nahoru

Zemřel malíř Pavel Brázda, předchůdce popartu

Marek Gregor17. prosince 2017 • 21:22
Zemřel malíř Pavel Brázda, předchůdce popartu
foto: čtk

V neděli ráno ve věku 91 let zemřel malíř Pavel Brázda. Jeden z nejoriginálnější autorů české výtvarné scény 20. století. S manželkou malířkou Věrou Novákovou tvořili solitérní pár, který dlouhá léta žil v ústraní. Po roce 48 je oba vyloučili z uměleckých škol. Částečného uzání se mu dostalo v šedesátých letech, opravdový zájem o jeho osobu však začal přicházet až ve druhé polovině let osmdesátých. Společně začal vystavovat s o mnoho let mladšími undergroundovými výtvarníky Viktorem Karlíkem nebo Michalem Singrem. V roce 2006 mu Národní galerie v Praze ve Veletržním paláci uspořádala velkou retrospektivu, vystavoval také v Brně, Kutné Hoře, ve Vídni a v Paříži. Jeho tvrobu si v současné době můžete připomenout na společné výstavě se svou ženou Věrou v Egon Schiele Art Centru v Českém Krumlově, která byla prodloužena až do konce ledna 2018. Minulý rok, při příležitosti svých devadesátých narozenin poskytl Reflexu rozhovor… Zavzpomínejte na jednoho z posledních klasiků českého malířství.

Před šestnácti lety se Reflexu svěřoval: „Dovedu být k sobě dost přísný. Jinak jsem spíš hédonik a oddávám se rád – ale vždy s mírou a s plným vědomím – všem tělesným požitkům, od jídla přes pití až ke všem dalším. Dbám na to, aby žádný z mých údů nezakrněl, jak by se stalo, kdyby je člověk přirozeným způsobem nepoužíval. Funguju dál naprosto bezvadně i v jiných ohledech, takže přestože jsem typ manicko-depresívní, opustily mě bývalé hluboké deprese… Ačkoli – vzpomínám si, že když jsem na konci války s mámou navštívil psychiatra, psal mi do papírů diagnózu: schizofrenie. Od té doby jsem natolik psychicky zdráv, že jsem mezi umělci, kteří bývají zpravidla velcí cvoci – od Jirouse po Knížáka –, důvodně považován za normálního rozumného člověka.“

Jako syna z brněnské advokátní rodiny jej od mládí obklopovalo umění. Karel a Josef Čapkové byli jeho prastrýci. Otci, vlivnému agrárnímu politikovi, komunisté i socialisté pro jeho nekompromisnost přezdívali Zelený krokodýl. Strýc Adolf Procházka, manžel lidovecké političky Heleny Koželuhové, byl ministrem v exilové londýnské vládě a v únoru 1948 jedním z těch, kdo během komunistického puče podali demisi do rukou prezidenta Beneše.

Už za druhé světové války s brněnskými, jak říká, kumpány založil hominismus, výtvarný směr, jemuž zůstal i po více než sedmdesáti letech věrný. „Víte, mě tehdy fascinovalo to úžasné dunění automobilových motorů. Ten vpád moderního světa… A Devětsil, Nezval mě ovlivnili, to je bez diskusí, zvláště jeho Básně noci. Pak ty jejich spojitosti s Pařížským okruhem. A Guillaume Apollinaire… Zažil jsem Skupinu 42, tenkrát tady vznikalo něco opravdu originálního, avantgardního, zvláště obrazy průmyslových a moderních krajin, ty se do té doby nikde nedělaly,“ vypráví dnes muž, který zůstal stejně nekompromisní, jak jej znali jeho přátelé před mnoha lety. Snad právě proto se nikdy nepřiklonil k žádným známým uměleckým směrům.

Pavla Brázdu nám začátkem roku 1989 představil o více než třicet let mladší malíř Michal Singer na výstavě Minulost a budoucnost ve Vinohradské tržnici. Tehdy se sblížil i s Viktorem Karlíkem a dalšími autory kolem časopisu Revolver Revue. Následně se stal jeho astronaut symbolem nově vzniklého týdeníku Respekt. První velké výstavy se ale dočkal až v roce 1992 v Ženských domovech, kde vystavoval se svou celoživotní družkou Věrou Novákovou, s níž tvoří neustále se doplňující dvojici snad nejoriginálnějších autorů u nás.

Předminulou neděli odvysílala Česká televize dokument, kde se proháníte na kolotoči. Jak se vám na něm v téměř devadesáti letech jezdilo?

Víte, že normálně? Vůbec nic mi to nedělá. V mládí – ještě brněnském – jsem se těšil procházením lunaparkových paláců. Ta zvláštní panoptika mě vtahovala do světa magických bytostí. Kromě toho jsem si představoval, kde všude by se daly vystavovat obrazy.

Pocházejí odtud vaše typické postavy s velkýma, jakoby robotickým smutkem zahalenýma očima?

Ivan Sobotka (s Pavlem Brázdou a jeho ženou Věrou Novákovou tvorbou i generačně spojený malíř, který stejně jako oni v době komunismu působil mimo oficiální struktury; pozn. red.) jako dobrý pozorovatel jednou řekl: „Pavel si bere z různých kultur, až to nakonec ,zkurví‘ tak, že to je zase Brázda.“ Což se přibližuje k výroku Tristana Tzary z Manifestu dada, který mám obzvláště v oblibě: „Mám rád staré dílo pro jeho novost.“ Já osobně se cítím být zcela vysunutý mimo čas a prostor lidské globální kultury. Veliké oči jako výrazový prostředek potkáváme už v archaickém sochařství: řeckém, románském, čínském, indiánsko-americkém nebo třeba beninském, ale i v primitivnějších iluminacích z prvního tisíciletí. Mně jde však o něco úplně jiného než o sledování historických posloupností. Zajímá mě to jako úžasný obrovský celek, který je dodnes kulturně přijatelný a živý, a to i přes svou globální mnohotvárnost.

Narodil jste se 21. srpna. Jak se vám slaví narozeniny, když tohle datum – už víc než půlku vašeho života – každý rok připomene vpád sovětských vojsk a komunistické totality vůbec?

Víte, já na ty sváteční dny – zvenčí určované – moc nedám. Rád si dělám svátky nezávisle na sobotě či neděli. Nejraději jsem, když se podaří krásný den, který se dá spojit s výletem, poutí nebo s výstavou třeba Karla IV. To si potom s Věrou uděláme svátek! A pokud jde o komunismus? Ten jsem si původně představoval mylně – podle jeho představitelů, které sem importovala pařížská avantgarda. Byli to lidé po všech stránkách zcela důvěryhodní, jejichž tradice je radno si vážit. První republiku vůbec si pamatuju především podle toho, co bylo vytvořeno originálního v oblasti kulturní. Zažil jsem přirozeně větev čapkovskou, pak především tu nezvalovskou a teigeovskou… Pro mě a mé dva největší brněnské přátele, Jardu Dreslera a Slávu Mančala, to byl také Voskovec s Werichem a Ježkem. Dokonce se objevili v Brně, v sedmatřicátém mě naši vzali na jejich představení. Pokud jde o jejich utopicko-idealistické představy, nebyli tihle salónní komunisté pro velkou buržoazii na překážku, patřili k elitě, protože to byli nepochybně rozumní a veskrze slušní lidé.

Doma, v Brně, jste vyrůstal obklopen uměním, na zdech vám visely obrazy Josefa Čapka nebo Jana Zrzavého.

Byla to vynikající sbírka obrazů. Nejenom Čapkové, ale také třeba Kubištův Paridův soud, Šímovo Vejce a Evropa, nechyběl ani Filla, Špála, Kremlička, Procházka... Rozhodně nejraději jsem měl první verzi Zrzavého Kleopatry, která pak někde nenávratně zmizela. Když byli rodiče po převratu v nouzi, museli sbírku rozprodat. Nezávisle na tom, že jsem byl příbuzný s bratry Čapkovými, mi je máma dávala číst už od raných let. Až opožděně jsem si uvědomil, že z té čapkovské tradice se ve mně cosi usadilo a promítlo se to i v mém hominismu.

Jako jeden ze vzorů zmiňujete Vítězslava Nezvala, jenž vás prý později prohlásil za kulturního gangstera.

Někdy ve třiačtyřicátém mě oslovil komunismus, a to nejen v předcházejícím, wolkerovském pojetí v tradici Devětsilu. S Jardou Dreslerem jsme zajeli do Prahy za Teigem a Nezvalem, který mě také blíže seznamoval se surrealistickým hnutím a věnoval mi s kamarádskými pozdravy svoje knížky. Na Nezvala jsem zřejmě udělal dojem, říkal o mně, že prý mu připomínám mladého Rimbauda. Jenže já se krátce po pětačtyřicátém začal s komunistickou stranou radikálně rozcházet. Nezvalovi v té době začaly vycházet básně typu: „Neupadla Praha do rozvalin, neboť zachránil ji velký maršál Stalin. Maršál Stalin, maršál Stalin, velký maršál Stalin.“ V jistém ovínění jsem mu napsal dopis, nebyl jsem si jistý, zda ho chci odeslat, ale kumpáni mě hecovali: „To neodešleš!“ Až jsem to odeslal. Načež mě prohlásil za kulturního gangstera. Prý jsem se mu stal nesnesitelným, ostatně on mně taky. Nezvalovým neštěstím bylo, že nestačil včas umřít, alespoň ještě jako surrealista.

Jak na vaše okouzlení komunismem reagoval tatínek, brněnský právník?

Nic proti tomu neměl, naopak oceňoval, že se dovedu přizpůsobit novým poměrům a že jsem se choval pragmaticky. I když jsem se začátkem května 1945 stal dobrovolným zaměstnancem krajského sekretariátu KSČ a dostal k tomu legitimaci, přihlášku do strany jsem už nikdy nepodepsal. Na konci května jsem jim napsal, že moje cesty se s jejich rozcházejí.

Co jste pro komunisty dělal?

Spíše jsem okukoval, jak to tam funguje. Byl jsem připojován k různým skupinkám lidí. Jedna zajišťovala konfiskovaný německý majetek, třeba tiskárny pro nově vycházející komunistické noviny a časopisy. Druhá skupinka – dobře fungující klaka – obcházela náměstí, když se sešli lidi. Nějaký sovětský důstojník začal řečnit a klaka na pokyn velitele, který rozuměl rusky, začala na vhodných místech tleskat. Poněvadž rusky neumím, nenapadlo mě vyvolávat nic jiného než: Da zdrávstvujet továrišč Trockij! Z mého dávného nadšení už nic nezbývalo.

Hned po válce jste začal studovat dějiny umění v Brně, v roce 1946 vás pak přijali na pražskou Umprum a o rok později jste přestoupil na AVU, odkud vás s Evou v devětačtyřicátém vyhodili „s určením pro manuální práci“. Vám se jí ale povedlo vyhnout…

Typicky zdejším způsobem, jak si lidé mezi sebou dovedou pomoci. Napadlo to mou bábu – jak jsme jí od dětství říkali – Helenu Palivcovou-Čapkovou (Brázdova prateta, spisovatelka, sestra bratrů Čapků, manželka prvorepublikového diplomata, básníka a překladatele z francouzštiny a španělštiny, později komunisty na deset let zavřeného Josefa Palivce; pozn. red.), se kterou jsme tady, na Vinohradech, bydleli. Formálně na papíře mi krytí pro pracovní úřad poskytl tehdy ještě soukromý malířský mistr Výborný. Sice jsem se se štětkou naučil, bábin i náš byt jsme si sami donedávna vymalovávali, ale nikdy jsem se tím nemusel živit. Další problém nastal, jak byli s utužováním teroru lidé vystěhováváni do pohraničí… Tady nás opět zachránil nápad báby Palivcové-Čapkové. Navrhla nám s Věrou, abychom se vzali, což se z čistě úředních důvodů stalo, přitom já o manželství nemám nejlepší představy…

Proč? Souvisí to s vaším despektem ke katolické víře?

Manželství se konvenčně zakládá jako trvalý vztah, čímž přestává být svazkem svobodným a stává se povinným. Lidé si dokonce slibují doživotní věrnost a také doživotní vytrvalost. Daleko lepší je, když vztah nefunguje, aby se rozvázal. A lidé si našli někoho, s kým se budou lépe shodovat.

Vy sám jste se prý chtěl rozvádět několikrát.

K tomu mohu říct akorát to, že kdybychom se s Věrou formálně rozvedli, žil bych s ní dál o to spokojeněji, to jest dokonale svobodně. Ke katolickému manželství jsem se nepropůjčil, i když se mě – po Věřině křtu v roce 1950 – pokoušel přemluvit příslušný biskup. Jako katoličku jsem si Věru nevzal. Nikdy se s tím zcela nesmířila.

Přesto se u vás doma v sedmdesátých letech pořádaly filozofické semináře, kterých se vedle profesora Patočky účastnila řada katolických intelektuálů.

To ale nebylo ani Věřino, natož moje dílo. S nápadem přišel Zdeněk Neubauer. Chodil k nám Tomáš Halík, Jirka Němec s Věrou Jirousovou, Daniel Kroupa, Martin Palouš a mnoho dalších. Já si udržoval distanc, pokud vím, byli to samí katolíci. Byl jsem mezi nimi jediný nekřesťan a důsledný humanista, to jest ateista.

Pro současné umělecké prostředí vás objevil až malíř Michal Singer, se kterým jste vystavoval na velké skupinové výstavě Minulost a budoucnost ve Vinohradské tržnici v březnu roku 1989. Pamatuji se, jak jsem nadšeně zíral na vaše závodníky a astronauty…

My byli skutečně vyvážení kamarádi. Měl tu výhodu, že byl daleko mladší, na gymnáziu chodil do třídy s naší dcerou Kateřinou. Samozřejmě že s někým takovým jsem si rozuměl daleko víc než s vrstevníky. A byl to opravdu on, kdo přišel s nápadem, že bych tam mohl vystavovat s nimi. Já na to reagoval, že nevím, co by tomu řekli ti další výtvarníci o mnoho let mladší. Povídal, ať to zkusím, a já tam odnesl pár závodníků…

Pokud vím, nebylo to jen pár závodníků.

Když jsme prostory tržnice s Michalem procházeli, našli jsme ve druhém podzemí prázdný prostor. Řekl jsem si, že ještě přidáme na obrazech, a dovezl další. Akorát že ten prostor už nebyl osvětlený. Všimli jsme si, že několik stavebních reflektorů je zavěšených vysoko nad námi na jednom sloupu. Architekt Vašíček, který budovu rekonstruoval, nám řekl, že když se odvážíme nahoru, můžeme si je sundat. Pamatuji se, jak jsme tam lezli, postupně si je podávali a snášeli dolů. Připadali jsme si jako zedníci na obrazech Fernanda Légera.

V únoru 2013 jste vrátil prezidentu Václavu Klausovi státní vyznamenání Za zásluhy v oblasti umění. Připomeňte proč.

Víte, bylo mi řečeno, že to vzniklo z rozhodnutí Senátu, proti tomu jsem nic neměl. Navíc jsem zaslechl – což mělo být tajné –, že mé vyznamenání doporučili lidé z Respektu a Revolver Revue a nedoporučil tehdejší ředitel NG Milan Knížák. Prý proto, že by se řády neměly udělovat žijícím umělcům. Ten dopis dokonce mám. Fakt, že mi medaili bude předávat Klaus, jsem nepovažoval za moc podstatný a nijak vážný, naopak za docela veselý. Takže já vše přijímal spíš tak, že si medaili někdy na silvestra nasadím, ale nedostal jsem se k tomu. Zprotivilo se mi už příliš, jak se Václav Klaus a celá jeho rodina hanebně zasazovali za zvolení současného prezidenta. Bylo to opravdu nefér vedeno: slyšel jsem z rozhlasu, jak jeho syn napodoboval a zesměšňoval Karla Schwarzenberga, že ani nedovede mluvit česky, i když v jeho případě jde o nepříjemné postižení, jež však zdárně překonává. Vrchol pak nastal, když Livia Klausová začala vyhlašovat, jaké by to bylo, kdyby se první dámou stala Němka, která snad ani nemluví česky.

Zvláštní dějinná souvislost: Milan Knížák přes své tvrzení, že metály se nemají udělovat žijícím umělců, si sám o dva roky k prezidentu Klausovi pro medaili přišel.

Proč by Knížák neměl dostat metál? Vždyť si ho zaslouží. Kromě jiného mi uspořádal krásnou výstavu. Vážně mu to přeji a medaili také. Já se bez té své rád obejdu. V tomto směru si dovolím navrhnout, aby mi byla opožděně a dodatečně udělena Cena Jindřicha Chalupeckého (prestižní ocenění pro mladé výtvarníky do 35 let, vzniklé v roce 1990 z iniciativy Václava Havla, Jiřího Koláře a Theodora Pištěka; pozn. red.) honoris causa, tedy čestná, postačila by bez finančního obnosu a pobytu v Americe. Je to samozřejmě žertovný nápad a nijak nelituji, že ji už neobdržím. Ke spokojenosti mi stačí, že se mé obrazy dostávají k lidem, kteří je můžou mít rádi. To je jejich konečný smysl.

 

 

 

 



Klíčová slova: Pavel Brázda, úmrtí



Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,360
20,750
28,750
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře