „portrétovala“ další figuru, Irenu Obermannovou, „tu nestydu“, jak napsal Havlův přítel Pavel Kohout. Kolegové nechtěli uvěřit, že ačkoli jste v Tajné knize prakticky nezměnili čárku, byla to taková sranda.

K tomu se váže pikantní věc. Hrajeme takové poetické představení, jmenuje se Kouzelník. A kouzelník má asistentku, mě, jež představuje všechny ženy, které v životě potkal. A v Tajné knize je pasáž, kde Obermannová píše, že navštívila v Rubínu představení Kouzelník a zjistila, že existují ještě divadelníci, co mají křehkou duši.

(Tomáš Svoboda: „A my se jí za půl roku příšerně vysmějeme.“)

Make-up Zuzana Machalová, styling-Lucie Tomišková. Poděkování H&M za oblečení a kinu Světozor za lokaci.

Celý rozhovor s Barborou Polákovou najdete v Reflexu č. 3/2012, který vyšel 19. ledna 2012.