Minulý týden slavil padesátiny Semafor, divadlo, jež ovlivnilo několik generací. Jubileum se oprávněně připomínalo. Nezaznamenal jsem však zmínku o Miloši Kopeckém...
Minulý týden slavil padesátiny Semafor, divadlo, jež ovlivnilo několik generací. Jubileum se oprávněně a velkém stylu připomínalo. Nezaznamenal jsem však podstatnou zmínku o Miloši Kopeckém...
Protože by si to při té příležitosti zasloužil, přidám tedy trošku do mlýna: vyprávění Jiřího Suchého z roku 1996, nedlouho po Kopeckého smrti.
„Bylo to v noci z 29. na 30. října roku 1959,“ začal vyprávět spoluzakladatel Semaforu. „Poslední zkouška na zítřejší premiéru už dávno skončila a na prázdné scéně jsme stáli dva: já a — Miloš Kopecký. Odpolední generálka hry Člověk z půdy dopadla celkem dobře, až na to, že jedinou vážnější vadou na kráse představení jsem byl právě já. Má dosavadní herecká praxe se dala shrnout do pětiměsíčního vystupování ve vlastní hře Kdyby 1000 klarinetů v Divadle Na zábradlí, odkud mě za můj výkon decentně, ale přece jen hnali. Pan Kopecký byl hercem, před nímž se smekalo, proto musel velmi trpět, když měl po boku snaživého začátečníka, kterému byl dar herectví osudem odepřen. A tak mě po generálce vyzval, abych se zdržel, a do pozdní noci mi pak udílel lekce. Absolvoval jsem během těch několika hodin jakousi kondenzovanou DAMU. Sice s nevalným prospěchem, ale jedno vím spolehlivě, že mně Miloš Kopecký dal tu noc základy, na nichž jsem pak dále mohl stavět, takže mně po čase začalo být rozumět, mé pohyby ztrácely na topornosti, a ač se ze mne nestal druhý Lawrence Olivier, dalo se na mé hraní při trošce tolerance koukat. Na tu noc nikdy nezapomenu.“
Kopecký se ve hře Člověk z půdy střídal v roli Antonína Somra s Miroslavem Horníčkem a asi po padesáti představeních přišel za Jiřím Suchým a oznámil mu, že končí. „Nečekal jsem to a ptal se na důvody. Řekl, že byl na našem divadle doslova závislý a že ho má pořád rád, ale poslední dobou sem chodí jako do zaměstnání. To prý může chodit do každého jiného divadla, ale ne do Semaforu. A protože první okouzlení se vytratilo, tak toho radši nechá. Do Semaforu pak už chodil jen jako divák. Rádi jsme ho vídali v divadelním baru a já jsem mu navždy vděčný za jeho herecké školení.“
Ladislav Smoljak: SVATÁ TROJICE (Reflex.cz, 7. 9. 2006)
Kdybyste někomu, kdo u toho tenkrát nebyl, dali přečíst text první semaforské hry ČLOVĚK Z PŮDY, nechtěl by uvěřit, že jeho inscenace v divadélku Ve Smečkách způsobila takovou senzaci.
Pavel Kovář: VLOHY CUDNÉHO DONCHUÁNA (Reflex.cz, 4. 4. 2007)
Ta klika, to štěstí, co já měl! Ničeho, ba praničeho neuměje, prožil jsem, tedy „stal se hercem“, nejhorší doby socialismu! Co bych byl, proboha, JINAK? KDE? A co dělal?! – tato nečekaně upřímná slova svěřil MILOŠ KOPECKÝ (1922–1996) pouze svému deníku. Vynikající český herec tvrdil, že nejvíc proslul coby doktor Štrosmajer v televizním seriálu.
Další články autora najdete v rubrice GÓLY, FAULY A JINÉ SKOTAČENÍ
