Pavel Landovský: Odjakživa jsem jednal zcela bez okolků | Reflex.cz
reklama
nahoru

Pavel Landovský: Odjakživa jsem jednal zcela bez okolků

Kateřina Kadlecová11. října 2014 • 10:07
Pavel Landovský: Odjakživa jsem jednal zcela bez okolků
UTRPENÍ MLADÉHO BOHÁČKA PO 41 LETECH Husu splašila hercova sestra Helena, dodnes zdatná filmová produkční.
• foto: 
Roman Černý

Před 5 lety zveřejnil Reflex velký rozhovor s Pavlem Landovským (78), který v pátek zemřel. Přinášíme vám proto jako vzpomínku toto interview s tímto významným českým hercem a signatářem Charty 77. Osvětluje mnohé z jeho pestrého a nesmírně výjimečného života.

reklama

„Já udělám všechno na světě, ale musí se na mě někdo dívat,“ cituje Pavel Landovský hrdinku své divadelní hry Supermanka. Herec sám jako by byl ze stejného těsta. Sedí na zápraží své usedlosti ve středočeském Kytíně, řve jak na lesy, hrozí pěstí projíždějícím traktorům, kleje česky, rusky i německy, nadává na poměry a vůbec strašně špačkuje. Není mu úplně nejlíp – po osmnácti letech začal znovu kouřit. Co ho k tomu dohnalo? „Nervozita, vztek a samota.“

Čím se zaobíráte v těchto dnech, pane Landovský?

Trpím. Trpím na všecko, jsem totiž hypochondr. Jediné, co mám v pořádku, je srdce. Ale mám něco s tím periferním nervstvem a taky mám cukrovku a volám si co chvíli sanitky, jen tak. A teď jsem hodně myslel na politiku. Abych tak řekl s Françoisem Villonem: „Jsem stranický, jsem zastánce všech stran.“ To je můj volební názor. Já mám totiž levicový myšlení, ale volím pravici. S výsledkem voleb jsem ohromně spokojenej, pomohl jsem posunout dopředu TOP 09. Nejsem ani tak pravicovej, spíš se snažím bejt moudrej – a když se levice pořád zvrhá do takový tý paroubkovštiny … Toho pingla nesnáším. Pro mě jsou sice mnohem důležitější volby komunální, ale Karimu jsem svůj hlas odevzdal. Volím vždycky jen kamarády, protože je znám.

Kníže Karel Schwarzenberg je vaším „přítelem z vyhnanství“, jak ho označujete. Seznámili jste se až za vídeňského exilu?

Jo. V roce 1976 mě vyhodili z Čino­herního klubu a v devětasedmdesátým už mě hnali za hranice. A když jsem přijel do Rakouska, přišel za mnou do divadla chlápek a povídá: „Nemohl byste se mi podepsat?“ A kdo vy jste, opáčím já. „Schwarzenberg.“ Tak jsme se skamarádili. U jeho historek jsem řval smíchy, on často přišel s takovou perlou, až se mi zatmělo. Jeho humor mi je vlastní, i když já mám takovej hrubší … Vyprávěl mi třeba, jak byli chudí jak psi, nedali jim za války potravinové lístky, a tak na zámku žrali okrasný ptactvo. Kněžna vylezla v zástěře, podřízla páva … Z tohohle já stloukám příběhy! Jak říkal komik Felix Holz­mann: Žádný fakta, jenom to, co se skutečně stalo!

Tak ještě jednu o knížeti Karim, prosím!

Dobře. Později, už jako exulant, Karel vnikl spolu s turisty na kdysi schwarzenberský hrad Orlík, tehdy zabavený státem. Klouzal se tam v těch papučích a kustod ho identifikoval: „Ty jseš Schwarzenberg! Já jsem si tě dosadil tady do těch obrazů.“ Oni totiž jeho předkové vypadají úplně stejně jako on. Karel si pak mohl prohlédnout svoje staré písanky, a dokonce dostal drzej nápad, že by na svoje náklady opravil provalenou zeď v oboře, kde daňci koukali přes tu díru do kapličky plný hoven. V tu ránu se tam objevil nějakej komunistickej čičmunda z výboru, zorganizoval deset oschlých chlebíčků a děsně se snažil ty peníze urvat. Kari dobře věděl, že nějakých sto tisíc šilinků mu na to strýc Karel dá, i když tušil, že ten hrad už nikdy jeho nebude. Říkal si – to by si za pár set let lidi mysleli, že ten Schwarzenberg byl pěkný prase, když to tady nechal takhle zchátrat. Vidíte, jak je nadčasovej a jak má na rozdíl od jiných politiků přímej, osobní přístup?

Ten vy máte taky – a taky jste mohl být v politice. Ve vzpomínkách se píše, že po založení Občanského fóra za vámi „přišel Václav Havel a povídá: ,Chceš být prezidentem?‘ Já říkám: ,Václave, ne, já jsem v angažmá v Burgtheateru a to nevopustím.‘“

Tehdy jsem ale tušil, že je politika ještě pořád v rukou Čalfy a komunistů. Říkal jsem si, že i Vašek jakožto vynikající stratég a důstojnej politik se z toho chce vyvlíknout a počkat si, až to nebude v rukou těchhle lidí. Vždyť za Havlova prezidentování odtrhli Slovensko! Já jsem u toho byl, když na Hradě zalezl ten, jak se jmenuje ten hunďa takovej, Klaus, s Mečiarem na ten velkej hajzl za Vladislavským sálem, pak vylezli a republika byla rozseknutá. Ta majestátní čára, dopravní tepna, přitom kdysi začínala u Aše a končila v Podkarpatský Rusi – na to všichni i v Rusku, kde se narodil můj tatínek, upírali s obdivem zrak.

Nelitujete, že jste vysokou politiku nechal jiným?

Proč? Podívejte se, jak dopadli. Šel bych třeba do komunální politiky, až se ze všeho vyléčím. Ale neexistuje kromě celostátní a komunální ještě nějaká třetí politika, nějaká pro mě? Ta komunální, to je věčný hádání se s blbama o malichernostech, každej sleduje svůj vlastní zájem. Mně jde momentálně třeba o takovou kravinu – aby v okolí byly míň slyšet pily. Ty řvou vždycky celej víkend, podle nich poznám, že skončil pracovní tejden. Jsem vyučenej nástrojař a mám průmyslovku, takže už jsem ve věci těch cirkulárek na něco přišel, jen to musím zkonzultovat. Kdyby se kotouč obalil z obou stran nějakou pryží, která by ubíhala zároveň se zubama tý pily … Jsem starej vynálezce.

Nedávno vyšly dvě knihy o Landovském: Karel Hvížďala oprášil své staré interview s vámi a zařadil ho po bok rozhovorů se Suchým a s Havlem do svazku Vzpoury, vaše bývalá žena Helena Albertová s vámi sedmatřicet let po vašem rozvodu dala dohromady biografii s názvem Lanďák. Ta začíná větou režiséra a divadelního teoretika, profesora Jaroslava Vostrého: „Pavel Landovský je kulturní fenomén.“ Chápete se tak?

Ne! Leda v tom, že odjakživa jednám bez okolků, že to, co říkám, nemám načtený. Teď už půl roku nemůžu číst vůbec – od tý doby, co mě tady srazil k zemi takovej nacista od Liberce, jmenuje se Löscher. Ten zmetek, bandita, parchant světskej, mě napadl tady na tržišti – chytil mě zezadu, zvedl mě do vejšky, hodil mi napravo hlavu a nalevo nohy a praštil se mnou o zem. Jen kvůli nějakým mým výrokům proti lidem, co se sdružujou v Dělnické straně, kterou asi dva dny nato zrušili. Místní krávy se pak spolčily a předvolaly mě k soudu, aby mě odsoudily, ani nevím za co, k směšné pokutě pět set korun. Po útoku toho Löschera mi písmenka skáčou, za týden jdu na operaci.

Jak tedy čtete scénáře?

Svoji nejnovější roli v Havlově Odcházení nemusím zkoušet – dostal jsem za trest němou úlohu. On tam nikdo moc nemluví, ale ten můj kočí vůbec. Má se točit už první týden v červenci. Jsem ovšem pln obav, poněvadž ta hra, respektive film, je parafrází na Čechovův Višněvyj sad, o kterém vím naprosto všecko, strávil jsem s tou hrou asi čtyři roky. Teď jsem třeba ve vino­hradském divadle viděl Višňový sad a řeknu vám, to byla hrůza! Já jsem nepoznal postavy, dokonce ani toho svýho Lopachina! Bejt Dašou Havlovkou, odstoupil bych z toho kusu. Ten Morávek to zrežíroval naprosto bez důvodu – a pro režii člověk důvod mít musí!

Nebojíte se, že Václav Havel na stará kolena filmovou režii, kterou zkusí vůbec poprvé, nezvládne?

Nikdy to sice nedělal, ale sežene si lidi, který ho ohlídají – sám bude asi spíš přinášet podněty. Bude to ve stylu Kabinetu doktora Caligariho, bude to nadsázka, bude to Havlovo – to on umí. Jsem rád, že budu hrát se svým oblíbencem Pepíkem Abrhámem, který se kdysi v Činoherním klubu stavěl na správnou stranu a má fobii z lidí, co mění rychle názory. A pak s paní Dašou, která kdysi podala nepřekonatelnej výkon jako maminka Bajzová v seriálu Bylo nás pět. Pokud Daša bude při roli v Odcházení vycházet z kněžny Raněvské, bude mamina z lidu, dopadne to ideálně. Snad ji Vašek přesvědčí – on taky musí dost poslouchat … Ale už o tom nebudeme mluvit, mám zakázáno o Odcházení cokoli říkat.

Vy jste taky mohl režírovat – svoji v pořadí šestou divadelní hru Protentokrát zbohatneme, v roce 2006 na scéně Národního divadla v Kolowratu.

Ale ze všeho sešlo, zle jsem se nepohodl s ředitelem Michalem Dočekalem, všechno mi zvošklivil. Už jsem od té doby ani nic nenapsal, a on sám se taky nepředvedl, je to husí hovno v trávě … Ale aspoň tu hru Jarda Vostrej, můj někdejší režisér z Činoheráku, právě teď vydává jako knihu. Jarda ví, kdo jsem byl, a má mě rád. On a Jiří Krejčík, ti mě chválili.

Pak jste se vrátil z exilu a v čes­kých divadlech jste hrál role …

… nic jsem nehrál! Člověk se ani nemůže divit, že se tehdy, po zrušení nevolnictví (tak Landovský nazývá tzv. sametovou revoluci; pozn. K. K.) všichni chtěli zmocnit různých postů, rehabilitovat se … Já z angažmá v tom Burgtheateru odešel prakticky okamžitě do penze – nikdo mi žádné angažmá ani roli nenabídl. Vždyť oni mi měli okamžitě nabídnout, aby se odehrály všechny moje hry! Je to pro mě taková ostuda! Tady se hrálo kde co, a Supermanku, kterou jsem napsal pro Činoherní klub, vůbec nikdo nehrál! Proč? Protože jsem Landovský. Vopravdu. To vim.

Jste Landovský, tedy jste konfliktní, neurvalý a nedisciplinovaný. V loňském filmu Lenky Kny Stínu neutečeš hrajete nesnesitelného, sebestředného Řehoře, a režisérka se po natáčení vyslovila takto: „S panem Landovským se pracovalo příšerně, s paní Adamovou ještě hůř.“

Se mnou se nespolupracuje dobře. Já jsem řval, no. Mám holt takovej hlas. A taky jsem nemohl pořádně chodit na tuhle nohu, před patnácti lety přeraženou německým medikem Audim. Proč mi ta režisérka Kny nic neřekla, sakra? Vždyť já jsem s ní vycházel, snažil jsem se udělat všechno … Byl to dobrej film, zajímavý téma.

V šedesátých letech jste v Činoherním klubu začínal jako velká hvězda české filmové nové vlny. Myslíte, že má tahle vlna dnes důstojné pokračovatele?

Nemá. Jsou to lidi vzrostlí z ­úplně jinýho podhoubí; u některejch je talent naprosto zřejmej, třeba u Hřebejka. Ale témata jsou jiná, už to nemusí být kryptografická partyzánština, versteckt, zatajené. Nemá to tu rozkoš ze zakázaného ovoce, je to uměle vymyšlené, tak trochu nám ta tvorba pozbyla hlavní důvod. Není tu nový Krejčík ani nový Ivan Passer. Já je všechny osobně znal a miloval, vím o nich všechno. Třeba jak spolu Miloš Forman jakožto sirotek a Vašek Havel jako syn podnikatele bydleli hned po válce ve výchovném ústavu, v takovém poděbradském penzionu, Forman byl velitel světnice a práskl na Havla, že onanuje. A pak ho zavolal ředitel ústavu a říká mu: „Tak jsem, Vášo, slyšel, že jsi sám k sobě nemravným.“ Tahle formulace zněla opravdu strašně a skácela Vaška na zem – a nás pak taky, smíchy …

Vy jste se k herectví dostal bez formálního vzdělání a vlastně tak nějak dědičně – vaše maminka Jarmila se právě jakožto hlavní milovnice ve Falešné kočičce v roce 1932 seznámila s vaším tatínkem Jaroslavem, novým správcem lihovaru na Vysočině a nadšeným houslistou.

Ale já žádný herecký vzdělání nepotřebuju – já nikdy nehraju! Chci si tady v Kytíně založit školu neherectví, kde bych lidi odnaučoval hrát. Z mých předků si, pokud jde o umělecké spády, vážím zejména strýce Vjačeslava Vjačeslavoviče Wagnera, on byl děvkař a dvořákovec a nesnášel smetanovce. V jedenadvacátým roce sem přijel z Ruska s dalšími příbuznými, byl jedním z mnoha Čechů, co prchali z Ukrajiny do Moskvy, pak do Pobaltí, pak na sever do Finska a už byli skoro doma – Finové už uznávali rakousko-uherské pasy. Tady je strýc na zřejmě ještě předrevoluční fotce se Stanislavským, s Němirovičem-Dančenkem … Kéž by sem přijel za mnou ten Vláďa Bystrov, on by dokázal identifikovat další persony (to jsme ještě nevěděli, že právě v den našeho rozhovoru historik, publicista, dlouholetý spolupracovník Reflexu Vladimír Bystrov v nedožitých 75 letech zemřel – poznámka redakce).

Bude mít kumštýřská rodová linie pokračování? Básník J. H. Krchovský, někdejší dlouholetý partner Beatrice, jedné z vašich čtyř dcer, mi před pár týdny říkal, že má jejich mladší dcera umělecké spády. Vyjádřil ovšem přání, aby se dala na režii a nešla ve stopách slavného dědy …

Tahle Mařenka snad zůstane u kumštu. A můj syn Kuba (ze třetího manželství s Evou Kášovou; pozn. K. K.) dokonce hrál ve Vávrově druhém filmu o Boženě Němcové Veronika devítiletého syna policejního ředitele. To zařídila moje ségra Helena, filmová produkční, která bydlí vedle mě. Kluk dostal pseudonym Bufka po milenci svý mámy, zubařovi-fízlovi, aby nebylo patrný, že je syn toho Landovskýho z exilu, a už pak nikdy nic nehrál.

Mimochodem, váš skorozeť ­Krchovský míval problémy s alko­holem, ostatně jako vy. Dnes jsme spolu ale kupovali basu nealko piva – vy už nepijete?

Oni mi víno beztak vylejvaj … Ani ne před rokem mě policajti nachytali po udání za volantem s naprosto směšnými 0,22 promile. Byla u toho spousta fízlů, drzých, nechutných hnusů z Mníšku pod Brdy, a kupodivu i dvě tři skupinky novinářů, hlavně těch z Blesku. Stačí, aby se člověk jmenoval Landovský, a oni tě normálně zničej. Taky jsem pár lidem slíbil dát přes držku, takže je Blesk od té doby zticha.

Vy jste ovšem byl skandalista už zamlada, když jste s kamarádem Václavem Havlem, vaším pozdějším svědkem na dvou svatbách, honili jako mladí gentlemani ženské.

To jo. Hlavně se starým Havlem jsem se znal strašně dlouho, říkal jsem mu lovec lidí. Když Vašek nebyl doma, jeho táta mě vtáhl proti mojí vůli do jejich bytu vedle dnešního Tančícího domu a všechno o „jejich Vášovi“ vykvákal. Vaškova maminka pracovala na radnici, prodávala pohlednice. Jak říkal Vašek, bylo to proto, že uměla sedm jazyků. Já za ním chodil převážně kvůli nějakým ženským. Když Vašek mluví snad ve třech svých hrách o kurevnictví, ví, o čem píše. Měli jsme spolu zamlada takovou symbiózu – já jsem byl slavnej a průbojnej a Vašek říkával: „Já jsem takovej tvůj přřřilíp. Já se na tebe nalepím a ve všech nočních podnicích mám dveřřře otevřřřený.“ To už byl ženatý s moc pěknou a taky tolerantní ženskou, s Olgou.

Sám jste byl už čtyřikrát ženat a zdá se mi, že s institutem manželství zacházíte dost svobodomyslně – mně jste třeba nabídl sňatek, už když jsme si telefonicky domlouvali rozhovor. A to jste ani nevěděl, jestli tu slibovanou bábovku umím upéct.

Já jsem rodinnej typ, víte? Mám hrozně rád hodně rodin. Ty ženský mě k tomu vždycky dohnaly, nevím, proč se tolik chtěly vdávat. Ale se všema vycházím dobře, jen ta poslední manželka se mnou vůbec nemluví a její kluk z předchozího manželství, Talián Piero, mi dělá děsný starosti. Chudák malej, je v pasťáku a budou ho soudit, hrozně se o něj bojim. Vyděračství, no. Oni přepadli bordel. Ale je to výbornej kluk, sedmnáct mu je. A inklinuje ke mně, radí se se mnou. Říkám mu – nic si z toho nedělej, já byl taky zavřenej.

Na kriminální záležitosti jste opravdu machr. Rozkrádal jste socialistický majetek, když jste v padesátých letech nelegálně na svou pěst těžil uhlí, pašoval jste přes hranice z Německa jehly do pletacích strojů… A už když vám bylo devět let, možná jste zabil člověka.

No jo, střílel jsem, pražil jsem do nich. Osmýho května 1945, když v německým lazaretu esesáci zmasakrovali pět mladíků, co šli vyjednávat složení zbraní. Mluvil jsem rusky a skamarádil se s kulometčíkem, synem pluku tak o tři roky starším než já. V kulometným hnízdě v takovým kusu lesíka, Vlkovsko se jmenoval, mi kluk povídá: Postrelaj – a pak vyběhlo z lesa patnáct kluků z Hitlerjugend ... Co já vím, možná jsem někoho trefil. Za války jsem domů natahal spoustu zbraní, válely se tehdy po ulici, a babička pak chodila s pěti samopalama navlečenýma na kšandě na policii a já jsem hned nato měl opět plnou zbroj. Viděl jsem u Havlíčkových sadů Němce, co si mohl vykloubit ruce, jak je zvedal, že se vzdává – a vyběhl ruskej kluk, zabil ho, sundal mu ještě teplý boty, nazul je a mašíroval dál. Při této příležitosti bych rád citoval svůj oblíbený Stalinův výrok: „Lidi? Lidí je jak sraček!“ Já kontruju: Ne, lidí je málo. Těch dobrejch nikdy není dost.



Klíčová slova: reflexlandovsky



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama