Občas máme tendenci považovat naši papírovou parlamentní demokracii za tzv. standardní parlamentní demokracii západoevropského střihu. To je dost nefér – k západu. Jak ukazují partajní debaty o tzv. sněmovních přeběhlících, jimž ODS začala říkat konstruktivní poslanci, jsme stále parlamentní demokracií gottwaldovského střihu: jedna partaj, jedno svědomí.
Jen podle tohoto perverzního totalitního uvažování lze označit za zrádce například poslance Miloše Melčáka z ČSSD, který se začal normálně lidsky stydět za povolební svinčík způsobený jeho předsedou a rozhodl se (možná; dle vyspání) podpořit Topolánkovu koaliční vládu, jež bude mít k programu ODS dost daleko. Umožnění existence vlády složené vítězem voleb a následné vetování či změkčování jejích zákonů, což určitě chystá starý levičák Melčák, nemá nic společného s partajní zradou. Naopak. Je projevem politické kultivovanosti, běžné západně od našich hranic. Ale vysvětlujte to někomu s tak tuhou aparátnickou myslí, jakou vládne vedení ČSSD, které chce podobné poslance vylučovat.
A zdaleka nejen ČSSD. Logicky jsou to komunisti v čele s donašečem, kdo chce do sněmovny poslat zákon umožňující zbavit takové poslance mandátu. Vojtěch Filip argumentuje tím, že podobný zákon (jednání se špatným úmyslem) platil i za první republiky. Ano. Jenže tehdejší poslanci – sami daleko od ideálních zástupců voličů - si v sobě nenesli čtyřicetileté dědictví Filipovy hnusné ideologie, jež hlásá, že poslancovo svědomí je svědomím partaje. I v demokraciích sice bývají poslanci voleni za strany a jejich program, zpravidla větší či menší podvod. Jejich svědomím ale podle ústavy bývá běžné příčetné chování hájící zájmy voličů. Představte si, až Jaroslav Tvrdík jako bývalý ministr obrany svému šéfovi Jiřímu Paroubkovi poradí táhnout na Strakovu akademii tanky - a šéf ČSSD se rozhodne prosadit to zákonem. Vyprávějte mi o zrádcích.
