Nestává se tak často, že by stát dostal darem celoživotní sbírku znalce umění a starožitníka. České republice se to v posledních letech poštěstilo dvakrát. Rainer Kreissl daroval státu vedle souboru japonských a čínských uměleckých předmětů také 106 anatolských koberců a letos v červnu byla otevřena nová stálá expozice, kde je k vidění sbírka afrického umění, čítající 680 kusů.
Správa Pražského hradu vyčlenila pro africké umění sály letohrádku královny Anny. To je nepochybně velkorysé gesto, jistě hodné velkorysého daru sběratele Kreissla. Realizace plánu už ale dopadla o něco hůř.
Pokud někdo čeká, že se v Belvederu o vystavených předmětech ještě také něco dozví, bohužel se plete. Ve vitrínách se informace omezují na strohá označení typu „Postava ženy“ nebo „Podhlavník“. Připojeno je jméno kmene, který předmět vytvořil. Spolu s mapou rozšíření domorodých kmenů Afriky a předpokládaným stářím objektu jsou tohle jediné informace, které se k laikovi dostanou. O tom, z čeho je rituální maska vlastně vyrobena nebo k čemu v Africe fetiš v praxi sloužil, neuslyší návštěvník nic. Takže zbývá nechat na sebe vystavené předměty esteticky působit, což je jistě příjemné, ale právě v tomto případě stěží postačující.
A ještě druhou věc je možné výstavě vytknout – instalaci objektů. V sálech Belvederu jsou fádní skleněné vitríny naplněny objekty bez přílišného ladu a skladu. Logický řád není zrovna jednoduché stopovat. Expozice až příliš připomíná byt sběratele Kreissla, ve kterém byla sbírka uskladněna dříve – obyčejný byt nacpaný k prasknutí, jak jej v dokumentu zachytila ČT – ovšem co je půvabné v obyčejném činžáku, nevypadá už tak dobře v letohrádku zařízeném pro výstavu. Celek trochu budí dojem sbírky před chvilkou vybalené z dřevěných beden, ve kterých přišla zabalena v hoblinách.
Nová pražská stálá expozice je tak ze všeho nejvíc nepodařeným dílem správy Hradu a kurátora. A také podle všeho cennou výstavou, která ovšem zůstává nainstalována asi jako koště v kumbálu.
