Natočil přes dvě desítky dokumentárních filmů – o Semaforu, o Václavu a Olze Havlových, o Vráťovi Brabencovi, několika kolezích filmařích i o lidech znevýhodňovaných a přehlížených. V emigraci pracoval jako střihač a poradce slavného Godfreyho Reggia, po boku hudebního skladatele Philipa Glasse. A teď Miroslav Janek (61) oslavil nadcházející padesátý ročník karlovarského filmového festivalu Filmovou lázní. Rozhovor s režisérem si přečtěte ve speciální festivalové příloze Reflexu č. 27 (vychází 2. 7.) a zde je bonus, který na papíře nenajdete.
Skoro dvacet českých dokumentů jde každoročně do kin, ty úplně nejúspěšnější vidí vyšší desítky tisíc lidí. Mám dojem, že se o dokumentu v posledních letech víc mluví, víc píše, víc se na něj chodí…
To není jen váš dojem, to je objektivní fakt. Ale mohlo by jich být ještě víc.
Jakou návštěvnost mají vaše filmy?
Na moje dokumenty distribuované zpravidla v klubových kinech většinou dorazí dva tři tisíce lidí, což je milé. Na loňské Evangelium podle Brabence nepřišel zatím nikdo, protože teprve půjde do distribuce, 9. července. A moji Olgu vidělo v kině překvapivě málo lidí, asi jen pět tisíc, což bych třeba právě u Brabence považoval za velký úspěch.
Přitom Olga v únoru dostala Českého lva jakožto nejlepší dokument roku…
… a já měl navíc dojem, že národ tu Olgu dosud chová v paměti a pohlíží na ni v dobrém. Ale kupodivu se to nějak nechytlo. Asi zrovna začala zahrádkářská sezona, když to mělo premiéru. A o tom, kdy jde snímek do kin, já nerozhoduju.
Naštěstí Olga vyšla i na DVD a je ke zhlédnutí na českých legálních serverech typu aerovod.cz… Loni jste Reflexuv rozhovoru řekl: „Václava Havla jsem obdivoval takříkajíc za jeho dílo a Olgu za její nekompromisní postoje.“Proto jste o ní natočil film?
To ne. Sám od sebe, bez zadání, bych o ní netočil. Já si témata moc nevybírám, ona za mnou přicházejí sama v podobě návrhů a nabídek.
Neměli jste v případě Olgy, ženy, která vždy stála v pozadí, problém s nedostatkem archivních materiálů?
Samozřejmě jsme byli vděční za každý neoficiální záběr. Vůbec pro nás nebyly zajímavé oficiální archivy od chvíle, kdy se stala první dámou; to jsme všichni znali z televizních novin. Naopak kdykoli promluvila na nějaké staré filmové pásce sama, nesmírně ji to zbytostnilo.
Jak v případě Olgy, tak u „filmu o vnitřní svobodě“, Evangelia podle Brabence, se odpoutáváte od biografických faktů a soustředíte se spíš na celkový dojem z osobnosti, na její auru a světonázor…
…a ani toho Vráťu jsem si nevybral, to mi před dvěma lety zavolala Renata Kalenská, autorka té knihy rozhovorů s Vráťou. Šli jsme, ona, Vráťa a já, společně do hospody a od první vteřiny bylo jasné, že se nám všem do toho chce, i když jsme nevěděli, jak se dá zfilmovat knižní rozhovor… On Vráťa emigroval tři roky po mně, v osmdesátém druhém, a vlastně jsme se malinko znali: potkali jsme se na chvíli 29. května 1979. To byl den, kdy zavřeli Havla na čtyři a půl roku, a my s ním to dopoledne točili. Vráťa byl zahradník na Vyšehradě, kam jsme přijeli s kamerou a spolu s Tomášem Liškou a Havlem a Mejlou Hlavsou natáčeli sekvence do filmu, co se později jmenoval Inventura. Havel tam chodí a bubnuje a Mejla se za ním plíží. Po půldni natáčení pak Vráťa posadil Havla do auta, odvezl ho domů, tam toho Václava zabásli a čtyři a půl roku nevylezl.
Vaše filmy už téměř třicet let stříhá vaše manželka. Nemáte kvůli tomu občas tichou domácnost?
Naopak, my máme velmi hlasitou domácnost! Tonička je mi rovnocenným spoluautorem a cenným oponentem. Já to vždycky nějak natočím a ona to tam nějak najde – i věci, o kterých jsem sám netušil, že je točím. Svou analytickou myslí to zrentgenuje a přehodnotí. Je velké štěstí, že ji mám.
Váš nejnovější snímek, Filmová lázeň, docela opomíjí poslední léta, kdy na místo výkonného ředitele MFF dosedl Kryštof Mucha a uměleckým ředitelem se stal dlouholetý dramaturg festivalu Karel Och. Proč?
No, oni by taky byli rádi, kdybych příběh dovedl až do současnosti, vpravil do něj detaily o jednotlivých přínosných sekcích a tak dál. To bylo jasné už od začátku, že největší problém bude postihnout současnost – takže jsme jen naznačili, že se festival ubírá správným směrem, ale nezabývali jsme se detaily. To už by ten film ke konci s odpuštěním chcípl, to by naprosto zrušilo jeho dynamiku. Je to takovej lidovej film pro obecného diváka, kterého sekce nezajímají – kdybychom s nimi začali, zvedl by se a šel by si načít další pivo. Ke konci už to prostě musí bejt frk frk.
