Jsem pako. Jestli něco celý život nesnáším, tak jsou to Velikonoce. Už na základce jsem se doma v osudné pondělí zamykala a přesvědčovala naše, že se nesmí hýbat, aby mě někdo nevyhmát. Celé mi to přišlo jako stupidní fraška, ve které hraju proti své vůli. A teď sedím na posteli a z vlastní vůle (!!!) maluju pět vajec. No je to možné?
Teda malovala jsem včera večer, teď o tom jen píšu. A je to možné. S Filipem všechno. Umí mě snadno vyprovokovat ke všemu na světě. Skoro ke všemu:) A tak jsem včera dvě hodiny strávila tím, jak jsem se je snažila temperama a jinýma blbinkama vyšperkovat. A byla to pěkná patlačka, to teda jo. Vosk nevypadal jako vosk, ale jako.. no. Nejsou krásná, to teda určitě ne, ale jsou moje první (lehce tuším, že i poslední) a jedinečná. A na to to uhraju.
U téhle infantilní činnosti jsem se snažila zapomenout na to, co mu řekla. V hlavě mi zní její: Udělám pro to, abych tě neztratila, cokoliv. COKOLIV. To slovo mi duní v hlavě jako kovadlina v nejhustším rytmu už několik dní. Sakra, sakra.. Nabídla mu, že to můžem dělat ve třech. Musí být zoufalá. Ale to jsme všichni.
Aby bylo jasno, nemají děti, jen papouška.
Honza volal, že těch deset tisíc, co mu mám půjčit, už nebude potřebovat. Uff, to mi udělal radost. Zrovna jsem začala docházet k závěru, že mu s vyplazeným jazykem budu moci půjčit jen pět. Musím se smířit s tím, že nejsem bankéřka.
Divoký včely nedávali, že prý dostali špatnou kopii. Tak jsem šla s Kačou na Výlet. Mooooc příjemný filmeček. Myslím, že se mi to líbilo víc než Ene Bene. Hlavně ten brněnský herec. Byl tak normální.
Natáčeli to i v Telči a já si vzpomněla jak jsme si na začátku září udělali s Bárou "Jízdu". Vzali jsme auto, tisíc hodin hudby na kazetách, videokameru a projeli křížem krážem jednu část republiky. Spaly jsme v náhodných penzionech a pak přemýšlely, kdo si asi myslel, že jsme lesby.
Pěkně nám to ubíhalo. Jediné téma nezůstalo suché:)
V Mrákotíně nám tehdy jeden hubený kominík řekl, že v Telči jsou filmaři. Samozřejmě jsme se tam hned vydaly, ale bylo už pozdě. Prý odjeli před hodinou. Docela nás to mrzelo, i když jsme netušily, co tam kdo točil. Už to vím.
Když jsme se s Kačou vracely z kina, byla tramvaj narvaná až po okraj. Místo jsem si vysprintovala jenom já, tak jsem jí aspoň posílala smsky: Jak je tam nahoře? nebo Neboj, na pavláku to dáš! Dostaly jsme z toho záchvat smíchu. Jako malé..
