Ano, tak se brání jakýkoliv nezralý kolektiv, propojený spíše nevzděláním, strachem z výjimečnosti, setrvávající v takřka předpubertálním vnímání ohromující a nepochopitelné reality. Vše, co se vymyká jeho zdaleka nerozvinuté zkušenosti, zcela přirozeně zatracuje a odstraňuje ze svého okolí, většinou školních či vojenských kolektivů …
Vyspělé a složité společenské struktury jsou naopak chtě nechtě nuceny vyhledávat výjimečně nadané, vzdělané, neobvykle kombinující a úspěšné jedince a osobnosti, dnes dokonce na mezinárodně propojeném jevišti. Existují stovky personálních agentur, které vyhledávají schopné profesionály často už v posledních ročnících renomovaných vysokých škol, a zcela vážně se jimi zaobírají, pěstují si je, tancují okolo nich milostné tanečky, aby je posléze, za vysokou odměnu, umístily na potřebná místa. A toto se děje v celém vyspělém světě a navíc opravdu ve všech oborech.
Velmi komplikovaným, vzrušujícím a takřka nebezpečným oborem je ovšem oblast komunikace, do které patří vyspělá současná kultura. I tam jsou výsledky velkého a úporného hledání za hranicemi všedních dnů a států dnes a denně vidět – vždyť například kurátory renomovaných světových muzeí a sbírek je celá řada českých vědců, jejichž pověst je za posledních třicet let přivedla do Guggenheimova muzea, Brooklynského muzea, velkých německých sbírek a kunsthalle. Samozřejmě ne vždy je všední pracovní život těchto hvězd prost tvrdých chvil a nepříjemných bojů – ono to však k oboru svým způsobem patří, protože dnešní vážně myšlené a riskující umění je víc než kdy jindy opravdovou třaskavinou.
Moderní komunikující společnost, jsa si vědoma náročných a komplikovaných úkolů dneška, se prostě nemůže chovat přímo úměrně venkovským nevolnickým selankám sedmnáctého století kdesi v úrodném Polabí, kde by se sice báječně dařilo zemědělství, ale špatně jaderné technice. Ale tak si dnes – pozor na to – můžeme připadat v Praze, ze které se řada jedinců snaží ono pohodové místečko pod lipou vedle zvoničky na návsi udělat.
Neodměnit a nepodpořit Karla Srpa (Galerie hlavního města Prahy) za jeho v Čechách unikátní kurátorskou a vědeckou činnost je už samo o sobě podivné, ukazuje to opravdu na nesebevědomé a všemi možnými nemocemi ducha (a asi i těla) prošpikované prostředí. Vyhodit však tohoto „převyšujícího“ od rozdělané práce a připravit své město, zem, národ a opravdu i Evropu o plody jeho sveřepé práce? Tak to už je doklad nesouměřitelného a neuvěřitelného nepochopení a ilustrace onoho – převyšuješ, zmiz …
Karel Srp má, jako řada podobně plodných a tvořivých osobností, nemálo vlastností, které jsou na druhou stranu až destruktivní; ne vždy se mu daří být kladnou postavou černobílého vidění světa pohádek bratří Grimmů nebo velkých stalinských filmových epopejí. Svojí vizí však poznamenal výsledky práce jím řízené velké městské kulturní instituce natolik, že se zařadila – svým přístupem k prezentaci rozsáhlé oblasti českého moderního umění od počátku dvacátého století po dnešek – mezi nejvýznamnější kulturní pražské i české fenomény současnosti.
Zklamání z probíhající aféry je velké a zasouvá se do celé řady podobných situací, které v současnosti tak neradi, překvapeni i zaskočeni prožíváme. Možná je už pozdě, setrvání Karla Srpa jako velmi rozporuplné osobnosti se mělo citlivě a chytře řešit už dávno. Takhle jsme odstranili někoho, kdo bude scházet.
A dovolte vzkaz: Pane Srpe, chytřejší země jsou na tom jinak – například Abú Dhabí dokončuje pobočky Louvru a Guggenheimova muzea a poslyšte, hledají dobré kurátory! V Praze tohle nikoho nenapadne, tak to zkuste!
