V neděli ve dvanáct jsem nerozvážně sledovala polední pořad Otázky Václava Moravce. Nerozvážně proto, že z následků sledování této podívané se nemohu vzpamatovat dosud. Jako hosté byli pozváni Jiří Paroubek a Vojtěch Filip.
Oba předsedové levicových stran, kteří jako hosté seděli ve studiu, byli oblečeni s vybraným dělnickým vkusem, oba trochu zaprcatělí, širší a bezkrcí. Jiřímu Paroubkovi to tentokráte opravdu slušelo, měl proužkovanou košili a jinak proužkovanou kravatu, takže působil trochu jako motýl. Ale vzhledová podobnost obou leaderů levice není to nejpodstatnější. To, co mě vyděsilo, je jinde. Oba pánové si totiž doslova medili. Spokojené souhlasné pobrukování nad tím, co říká ten druhý, bylo nejmasivnější komuníké, které si z jejich „diskuse“ (či spíše spoleného blaženého předení) divák mohl odnést. Jiřího Paroubka z toho, jak neustále nenásilně pokyvováním s Vojtěchem Filipem souhlasil, musel bolet krk. Spojení levice s jejich dohromady děsivou stovkou hlasů bylo dokonáno.
Je možné žertovat na téma, že smícháním rudé a oranžové vznikne růžová. Bez ohledu na vtípky však ČSSD a KSČM očividně v tichosti uzavřely registrované partnerství. Rozdíl mezi demokratickou a nedemokratickou, poststalinskou levicí je minulostí. Levice už je jen JEDNA. Zřejmě růžová.
Tak pravila želva Leesa
