... mě ani v nejmenším nepohoršila. Dokonce bych řekl, že se mi to ňadro ve svém decentním odhalení Eliškou Balzerovou přímo líbilo. Musím se však usmívat nad smrští, jakou ňadro kolem filmu Ženy v pokušeni spustilo. A taky nad připojenou mediální masáží. Není snad jediné české periodikum, jež by nepřineslo původní rozhovor s herečkou, ztělesňující ve filmu extravagantní spisovatelku.
Usmívám se i nad tím, že herečka, navždy proslulá coby Alžběta Čeňková v televizní Nemocnici na kraji města, ta hodná doktorka, milá a chytrá blondýnka, modré oči, vlídný úsměv..., se nyní v novém filmu představí jako sexuální dračice. Jistě, je to jen role, a ty záporné se hercům, jak známo, hrají dobře, zejména vybočí-li v nich ze svých šuplíků.
Vše chápu. A zároveň se usmívám tomu, jak paní Balzerová dělá statečně ze sebe v rozhovorech velkou drsanku při vzpomínkách na svůj nevázaný studentský i herecký život, kdy prý například s kolegyní Švandovou pěstovaly a snad i hulily marihuanu. A nejen to... Nicméně i to chápu, byť právě u ní to zní neuvěřitelně. Za to ovšem může ta nezničitelná image Čeňkové. A že prý byla opravdu pěkné kvítko? Ale proč ne? Vždyť mládí jsme měli či máme každý jen jedno. A bolševik tehdy taky všechno neuhlídal.
Usmívám se i proto, že ono náhlé drsňáctví spolu se silně kontrastujícím zjevem herečky—dobračky je totiž nejspíš součástí marketingového plánu. Takže ona pak musí kromě role extravagantní spisovatelky na plátně zahrát i stejně drsnou roli Public relations mimo plátno; nejspíš to bude mít ve smlouvě, což má logiku.
Proto paní Balzerová poskytuje skoro dnes a denně rozhovory deníkům, týdeníkům či rádiím. A co je opravdu a vážně obdivuhodné, že každému z nich tak trochu jinak. Ale stejně je to spíš pořád ta hodná doktorka Čeňková, která nás sebevíc předstíranou drsností v rozhovorech nemůže ošálit. Leda tak přilákat do kina, o což tady má jít. I když ve mně na druhou stranu zvolna sílí pocit, že méně této píárové masáže může být někdy více.
