Když Michal Horáček před půldruhým rokem vyrazil do prezidentského boje, kdekdo čekal, že právě on se stane nejvážnějším soupeřem Miloše Zemana. Spousta peněz na kampaň, všeobecná popularita, názorová nekonfliktnost, listopadový sentiment, to všechno byly faktory, které hrály Horáčkovi do karet, či jak sám kandidát říká do „gamblu“. Měsíc před volbami se ale zdá být téměř odepsaný. Proč?
Předně k volebním preferencím. Stále ještě zbývá do prvního kola voleb necelý měsíc a stát se může všechno, ostatně před pěti lety touto dobou se veřejná debata vedla jen na úrovni expremiérského souboje „Fischer – Zeman“. Pozdější účastník druhého kola Karel Schwarzenberg se tehdy krčil někde u Tomia Okamury se skromnými pěti procenty.
Přesto je textařova ztráta z určitého pohledu zarážející. Do kampaně, kterou vede nejdéle ze všech kandidátů, už vložil přes 18 milionů korun. Má podrobný program, maximálně transparentní hospodaření, zajímavý životní příběh, nemá za sebou žádné „známé firmy“ ani stigmatizující politickou minulost, která může mít při sbírání voličské podpory fatální dopady, jak možná ukáže případ Mirka Topolánka.
Horáčkův problém je jinde – v něm samém. Přesněji řečeno v jeho vystupování. V debatách působí teatrálně, namyšleně, někdy až pohrdavě. Na rozdíl od ostatních kandidátů většinou nemluví spisovně (na čemž Čechům patrně u prezidenta pořád záleží), chvástá se, s kým vším se zná, kde nechal kolik milionů, kde ho milovali, kdo všechno mu radí a tak dále.
Mezi jeho podporovatele by se byl býval mohl počítat i zmíněný soupeř Topolánek. Ten Horáčka v Duelu Jaromíra Soukupa na Barrandově označil za „srdcaře“, kterého by nebýt jeho samolibého vystupování sám volil a nekandidoval by. Horáček ale dál horáčkuje, a tak Topolánek kandiduje a předbíhá ho v preferencích. Skoro bez peněz, na poslední chvíli a s kamarádem Dalíkem v base.
Právě u samozvaného moderátora Soukupa předvedl zejména ve druhé polovině pořadu Horáček své problematické rysy naplno. Přestože na Facebooku sklidil ovace „kavárenské“ sociální bubliny za způsob, jakým se vypořádal se Soukupovou kultovní nástěnkou, na většinového diváka barrandovské stanice musel působit spíš opačným dojmem.
Běžný občan totiž nebude od televize volat „Mámo, koukej, jak tomu šaškovi ukázal, co si myslí o tý jeho tabuli, toho budu volit!“. Běžný divák politické diskuze chce znát názory prezidentského kandidáta. A pokud ten při položení dotazu k migrační krizi otráveně opáčí „Vy jste nečet můj program?“, asi se hned tak nepožene takového člověka volit. Nehledě na pořad a moderátora, se kterým mluví, takové reakce si zkrátka uchazeč o politickou funkci nemůže dovolit. Respektive může, ale dojede na to.
Podobný „blikanec“ měl ještě na konci Soukupova pořadu, když přišla řeč na časopis Mladý svět. Jakmile moderátor zmínil, že měl Horáček v Mladém světě výsadní pozici, skočil mu do řeči se slovy „Ano, protože jsem byl dobrej.“ To je možné, ale neměl by to říkat někdo jiný? A v duelu s Jiřím Hynkem na Seznamu si zase neodpustil rýpnutí do protikandidátovy domovské strany. Když se Hynek přiznal, že volil Realisty, Horáček se mu vysmál: „To jste byl asi jeden ze tří lidí v republice, ne?“. A podobně povýšené výroky bychom mohli vyjmenovávat ještě dlouho.
Na sociálních sítích je sice Horáček úspěšný, to ale v politice zatím nestačí. Zvlášť tehdy, kdy vítěz bere vše. Kdo si teď vsadí na koně Horáčka, může zbohatnout – kurz na něj se pohybuje kolem 8,5 k jedné. Černým koněm voleb se ale nejspíš stane někdo jiný.
