Dexterův kumpán Sands: Jen se mě bojte! | Reflex.cz
reklama
nahoru

Dexterův kumpán Sands: Jen se mě bojte!

Tereza Spáčilová1. července 2013 • 17:21
Dexterův kumpán Sands: Jen se mě bojte!
Julian Sands
• foto: 
Pavel Hofman

Ve filmech si Julian Sands (Warlock, Leaving Las Vegas) drží image chladného, ne-li přímo děsivého muže, ve skutečnosti je to zosobnění humoru a šarmu. „Na vás jsem čekal celý život. Věnujete mi tanec,“ zahájil rozhovor, jenž poskytl krátce před svým karlovarským vystoupením.

reklama

Co když řeknu ano, jste připravený vstát a tančit přímo mezi festivalovými hosty?

Je vidět, že mě neznáte.

To neznám. Měla jsem vás za odměřeného Angličana, který mě straší v hororových snech.

Nevím proč, ale lidi mě obecně mají za suchara. A vy se mě dokonce bojíte.

Bojím se vás, když hrajete upíry a čaroděje. Ostatně nedostal jste zrovna nedávno roli v jednom z nejmorbidnějších seriálů dneška, Dexterovi?

Dostal, máte pravdu.

Co si máme představit pod označením „bohatý byznysmen“, jak váš part popsala média?

To si budete muset počkat, až Dexter poběží v televizi, mám zakázáno cokoli vyzrazovat.

Tak aspoň řekněte, co Dexter neboli Michael C. Hall dělá, když zrovna nevraždí.

Překvapilo mě, jak je pracovitý. Osmá řada seriálu má být poslední, mohl by klidně zvolnit nebo se na to úplně vykašlat a hrát jenom na padesát procent, ale on ždíme maximum z každé sekundy. Udělal tím na mě velký dojem.

Co vůbec přiměje britského herce, který vyhledává jeviště a velmi ambiciózní filmy, aby se nechal zlákat k práci na kriminálním seriálu?

Není první ani poslední, dělal jsem například už seriál 24 hodin a další televizní projekt, Banshee, odjíždím točit doslova za pár dní. Já ale nerozděluju role na televizní a filmové, buď se mi líbí, nebo ne. Je fakt, že v televizích teď přibývá zajímavých příležitostí, ve filmu není dost peněz a kvalitní autoři se přesouvají na kabelovky.

Oslovila vás v případě Dextera i temná stránka toho seriálu?

Oslovila mě Charlotte Ramplingová. Sice jsem s ní neměl žádnou společnou scénu, zato jsme si zašli na večeři, což se ukázalo být mnohem lepší. Vy jste mi ale utekla od toho našeho tancování.

Tak mi tedy řekněte, jaký jste tanečník.

Špatný. Ale nedávno jsem natočil taneční film, jmenuje se Six Dance Lessons In Six Weeks. Vychází ze hry, v níž vystupovala Shirley MacLainová a já tam hraju vysloužilého dvojnásobného tanečního šampiona, který se živí jako taneční mistr. Moc kroků neovládám, ale rozjet to umím (zatleská do rytmu). Přijďte na mé večerní představení.

O něm jsem se chtěla bavit. Přivezl jste hru, kterou režíroval John Malkovich, ale herecky padá celá na vaše bedra, jestli se nemýlím.

Pokud se ke mně nepřidáte vy, pak asi ano.

Není to šílené, táhnout všechno sám?

Ano, ale to jsem věděl, když jsem se k tomu upsal. Navíc oním tažným koněm nejsem já, ale diváci, neodděluje nás zeď – já můžu reagovat na ně, oni na mě a záleží, jak nám to půjde. Je to jako ten tanec. Jistě, odehrál jsem spoustu kusů, v nichž jsem předstíral, že jsem v celé místnosti sám, ale připadal jsem si divně, vždycky jsem měl chuť zvolat: „Haló, lidi, jste tam? Já  tady jsem.“ Miluju publikum a zbožňuju, když s ním můžu být v kontaktu.

Teď se těším, ale zároveň i trochu bojím. Budete interaktivní?

V to doufám. Chtěla byste?

Upřímně nesnáším, když herci vběhnou do hlediště a vytahují diváky, aby něco předvedli.

V tom případě se bojte. Velmi se bojte. (nasadí ďábelsky děsivý pohled) Ne, žertuji, budete v bezpečí. Ze zásady nikoho k ničemu nenutím. Na druhou stranu – když se mě někdo na něco zeptá, odpovím mu, nebudu přece dělat, že tam nejsem. Divadlo je živá hmota, nikdy nevíte, co se na scéně stane. Ostatně já doteď přesně nevím, co vlastně budu večer říkat. Vidíte, co mám rozečtené? (Vytáhne knihu se záložkou uprostřed) . Harold Pinter, muž, kterého dnes budu citovat. Jen abyste viděla, že nelžu.

Jak jste se s Pinterem vlastně seznámili?

S Robertem Altmanem jsme kdysi natočili film podle jeho hry, setkali jsme se ale nezávisle na něm, na obědě. V Británii zná každý každého, obzvlášť na divadle.  Dal mi básně, které jsem neznal, milostné, velmi něžné a vášnivé, skutečně výjimečné. Nezadají si s Shakespearem, zamiloval jsem se do nich.

Máme očekávat vážný nebo spíš lehčí divadelní kus?

Pocta Haroldu Pinterovi je v podstatě portrét, kopíruje tedy jeho osobnost. Jestli je vážná? Ano. Jestli je vtipná? Víc než cokoli jiného – Harold Pinter byl velmi zábavný muž. Má reputaci přísného, drsného umělce, ale my představujeme i jeho druhou tvář. Dokonce bych si troufl říct, že se snažíme být vtipní.

Ve Varech jste byl naposledy před dvanácti lety. Co se od té doby změnilo?

Rozhlížím se kolem a říkám se, že nic. Všude vidím stejné milé lidi. Dvanáct let je nic, pět minut trvá déle.

Vy jste se za tu dobu nezměnil?

Těžko soudit, v jádru jsem snad zůstal stejný. Co je však důležité, neztratil jsem chuť, nadšení,  zvědavost a dychtivost, s níž poznávám svět. Práce mě neubila, což je docela fajn zjištění.

Žijete pořád v Los Angeles?

Ano. Kam bych jezdil?

Před lety jste opustil rodnou Anglii.

Opustit je silné slovo. Stále tam mám dům, stále do ní jezdím. Jen jsem holt v Americe potkal ženu svého života. A pak – Kalifornie mi vyhovuje. Světlo, prostor, pocit lehkosti...

Víno?

Víno si dávám i tady, na to nepotřebuju být v Kalifornii. Máte ho mimochodem lahodné. Tak zatančíme si?

 

Tereza Spáčilová


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama