Emo | Reflex.cz
reklama
nahoru

Emo

PAVEL TUREK21. listopadu 2007 • 13:29
Emo

„Kdo si se mnou seběhne kopec? Jen tak poběžím dolů, protože se mi chce,“ vybafla ta zřejmě třináctiletá holka s blond vlasy a parašutistickými kalhotami. Dřív než jsem se jí stačil zeptat na jméno, se řítila směrem k Hellichovce. Ještě předtím jsem se od ní naštěstí stačil dozvědět, že emo je o fajnových lidech a tom, nebát se dávat najevo své emoce – třeba se nestydět brečet v tramvaji. Nejdůležitější je nebýt pozér a nebrat vážně blogy.

reklama


„Já o tom můžu povídat – byla jsem pozérka jako nic, a když jsem přijela před měsícem poprvý na srázek, tak jsem měla uplý tmavý kalhoty, vzala jsem si všechno, co se píše na Internetu, řezala jsem se žiletkou … Ale ty lidi tady mi otevřeli oči a řekli mi, co je pravý emo,“ utkvělo mi z jejích slov v hlavě.
Kromě toho, že číslo 35 295 000 může o něco převyšovat současnou populaci Kanady, je to i počet kamarádů, kteří jsou registrováni na Myspace profilu kapely Fall Out Boy. Panic! At The Disco to dotáhli na 26 826 000, My Chemical Romance mají 23 363 000 – tedy takové větší Rumunsko –, a dokonce i AFI nebo Aiden mají v pohodě víc než U2.
Popularita kapel, které s větší (nebo menší) mírou vůle a tolerance můžete přiřadit ke stylu emo, se vede za ruku – stejně jako emo děti po ulici – s komunitními servery, chatovými místnostmi, osobními profily a spolehlivě válcuje co do intenzity kontaktu i návštěvnosti jakýkoli jiný žánr.
Zprofanovaný vizuální stereotyp obyvatel těchto emo republik je kluk s černou patkou, nalakovanými nehty, holka zase zosobňuje dvojnici postavičky Emily The Strange. Zmíněné klišé tvoří realitu srazů, které si emo kids týden co týden dávají prostřednictvím Internetu.
A přestože si ještě nepřipadám úplně odepsanej, neříkám, že jsem si nepřipadal jako Víťa z filmu Vrať se do hrobu, když jsem se vydal na ten letošní největší s třemi sty přihlášenými účastníky.

TRAPNÝ OTÁZKY JAK Z MLADÝ FRONTY

Už začátek ve tři odpoledne, kdy se největší nápor shromažďoval na Václaváku pod ocasem, dával tušit, že na tomhle mejdanu budeme spolu s Ondřejem Formánkem přinejlepším za vychovatele nebo otravný strejčky.
Potvrdilo se to hned ve chvíli, kdy Nika a Sally – dvojice holek, jedna s puntíkovou čelenkou, druhá v oplackovaném kabátku, kde se dal mimo jiné najít Marilyn Manson – zareagovaly na diktafon stylem: „Tak jestli to budou trapný otázky, na který se nás před časem ptaly ženský z Mladý fronty …“
„A na co se vás ptaly?“ Byla to z naší strany zjevná snaha probudit sympatie.
„Co pro nás znamená emo.“ „A co jste jim odpověděly?“ Ne že bych lpěl na očním kontaktu, ale komunikovat s dívčím temenem považuji za poněkud problematické. „Životní styl.“ „Proč jste se ho chytly?“ „Chtěly jsme bejt jiný než ostatní.“

EMO-LEMMINGS

„Současnou oblibu ema vidím hodně podobně jako grunge,“ popisuje mi svůj pohled Rae z kapely Clou, který každé úterý na Radiu Wave moderuje pořad zaměřený na emo a příbuzné žánry. „V každém období si mládež najde styl, ve kterém se cítí bezpečně. Mně to s grunge přijde hodně podobné, byly tam podobné pseudonihilistické pocity. Sám jsem na něm vyrůstal, když mi bylo tak 13 let. Tudíž by se dalo říct, že jsem byl emo kid, jen u jinýho stylu. Odbočím: Nedávno jsem viděl na MTV pořad Made, kde si vyberou člověka, který jim řekne, čím chce být, a oni se mu to snaží splnit. Zrovna tam byla emo holka, která se rozhodla být roztleskávačka. Ukazovalo to nádherný pohled na komunitu emo kids a těch dá se říci ‚lepších‘. Bylo přesně vidět, co ty mladý štve. Jak nemají rádi premianty a fotbalisty, který je šikanujou za to, že nemají rádi tělocvik. A tak dál. Je mi jasný, že kdyby mi dnes bylo 14, tak bych k tomu stylu asi ze stejných důvodů inklinoval.“
Bohatě víc než stovka teenagerů, kteří chtějí být jiní než ostatní, vytvořila homogenní dav a vydala se od koně směrem k Petřínu. Přesun připomínal hru Lemmings, kdy máte za úkol dostat bandu panáčků přes překážky ve zdraví do domečku. S tím rozdílem, že tihle lumíci sice také zvládají bezradný výraz týraného jezevčíka, ale na rozdíl od digitálních se oblékají do černého a uctívají zpěváky, kteří vysokým hlasem – někdy s operetní manýrou – zpívají o bolestech lásky, umírání na rakovinu a šikaně na střední škole.
Nakonec se jedinou překážkou na trati ukázala skupinka punkerů, kteří si průvod vyčíhali u dolní stanice lanovky a kromě strkačky a nadávek se do emo lemmings trefovali i vejci.
„Většinou si vychytají, kdy máme sraz, a číhají na nás, ale my se nemůžeme rvát, ani nechceme. Štve je hlavně to, že jim prej kurvíme styl,“ vysvětloval mi Max s piercingem v dolním rtu, který studuje v Českých Budějovicích služby cestovního ruchu a na popruhu tašky umístil do blízkého sousedství placky Metalliky, Homera Simpsona a Sunshine. Už samo to pokládám za autorský počin. Max vedl pacifistickou skupinku, která vysmahla, jakmile uslyšela o hrozící potyčce, a počkala si na příjezd policie. Dva strážníci s otcovským pochopením oddělili pětici tak dvacetiletých punkerů od emo průvodu.
„Přitom my je nijak neprovokujeme a nemáme s jejich hudbou nic společnýho. Mají o nás mylný představy. Punk je špína, zatímco emo je kultivovaná záležitost,“ přitočil se ke mně Rafael – opečovaný klučina s obličejem nevinného androgyna, patku načíslou odzadu, vyseknutý v šedivém sáčku a mikině s kapucou. „Studuju na uměleckýho keramika v Libni a na škole jsme jen dva s tímhle zájmem.
Už to je problematický – i od spolužáků. Učitelé se jen smějou, když mě vidí s nalakovanejma nehtama.“ Dodává, že s kapelou skončil, jelikož to bylo na chabé úrovni, ale aspoň maluje obrazy. Pohled na něj jako kdyby potvrzoval další z emo stereotypů: proklamovanou bisexualitu a genderovou nevyhraněnost. A to jsem se ještě nesetkal s holkama, co si daly klučičí jména a oslovují se v mužském rodě.


EMO TEHDY KDYSI

Emo sraz vykazuje všechny znaky dětského tábora. Tedy ty znaky, které vybublají po večerce, kdy je zhasnuto, vedoucí už dávno u fl ašky rumu hrajou svlíkací poker a banda se sleze na pokoji. Vytahovat fakt, že slovo emocore se začalo poprvé zmiňovat v roce 1984 v souvislosti s kapelou Rites of Spring, má v tomto světle podobnou relevanci jako to, že Karel Marx trpěl při psaní Kapitálu nepříjemně svědivou vyrážkou.
Vášnivá hudba Rites of Spring tehdy prorážela z klaustrofobického hardcoreového formátu do otevřenějších epických ploch a frontman Guy Picciotto zpíval s melodramatickým zoufalstvím, jako kdyby měl být za každé slovo potrestán. Pro scénu ve Washingtonu, DC, typický formát – tak jak jej v knize Our Band Could Be Your Life artikuloval publicista Michael Azerrad. Picciotto později ještě s Ianem McKayem fungoval v mnohem slavnější skupině Fugazi.
Ale na tom nezáleží. Určující je výhradně dva roky trvající trend, který z ema udělal mnohovýznamové a ve finále bezobsažné slovo jako třeba punk nebo indie.
„MC Lars (rapper s laptopem – pozn. autor) má takový slogan:, Hot Topic Is Not a Punk Rock,‘“ odpověděl mi Karel Buriánek ze Sunshine, když jsem se ho ptal, jak by se dal charakterizovat rozdíl mezi emem dnes a třeba v devadesátých letech. „Hot Topic je síť laciných obchodů v amerických shopping mallech, která prodává přesně tohle zboží. Metalové, punkové a teď hlavně emo haraburdí pro sociálně slabší teenagery, úchyláky, něco jako učňovskou mládež a hispánské headbangers. Všichni si z toho dělají legraci, jenže v tom sloganu je nadsázka i pravda. Punk, straight edge, hardcore, emocore, tohle kdysi mělo nějakou ideologickou platformu a řekněme literární obsah. Samozřejmě že s tím ruku v ruce šla nějaká móda, uniformita, jenže to byla alternativa, a ne masová záležitost. V tom je ten rozdíl mezi devadesátkami a současností. Dneska je to lukrativní obchodní artikl, něco, co se dobře prodává, a to hlavně cílovce, která zarputile musí vypadat uniformně, protože jinak by se společensky znemožnila. Tohle je rafinované a zaručeně fungující. O hudbu a obsah už vůbec nejde. O textech ani nemluvím.“
Emo dnes je smrtelně vážná stylizace hororového komiksu za nijak invenčního hudebního doprovodu, která s černou růží v klopě nutí zasněné outsidry uctívat Burtonovu Mrtvou nevěstu a nacházet se ve sloganu: „Hej, slečno Vraždo, můžu udržet krásu při životě, když se sám zabiju?“ Smrt se pochopitelně může jevit sexy, když je od vás podle průměrných propočtů vzdálena 70 let.
„Teď jsi mě ale vážně naštval, nevíš, o čem mluvíš. Střední škola?“ vyjel na mě Jan Kluger, booker berlínského klubu Magnet a totální propadlík emu druhé generace, který za jednu z nejkrásnějších vzpomínek považuje, když seděl v backstag i s Jonem Bunchem, zpěvákem Sense Field a později Further Seems Forever, a společně na španělky u piva drnkali a zpívali Save Yourself. Naštval jsem ho, protože tvrdím, že texty emo kapel vesměs pojednávají o utrpení lidí, kteří v životě nezažili nic horšího než školní systém a refl ektují problémy teenagerů, a co je tristní, optikou teenagerů.
„Slyšel jsi vůbec někdy o romantické lásce?“ přisadil si. „To je něco, pro co lidi třeba chtějí žít – někdy umřít –, ale rozhodně ji chtějí vyzpívat.“ A mně dochází, že rozdíl mezi mnou a jím – tedy mezi a emem a ne-emem – je v tom, že on je pořád ještě schopný brát některé věci vážně. V emu by nebylo možné, aby zpěvák s ironickým odstupem odsekával: „Někdo mi řekl, že máš kluka, kterej vypadá jako holka, se kterou jsem chodil vloni v únoru.“ (The Killers – Somebody Told Me) V emo verzi by se zpívalo: „Někdo mi řekl, že máš kluka, který vypadá jako holka, ta bolest je k nesnesení, podřežu si žíly.“
Jasně, utahuju si, ale kupříkladu Jessica Hopperová ve stati Emo: Tam, kde dívky nejsou (Punk Planet, říjen 2003) popisuje současnou „třetí“ vlnu jako značně sexistickou.
Ženy jsou v textech definovány pouze na základě své nepřítomnosti. Současné kapely portrétují vztahy buď tím, že ženu zatracují, „nebo se ženou navozené utrpení posunulo z fáze popisné do fáze normativní“.

GERARD ARTHUR WAY

„Nejsem emo, jsem Gerard,“ prohlásila rezolutně holka s nazrzlými vlasy v culíku a silně podmalovanýma očima. Intenzitu černě zvýrazňoval fakt, že je měla překryté brýlemi. V tu dobu už jsme s Ondřejem přivykli rytmu srazu, přestali jsme obcházet účastníky, kteří posedali jako v letním kině na stráň s výhledem na centrum města. Jelikož se z nás – fotříků – stala atrakce, začali někteří přicházet za námi s tím, že chtějí něco říct. V souběhu se z batohů vylouply i láhve alkoholu, zaujalo mě, že i v tomhle ranku si kids potrpí na image a dodržují emo barvy, takže se tu otáčela jak zelená, tak vodka s jahodovou příchutí, krásný odstín.
„Emo jsem byl před dvěma lety, když to nikdo neznal. Teď jsem Gerard,“ trvala žába na svém. Nepřekvapovalo mě to, stačil jsem poznat, že emo je žánr, jehož jméno se nevyslovuje. „A hraješ na basu, že máš na krku basový trsátko?“ blýskl se poirotovskou dedukcí Ondřej.
„To je od Franka – z Chemiků –, ale od pravýho,“ upřesnila, protože v tu chvíli už stála po jejím boku blond holka z Rokycan v růžové mikině, která nám byla v průběhu akce představena jako Frank.
„A ještě jsi satanistka, metalistka a řežeš se,“ pokračoval Ondřej v luštění všech věcí, které se jí houpaly na krku – obrácený kříž, žiletka. Gerard si okázale vyhrnula rukávy a celá délka jejích předloktí byla pokryta útlými podélnými jizvičkami v pravidelných čtyřmilimetrových vzdálenostech. Vypadlo to, jako kdyby si hrabě Monte Christo čárkoval počet dní strávených v žaláři. Do pusy mi vjely sliny a po zádech přejel mráz.
„Sundej to, ty kreténe!“ okřikla ji Frank.
„Se mě ptali, jestli se řežu. Řešila jsem tím svoje problémy, nejdřív chlastem – pak tahle. Začalo to nevinně, něco jsem stříhala nůžkama, řízla jsem se … Ale pak mi opravdickej Gerard na pražským koncertě řekl, že jsem mladá hezká holka a že mě to zničí, tak jsem přestala. Během koncertu totiž měla nějaká holka ostnatej náramek, máchla rukou – Jé, Gerard – a já měla najednou propíchanou držku. Po skončení jsem šla do míst, kde stály autobusy Chemiků, s tím, že asi budu zvracet. Našla mě tam jejich stylistka a ptala se, jestli jsem O. K. Říkám, že ne, tak mě vzala dovnitř na ošetření, a pak přišli oni – Gerard a Frank a bavili se se mnou.“


EMO NA PRODEJ

„Emo trička na prodej,“ zvolal kluk v černém outfitu a s naraženou kšiltovkou – jediný člověk nad osmnáct v okruhu sta metrů.
Rozložil na trávě pětici vzorů černých triček po necelých třech stovkách. Nejdřív jsme od něj dostali přednášku, jak celý ten styl vyšel z hardcoru, který měl různé větve, grind, crust – zív – jak do toho vlítla móda – zív – vytratily se myšlenky – zív. „Média to špatně prezentují. Co je to být emo? Je to být smutný, v depresích, malovat si oči? To je naprostá hloupost,“ přesvědčoval nás s despektem vůči okolnímu shromáždění Marek, který studuje územní správu a samosprávu na vyšší odborné škole. „Těm lidem je -náct. Jsou snadno ovlivnitelní časopisy. Vždyť tu nenajdete nikoho přes osmnáct ani přes dvacet.“ „Ale tobě je přes dvacet,“ napadlo mě oživit mu vnímání situace. „Přiznávám, že se na tom snažím určitým způsobem vydělat. Je pravda, že tyhle lidi si nemůžou koupit tričko s nějakou kapelou, protože promotéři nemají dost peněz, aby ji sem přivezli.
Kromě My Chemical Romance, kteří mezi námi nejsou emo kapelou – sami se za ni neprohlašují. Tak se snažím zprostředkovat aspoň ta trička a sám z toho něco mít. Chodím takřka na každý sraz: prodat trika, zpropagovat koncerty jedný agentury, rozdávám tu letáky,“ zřejmě se v něm probudil osvětář a dobrodinec. „Aspoň tu mám nějaký účel. Co oni? Jaký tu mají účel? Opít se?“
Možná. Jako na táboře nebo kdykoli, když během adolescence uniknete z dosahu rodičů. Nepopiratelně fascinující je ale to, že ten sraz přesně zrcadlí virtuální komunitu, která je spolu ve styku přes síť – a navíc (přesto) má chuť z toho vydolovat nějaký „fyzický“ zážitek. Na Petřín dorazily emo kids z Rokycan, Českých Budějovic, Kladrub, Toušně, Čelákovic nebo Nymburka s naprosto identickým profilem: emo poslouchám na škole sám (případně jsme tam dva tři), dostávám čočku od hopperů a barbín, u nás ve městě nejde dělat nic, odpoledne koukám na televizi nebo chatuju s kámošema. Vlastně je to impozantní propojení modýlků a samozřejmě taky outsidrů, kteří by za jiných okolností zůstávali izolovaní ve svých regionech.
Emo kids se nacházejí přesně v průsečíku dvou extrémně silných faktorů. Exaltovaná patetická hudba bez špetky nadsázky, která rezonuje s vyhraněnou náladou dospívaní, se kříží s technologií – Internetem, což je v téhle generaci de facto životní prostředí. Pro marketingový zaměřovač to zatím představuje krásně definovaný cíl, na jehož vytěžení se intenzívně pracuje, dokud se kids neobrátí jinam. A to bude samozřejmě dřív, než se Gerardu Wayovi splní vyzpívaný sen být spasitelem zbitých, zlomených a zatracených.



NEJSME ŽÁDNÉ EMO!



Text: Honza Děděk

V klipech působí jako mrtvý voják z komiksové války, který právě vstal z hrobu – bledé tváře, temné fleky kolem očí; tak trochu animovaná figurka z filmů Tima Burtona. Tehdy, před koncertem jeho kapely MY CHEMICAL ROMANCE, však naproti mně seděl úplně obyčejný, trochu plachý kluk. Nenalíčený, v opraném triku a džínách. Před halou pořvávaly adolescentní dívky v černém, na punčocháčích módní lebky a kostlivce, všechny emotivně rozervané. Do Prahy před časem přijel jejich idol, zpěvák a kytarista GERARD WAY (30 – na snímku uprostřed), autor veleúspěšné desky o rakovině. A když jste členem hnutí emo, pak rakovina je jednoznačně in!



Vystudoval jste newyorskou School of Visual Arts a v roce 2001 jste pracoval pro úspěšnou komiksovou společnost DC Comics. Po teroristickém útoku na New York jste však ze dne na den jednak opustil ilustrovaný svět a začal se věnovat hudbě. Čím vás 11. září tak zasáhlo?

Byl jsem svědkem útoků na Světové obchodní centrum, na vlastní oči jsem viděl, jak druhé letadlo narazilo do jedné z věží „Dvojčat“; to je pohled, který změní váš život. Znáte ten okamžik, kdy letadlo přistává, vy se koukáte z okénka a sledujete, jak se země strašlivou rychlostí přibližuje? V duchu si říkáte: „Doufejme, že pilot je dobrý.“ Přemýšlel jsem, na co asi mysleli lidi v uneseném letadle, když věděli, že v kabině sedí piloti, kteří jsou rozhodně velmi špatní … Podobné úvahy jsem dlouho nemohl dostat z hlavy, obraz letadla nořícího se do jednoho z „Dvojčat“ mě budil ze spaní – na palubě toho letadla jsem klidně mohl být já! Proč ne? Život je ruská ruleta! A jediné, co se počítá, je to, co stihneme udělat do okamžiku, než zazní smrtelný výstřel. Tragédie 11. září 2001 mě přiměla začít přemýšlet, co by po mně vlastně zbylo, kdybych se stal jednou z obětí útoku na New York; tyhle myšlenky tehdy přepadly mnoho lidí … Co jsem vlastně dokázal? Dřepěl jsem v maličké sklepní místnosti a čmáral na papír nějaké kresbičky. A to je to, co chci dělat po celý zbytek života? Není na čase začít se věnovat tomu, po čem opravdu toužím, naplnit svůj život něčím pořádným? Žijeme příliš krátce, řekl jsem si – pověsil jsem tedy kreslení na hřebík a šel dělat něco, co jsem považoval za opravdu smysluplné. Takže jestli na celé tragédii 11. září bylo něco pozitivního, pak jedině to, že vznikla kapela My Chemical Romance. Tedy rozhodně to bylo pozitivní pro mě!

V době teroristického útoku na Spojené státy jste se však snažil prodat televizní společnosti Cartoon Network námět na animovaný seriál. Pokud by jej přijali, byl byste mnohem blíž realizaci určitých svých snů, než jste byl v okamžiku, kdy jste začal psát první písničky pro ještě neexistující kapelu. Vy jste opravdu věřil, že My Chemical Romance jednou bude úspěšná skupina?

Řeknu vám pravdu, nebudu ze sebe dělat žádného hrdinu – je sice pravda, že lidi z Cartoon Network měli o můj námět velký zájem, dokonce už proběhly nějaké mítinky, i když ještě nebylo nic definitivně podepsáno. Jenomže po 11. září se přestalo cestovat, nikdo najednou nebyl ochoten přiletět do New Yorku a pokračovat v diskusích o nějakém animovaném seriálu. Všechna jednání usnula a já nevěděl, jestli to není navždy. To mi rozhodování o tom, zda setrvat v komiksovém světě, nebo se pustit do hudby, značně usnadnilo. Navíc pro mě hudba vždycky představovala mnohem větší hodnotu než kreslení komiksů. Jako muzikant opravdu cosi znamenáte – máte možnost lidem něco sdělovat, říkat jim věci, za kterými si skutečně stojíte celou svou osobností. Nic takového jako komiksový kreslíř nedokážete, podobný pocit sebevyjádření vám nedá ani napsaný román – může trvat léta, než po vaší knize někdo sáhne. Oproti tomu hudba je umění okamžité reakce. Postavte se před lidi s kytarou a zazpívejte jim svou písničku – ihned se dozvíte, jestli ji přijali, nebo nepřijali; pokud se jim vaše hudba bude líbit, zůstanou, v opačném případě jednoduše odejdou. To se mi na hudbě vždycky líbilo ze všeho nejvíc.

Jak tedy reagovalo publikum na vaši první písničku, Skyline and Turnstiles, která vyprávěla právě o 11. září 2001?

Skyline and Turnstiles byla vůbec první písnička, kterou jsem pro naši kapelu napsal, první věc, již jsme na našem prvním koncertě zahráli lidem … tedy asi těm čtyřem, co se na nás přišli z kamarádství podívat. Po tom všem, co jsem vám vyprávěl o významu 11. září pro můj život, to ani nemohla být písnička o něčem jiném. Dodnes si nejsem jist, kolik z těch lidí ztracených v prázdnotě rockového klubu vlastně pochopilo, o čem tam písnička pojednávala; nebyla to úplně přímočará skladba, žádné Fuck the Terrorist! Každopádně všichni reagovali naprosto fantasticky – nikdy předtím nás neslyšeli a byli vážně nadšení! To nám dodalo hodně sebevědomí!

Vydání vašeho nejslavnějšího singlu, Welcome to the Black Parade, přesně 11. září 2006 tedy byla jakási oslava výročí dne, kdy vzniklo vaše rozhodnutí založit My Chemical Romance?

Ale vůbec ne! To byla úplně obyčejná náhoda! Vždyť my ani nevěděli, kdy ten singl vyjde – zkrátka jsme ho dali gramofirmě a ta určila datum vydání. A dost pochybuji, že by úmyslně vybrala zrovna 11. září s ohledem na to, jak významné je to datum pro naši kapelu – vždyť ti pitomci ve vydavatelství ani nevědí, o čem zpíváme! Myslím, že naší hudbě vůbec nerozumějí! Mimochodem – zrovna nedávno se mě jeden zaměstnanec Reprise Records ptal, co jsme vlastně mysleli naším názvem, když nejsme ani trochu romantická kapela …

A co jste mu na to odpověděl?

Prostě jsem mu řekl, že kdyby taky občas četl knihy, tak by věděl, že Irvine Welsh kdysi napsal knihu Ecstasy: Three Tales of Chemical Romance (česky Extáze: Tři povídky o chemické lásce, Pragma 1996). Můj brácha Mikey svého času pracoval v knihkupectví a tenhle název ho natolik zaujal, že když jsme spolu vymýšleli jméno pro naši kapelu, bylo rozhodnuto – My Chemical Romance. I když já mám od Welshe raději Trainspotting …

Po letech hudební kariéry jste se vrátil ke kreslení a nedávno vydal komiks The Umbrella Academy, jejž jste vytvořil společně s Jamesem Jeanem, který ilustroval booklet k vaší poslední desce – The Black Parade.

Napsal jsem takový zvláštní, dost bizarní superhrdinovský komiks, jenž je o všem, čím jsem chtěl v životě být, a vydal ho u nezávislého amerického vydavatelství Dark Horse Comics, kde pracují fantastičtí lidi, kteří jsou jako moje rodina. Myslím, že je dost zábavný …

Poměrně zábavné je i vaše poslední koncepční album: The Black Parade. Navzdory tomu, že pojednává o rakovině …

Jsem rád, že vám připadá zábavné – mně totiž taky. Krátce po vydání jsem musel tuhle desku hodně obhajovat – podle mnoha lidí je příběh mladého kluka, který umírá na rakovinu, příliš depresívní, temný, frustrující. Nepopírám, že některé skladby na tomhle albu jsou temné, ale trvám na tom, že tahle deska je ve svém celku o naději. Po celý náš život jsme obklopeni radostnými i smutnými věcmi a já se právě proto tímhle projektem snažil říct: I když všechno nestojí za nic a vy před sebou nemáte zrovna růžovou budoucnost, přesto se postavte svým obavám, vzepřete se ošklivým věcem a najděte si v životě alespoň nějakou radost; bez toho se totiž žít nedá! A jsem přesvědčen, že to naši fanoušci pochopili, protože se s naší deskou i navzdory pohřební atmosféře klipu Welcome to the Black Parade jednoznačně identifikovali …

Není zas tak těžké být nihilistou, když je člověk mladý, ale musí být zatraceně obtížné vysmívat se smrti, když ji má člověk v sedmdesáti letech na jazyku, a přitom se mu ještě ani trochu nechce umírat … Ale to se těžko vykládá příznivcům hnutí emo, kteří si libují v symbolech smrti, dekadenci a nihilismu a za své idoly považují právě vaši kapelu …

Nesnáším, když nám někdo říká, že jsme emo kapela! Podle mého to, co děláme, je naprosto nemožné pojmenovat jakkoli jinak než jako rock! To je stejné jako v době grunge – tehdy taky byla každá kapela, která hrála tvrdou hudbu a nosila vytahaná trika, hned grunge, i když ve skutečnosti hrála úplně obyčejný rock. Copak Nirvana nebo Pearl Jam byli někdy grunge? Ani náhodou! Ti měli ke grunge asi tak daleko jako Frank Sinatra k punku! A přitom se stali ikonami grunge! Naopak ukázkový grunge hráli třeba Smashing Pumpkins, ale ty touto nálepkou nikdo netituloval. Hudební svět je dost pošahaný! Každopádně my nejsme žádné emo, i když nás označují za ikony tohohle pitomého stylu!


Co si o emu myslíte vy?

PAVEL TUREK


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama