Ve svém dnešním zamyšlení píše psychiatr Cyril Höschl o Národním ústavu duševního zdraví. Jaký má význam a co by měl přinést.
Každá jen průměrně rozvinutá země má instituci, která se zabývá základním i klinickým výzkumem chorob mozku, zvláště pak duševních onemocnění, včetně závislostí, demencí a sexuálních poruch. Tyto instituce mají buď povahu výzkumných ústavů (INSERM ve Francii či Max Planck institut pro psychiatrii v Německu), nebo jsou při univerzitách. Jedním z důvodů, proč si státy tyto instituce pěstují, je skutečnost, že psychiatrická onemocnění představují ve většině zemí největší sociálně-ekonomické břemeno z celé medicíny, a každá společnost hledá cesty, jak je odlehčit. Navíc s prodlužující se délkou života toto břemeno mimořádně narůstá.
V České republice, podobně jako v zemích Evropské unie, trpí některou z poruch mozku více než polovina obyvatelstva, z toho nejméně dvě třetiny jsou poruchy psychiatrické. V roce 2010 přímé medicínské (léky aj.), nemedicínské („hotelové služby“ aj.) a nepřímé (absence v práci aj.) náklady na onemocnění mozku činily u nás téměř 181 miliard Kč, tedy bezmála pět procent hrubého národního produktu. Každý prozíravý politik určitou proporci nákladů na nějakou problémovou oblast investuje do jejího výzkumu. V bývalém Československu za podobným účelem vznikl Výzkumný ústav psychiatrický (dnešní Psychiatrické centrum Praha), jenž na výstupu produkoval na datech založené podklady pro politiku a legislativu v oblasti rodiny (rozvodovost, potraty – celosvětově známá studie Nechtěné děti), ochrany zdraví apod. Tento ústav se mimo jiné zasloužil o dekriminalizaci homosexuality a přispěl k mezinárodní srovnávací studii WHO o vyústění schizofrenie.
Projekt Národního ústavu duševního zdraví by měl na tuto tradici navázat a na základě původního výzkumu poskytovat podklady pro rozhodování v oblasti drogové politiky, pro legislativu omezující řízení pod vlivem drog, pro rodinnou politiku, k prevenci psychické zátěže na pracovištích, a navíc přímo zkoumat etiologii a patogenezi nejzávažnějších duševních poruch, včetně schizofrenie, bipolární poruchy, demencí, ale také úzkostných poruch, nespavostí a poruch biologických rytmů. To nelze bez špičkového vybavení zobrazovacími metodami a bez laboratorního zázemí.
Doba, kdy se investovalo zásadně do jiných oblastí medicíny než do psychiatrie, už v Evropě minula a je na čase, aby si to všichni včetně politiků naplno uvědomili. Je krásné, že ministerstvo zdravotnictví investuje desítky miliónů do oddělení k léčbě eboly, avšak zatímco touto strašlivou infekcí u nás zatím ještě neonemocněl nikdo, stejně (byť pomaleji) smrtícími demencemi u nás trpí přes sto tisíc lidí. Náplň konkrétních výzkumných programů najdete na www.nudz.cz.
A pokud jde o udržitelnost projektu, zcela a plně by stačilo, kdyby byl institucionálně zajištěn alespoň tak jako výzkum ve všech ostatních oblastech, například na Akademii věd či na univerzitách. Nic víc. Ostatní si vydělá sám.
Profesor CYRIL HÖSCHL (64) je český psychiatr, popularizátor vědy a vysokoškolský pedagog. Od roku 1990 je řidetelm Psychiatrického centra Praha a přednostou Psychiatrické kliniky 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Je autorem mnoha vědeckých publikací.
