Každoročně před koncem roku vyhlašuje Maurerův výběr žebříček nejlepších restaurací posledních dvanácti měsíců. Ale protože by nebylo fér jít se jen tak najíst do svatostánku gastronomie, byla s tímto úkolem spojena i povinnost najít a prozkoumat i nejhorší restauraci v Česku. Vítejte na gastronomické horské dráze.
Restaurace Terasa U zlaté Studně je podle hlasování odborníků v přehledu Maurerův výběr – nejuznávanějším průvodci českými restauracemi – na vrcholu české gastronomie. Rozhodně je na vrcholu Malé Strany. Přímo na konci Sněmovní ulice, nenápadný vchod, výtahem do čtvrtého patra a pak ještě po schodech nahoru. Tam je restaurace, ještě výš fantastická terasa, která má stejně jako zbytek restaurace nádherný výhled na Prahu. Interiér je jednoduchý, kombinace moderny a historických detailů. Mají ho na svědomí špičkoví italští architekti Lorenzo Carmelini a Katrin Herdenová. V kuchyni vládne Pavel Sapík, dlouhodobě jméno z české kuchařské špičky (neplést s otcem Jaroslavem, expertem na českou kuchyni a nově i televizní hvězdou).
JÍDLO A VEŘEJNOPRÁVNOST
Pokud vám v takovéhle restauraci redakce zaplatí oběd, měla by to být nádhera. Kocháte se výhledem, užíváte špičkové gastronomie. Bohužel nedokážu se úplně uvolnit. Důvody jsou minimálně čtyři – v pořadí podle abecedy: Vít Bárta, Petr Bendl, Jiří Paroubek a Jiří Šlégr. Spodní místnost restaurace není velká a cítit se v obklíčení lidí, ke kterým nehoříte právě hypersympatiemi, celý zážitek poněkud kazí.
Restaurace samotná rozhodně není špatná, byť má na můj vkus příliš eklektickou nabídku – české speciality vedle francouzské bujabézy a thajské polévky ve mně vždy vyvolávají dojem, že se kuchař snaží o jakousi gastronomickou verzi veřejnoprávnosti. Ve finále je tak poněkud nečitelný a v horších případech i alibistický.
Našli byste tu i pár dalších drobností – neustále rušivě zvoní telefon s objednávkami a podobně. Což ale nic nemění na faktu, že mé jídlo, tartar z mléčného telecího s křepelčím vejcem, lanýžovým kaviárem a espumou z foie gras a coby hlavní chod royal steak z argentinské svíčkové Angus, servírovaný s foie gras Rougié, bramborovým pyré s lanýži z Piemontu a omáčkou ze Sauternes od barona Philippa de Rothschilda, je prostě fantastické.
„POLITICKÝ“ JÍDELNÍČEK
Jenže soustřeďte se na steak a lanýže, když vedle vás Vít Bárta v dokonalém obleku, košili s monogramem (v kontextu toho, co o něm víme, je fakt, že nosí na levém rukávu vyšité VB, nechtěně vtipný) vysvětluje Petru Bendlovi, jak má řídit své ministerstvo.
A užívejte si výhled, když o kousek dál sedí Jiří Paroubek a se svou nezaměnitelnou dikcí (naživo to zní ještě hůř než v televizi, věřte mi) cosi vypráví osazenstvu stolu. Určitě se to týká lepšího života pro obyčejné lidí. Už proto, že sedíme v restauraci, která je drahá i v kategorii drahých restaurací - místní signaturní jídlo, zmíněný steak, stojí přes tisíc korun, čímž se řadí jednoznačně mezi nejdražší hlavní chody, které lze v Praze momentálně pořídit. A většina hlavních jídel stojí jen kousek pod tisícovku.
Nechce se mi úplně poslouchat cizí hovory, takže vám, bohužel, nemohu říct, co se ten den na obědě v téhle restauraci upeklo. Mohu nabídnout jen pár postřehů: Vít Bárta se podle řeči těla chová k Petru Bendlovi jako k mladšímu, nezkušenému a trochu hloupému bráchovi, což Bendl nijak nevyvrací. A nakonec za něj Bárta zaplatí oběd, který si nechají přinést, ale nesnědí. A ani si ho nevezmou s sebou – to většina lidí neudělá ani s řízkem za devadesát korun.
Jiří Paroubek se rád poslouchá a vypadá stejně nepříjemně jako na fotografiích. Jiří Šlégr si neumí vybrat kravatu. Paroubek se s Bártou vzájemně ignorují, ale Bendl jde Paroubka sám od sebe nakonec pozdravit. Všichni do jednoho nepůsobí sympaticky (protože se o to ani nesnaží). A všichni do jednoho vám dokážou zkazit oběd v restauraci se skvělou, byť poměrně drahou kuchyní, a nejlepším výhledem v Praze.
PRAŽSKÁ RESTAURACE DINITZ není asi nejhorší restaurací v Česku. Ale protože jsme nějakou chtěli mít (a jejich znalec, Zdeněk Pohlreich, nás zdvořile odmítl s tím, že má špatných restaurací už plné zuby), zavolali jsme na Českou obchodní inspekci, aby nám řekli, kterou restauraci letos nejvíce pokutovali.
Její tisková mluvčí pak Reflexu napsala: „Na základě Vašeho požadavku o určení restaurace, které byla v letošním roce uložena nejvyšší pokuta, a mohla by tedy být z pohledu ČOI považována za nejhorší (i když podobná zjištění máme v průběhu každého roku ve stovkách restaurací), Vám sděluji následující: Pokuta ve výši 40 000 korun byla pravomocně uložena podnikateli provozujícímu restauraci Dinitz Kosher na Starém Městě v Praze, a to na základě opakovaných zjištění v průběhu dvou kontrol, kdy bylo opakovaně prokázáno porušení povinností stanovených zákonem o ochraně spotřebitele…
Tento příklad jsme vybrali nejen pro nejvyšší uloženou pokutu, ale také proto, že v restauracích této kategorie by k porušování zákona tímto způsobem nemělo docházet vůbec, natož aby k němu docházelo opakovaně.
KŘIDÝLKO NEBO STEHÝNKO
Takže vás asi nepřekvapí, že v restauraci Dinitz sedím u oběda zcela sám. Nejenže se mnou nikdo nechtěl jít, ale pověst Dinitzu už se evidentně roznesla. Takže jsem tu jen já a personál. Není to ale nijak depresívní, bavím se totiž tím, že si představuji sám sebe ve známé scéně z filmu Křidýlko nebo stehýnko s Louisem de Funèsem, kde ho zlý majitel restaurace otráví.
Říkejte si, že jsem paranoidní, ale když si v prázdné restauraci sednete ke stolu a číšník před vás hodí vidličku od vedlejšího stolu (před vámi je z nějakého důvodu jenom nůž), sklenice na pití je reklamní předmět výrobce limonád s několikamilimetrovou prasklinou na vrchním okraji, dělá to s vámi cokoli, vyjma to, že dostanete chuť na něco k jídlu.
TAK TOHLE SE NEPOVEDLO
Dinitz je košer restaurace – dokonce je tu někdo, kdo se tváří jako provozní v tradičním ortodoxním židovském oděvu, včetně talitu. Pokud to má místu dodávat exotický nádech, nefunguje to. Místo působí jako zanedbaný fast food, byť s restaurací Terasa U zlaté studně má jednu věc přece jen společnou – jídla jsou tu zatraceně a trochu zbytečně drahá.
Nejlevnějším hlavním chodem je něco, co se v jídelním lístku jmenuje křupavý řízek z kuřecích prsou, chutí to vzdáleně připomíná obalený a osmažený tenký plátek dobře uleželého polystyrenu a stojí to bez dvou čtyři sta korun. V předchozí větě si každý najde skandální rovinu podle svého naturelu, ale já mám podezření, že kdybych místo té parodie na řízek snědl dvě notně ohmatané dvousetkorunové bankovky, vyšlo by to nastejno z hlediska ceny, výživné hodnoty, chuti i možných hygienických a zdravotních konsekvencí.
Měl bych vám říct, že jsem měl ještě předkrm. Dal jsem si humus, tedy cizrnovou kaši, kterou mám opravdu hodně rád. Nedojedl jsem ji. Tady se nebudu snažit být v popisu jídla vtipný už proto, že můj mozek se zjevně snaží tuhle část oběda vytěsnit. Když číšník odnášel předkrm, naznačil mi, abych si příbor nechal i na hlavní jídlo. Asi se mu nechtělo chodit pro další k vedlejšímu stolu. Což na jednu stranu chápu, také jsem od přírody líný, ale v restauraci, jež chce v průměru pět set korun za hlavní jídlo, přece jen čekáte víc.
V Dinitzu máte nicméně alespoň jistotu, že budete čekat dlouho. Druhá láhev coca-coly, kterou jsem si objednal, musela být přímo z centrály firmy v Atlantě. Alespoň soudě podle toho, jak dlouho se dostávala na můj stůl.
Dinitz rozhodně nezklamal – jako výlet do kulinářského pekla fungoval skvěle. Jako důkaz toho, že můžete mít drahou restauraci, aniž skutečně umíte vařit nebo ji provozovat, také. Do pasti jménem Dinitz spadnou asi nejspíše turisté a dost možná často jen kvůli náboženskému vyznání. Dinitz jim v tom případě rozhodně dá možnost pro víru trpět.
