Kdo nemáte v oblibě házenou, snad to ani nečtěte. Před týdnem jsem se v duchu úsloví, že přání je otcem myšlenky, vyjadřoval optimisticky o šancích našich házenkářů na světovém šampionátu v Německu. Vedla mě k tomu skutečnost, že po delší době máme kvalitní tým, v němž působí hráči z předních německých a francouzských klubů.
Bleskla také vzpomínka na slavnou éru pražské Dukly v 80. letech, kdy vyhrála Pohár mistrů a tvořila základ reprezentace, protože v současném kádru byla řada někdejších hráčů tohoto klubu: Házl, Filip, Slabý, Jícha, Nocar, Kubeš, Hrubý, Vítek i trenér Pauza. Avšak realita nás všechny, co máme rádi házenou, vrátila tvrdě na zem.
Porazili jsme Katar, vydřeli výhru v téměř ztraceném utkání s Egyptem, čímž si zajistili postup, ale poté následovala série porážek, a to bohužel zasloužených. Nejhorší na nich byly zjevné chyby – ukvapenost, nepřesné přihrávky, ztráta koncentrace i propady v nasazení, týmová nesoudržnost, chyby v obraně a osudové selhávání při střelbě sedmiček. Prohráli jsme postupně se Španěly, Maďary, Rusy, Chorvaty, Dány, nakonec i s Tunisany a skončili dvanáctí.
Kritici, a to se znalostí věci, mluví na různých serverech zejména o špatné formě pivota Juříčka a křídelníka Filipa, nevhodnosti nominace již pětatřicetiletého Házla, jenž roli tvůrce hry nesplnil, ale zejména poukazují na špatné vedení týmu trenérem Pauzou. K této kritice z pozice televizního diváka se s klidným svědomím připojuji, avšak u Pauzy bych byl zdrženlivější. Když opory vyhoří, může tým koučovat bůh, a stejně je to k ničemu. Hodně se bude jistě diskutovat o Házlovi. Jenomže hráči ho do sestavy chtěli, protože je jejich kamarád. A platí to i v případě Pauzy. Ten se nyní může hájit tím, že nominací Házla se snažil zachovat v týmu pohodu, přičemž stejně nebyl k dispozici další hráč, použitelný na nejvyšším světovém fóru. S čímž lze i souhlasit.
Propad do deprese je však k ničemu. Upírejme raději zraky k mistrovství Evropy, protože na něm by tohle mužstvo s řadou perspektivních hráčů mohlo uspět. Nelze totiž opomenout některé výtečné momenty ve hře spojek, což platí zejména o gólech Jíchy, kterému v NSR říkají „házenkářský Pavel Nedvěd“, nebo Horáka. Tak urostlé hráče s razantní střelou neměla ani ona zmiňovaná slavná Dukla. Reprezentaci by jistě prospělo angažování zkušenějšího trenéra. Nabízí se tu srovnání s fotbalem, kdy mladého kouče Chovance nahradil zkušený Brückner a prakticky se stejným kádrem byl úspěšný na evropském šampionátu 2004.
